malé nekonečno

Marian Palla

 
Matter in Eternity

Habima Fuchs



Marian Palla / malé nekonečno

21.02.2024 - 04.05.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek

Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00

 

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.
 
T: Vít Havránek
 
 
 

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad. 

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.



Katarína Hládeková / ROZDĚLAT OHEŇ

-

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 12. 11. 2013 v 18.00

Kurátor: Michal Pěchouček

 

Katarína Hládeková se ve své tvorbě soustřeďuje především na magii zobrazování, podmínky a mechaniku vidění, kterou ostře a zároveň intuitivně odhaluje srze fotografie, plastiky a instalace. Zabývá se vztahy mezi objektem a technickým obrazem.Tato autorka si vystačí jen s minimem prostředků. Pro její střídmé a přehledné vizuální atrakce je například typické s jakým důmyslem využívá plastické možnosti běžného bílého kladívkového papíru, ze kterého vytváří většinu modelů určených k přímé prezentaci nebo následné dokumentaci.

Pro Fait Gallery připravila Katarína Hládeková volný cyklus, v němž, jak napovídá název výstavy,panuje fenomén ohně. Nejedná se o objektivizovanou studii, ale spíše o nezakryté poetické snění o nebezpečně dvojakém, ale především tvořivém živlu. Hládeková respektuje oheň jako dynamickou a archetypální sílu. Její snění se s jistou nostalgií obrací také k zápasu, který se zdá být již dávno dobojovaný, tedy k samotné historii technického obrazu, k technikám filmu a úsvitu fotografického média. Proto v obrazech a objektech klade největší důraz na lokalizacisvětelného zdroje, vrženého stínu a jeho zrcadlení, také na samotnou mechaniku snímání, fotografickou montáž nebo projekci pohyblivých obrazů formou praxinoskopu. Odkazy k prekinematografickým technologiím se však nikdy nestávají něčím důležitějším, než je samotný zobrazený předmět. Do imaginární a pečlivě uzavřené laboratoře této umělkyněi tentokrát proniká vnější realita pouze zbytkově skrze malou a přesně otevřenou skulinu. Zobrazení podmiňuje změněná perspektiva a posunuté měřítko celku i detailu.Vše máme možnost vidětv jakémsi uzavřeném prostředí, kde nacházímestopy probíhajících procesů a otevřených forem.

Touto výstavou Hládeková trochu ustupuje od principů muzeálního nebo definitivníhorámovánía adjustace, na které jsme u ní jako diváci uvyklí.Nabízí nám více autentický pohled do svémomentální tvůrčí dílny, protože tentokrát koncipovala výstavu s mnohem větší spontánností a vztahy mezi jednotlivými objekty studijní povahy ponechala ve stadiu klíčení.I přes vědomou možnost jisté neuspořádanosti, zůstává její pohledpronikavý, odhalující a kompletní.Chaos je vyloučen. K chaotičnosti se totiž Hládeková dlouhodobě staví jako ke kvalitě poněkud extrémní povahy. Slovy básníka Paula Valéryho: „Každá odchylka je osudná, výtvor je zničen. Jestliže se oheň zmírní nebo se příliš rozhoří, přivodí svým rozmarem pohromou..."

 

Jdi zpět