Výběr ze sbírky Fait Gallery II
25.02.2026 - 02.05.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
Vernisáž: 25. 2. 2026 v 18:00
Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.
V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.
Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.
Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.
Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.
Zastoupené autorky / zastoupení autoři:
Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková
Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.
Vendula Knopová / JDOU DVA A PROSTŘEDNÍ SPADNE
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 28. 5. 2013 v 18.00
Od 21/06/2013 je možno navštívit reinstalovanou verzi probíhající výstavy Venduly Knopové, která je v rámci zamýšlené konfrontace se sbírkou Fait Gallery doplněna o díla Mileny Dopitové a Jiřího Thýna.
Gratuluji, narodilo se vám ovoce. Vendula Knopová šponuje estetiku humoru až k prahu trapnosti. Vrací nás k tomu, čemu jsme se kdysi jistě smáli, ale co dospělost smázla. Inscenuje situační humor, zpřítomňuje jej – někdy obrazem, někdy textem. Ostatně chuť působit za každou cenu nevážně, potřeba shodit své vážné úsilí, je Vendule nejspíš odpradávna vlastní. Zdálo by se, že takových obrázkových „frků“ je na webu plno a proč tedy chodit s uhlím do Karviné. Osobně mě na těchto obrazech lákají spíše tušené vrstvy za povrchem fotografií. Představuji si totiž Vendulu, jak odkrývá vzpomínky na dětské hry, loví v paralelním světě svých nedospělých sester, s vážnou tváří provádí archeologii dětství, aby z něj vykopala nevážno. Znovuobjevuje svět zvláštních příkazů nebo jen prohlášení ze světa dospělých, z nichž se v myslích dětí stávají jen směšné floskule, zbavené jakéhokoliv smyslu. Venduliny fotografie ilustrují tuto bizarnost, dětské ohledávání různých konstrukcí, jak se vztahovat k okolnímu světu a společenským konvencím.
Když mluvíme o fotografii, měli bychom rovnou dodat, jakou máme na mysli. Fotografie je velmi různorodá škála strategií, jako by to byla různá média. Fotografie Venduly Knopové můžeme jen stěží vykládat pomocí citací z Rolanda Barthese, Susan Sontagové nebo Johna Bergera, jejichž myšlenky u nás bývají často vztahovány na jakékoliv fotografické výstavy. Přestože si v tomto projektu Vendula vypůjčuje z mnoha odlišných zdrojů – od fotografických blogů, humoru svých mladších sester, vzpomínek z dětství nebo z tradice českého vtipu – důležité je, jak se z tohoto různorodého materiálu daří utkat výstavu jako vztah mezi obrazem, textem a prostorem. Holčičí šuškání na lavičce venkovské zastávky, obrázky čmárané na zdi školních záchodků, hlášky pronesené nad politými hospodskými stoly se zde mění v podivnou estetiku namíchanou ze vzpomínek, banalit a trapností.
Před obrazy nepláčeme a většinou se ani nesmějeme. Obvykle zůstáváme v mnohem jemnější škále mezi tím. A proč ne. Ale Vendula se na nás snaží přenést aspoň některé z emocí, zvláštní směsice humoru, neurčita a třebas i rozpaků. Servíruje nám je jako něco důvěrně známého. Podivnost a rozpaky si nese i tento text. Psát o těchto fotografiích jim prostě od počátku jaksi nesluší.
Tomáš Pospěch
