Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
Alice Nikitinová / NEBYLO BY OD VĚCI
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 10. 3. 2014 v 18.00
Kurátoři: Martin Nytra & Denisa Kujelová
Konkrétněji interpretovat její práci, která osciluje mezi formátem obrazu a komplexním uchopením prostoru v instalaci, není snadné. Divák se pohybuje spíše v širokém poli asociací a odkazů a zároveň je konfrontován s jasnou myšlenkou díla. Především díky obratné hře s jazykem, úsporným zacházením s malířskými prostředky a výrazné redukcí tak otevírá nové možnosti zaujetí a práce s předmětem vytrženým ze své kauzální provázanosti a účelnosti denní praxe.
Přesto, nebo právě proto, je její práce přístupná volnějším výkladům a způsobům čtení. Autorka nepracuje s jasnou vizí směřování. Její práce se nepohybuje v rovině zřetelně formulovaných významů a explicitních literárních obsahů. Je charakteristická svým autonomním jazykem, který mnohdy, humornou cestou kriticky poukazuje na vlastní nedostatky nebo limity našeho chápání světa kolem nás. Jízlivost takových komentářů pak často vychází až z absurdních přirovnání a konstatování faktu, které ale čerpá z pozorného a analytického zkoumání úzce vymezeného problému. Jeho definování však na druhou stranu otevírá široké pole témat a zajímavých problematik, které jsou úzce provázány se vztahem obrazu k jeho formátu a předmětné reprezentaci vůči námětu. Z tohoto postupu předem nic konkrétního nevyvozuje, spíše se nechá vést procesem vzájemného objevování, v němž další krok vychází z kroku předešlého.
Charakter Aliciny malířské práce se odvíjí od experimentu s formou a repertoárem základních prvků výstavby obrazu, který je zřetelně ovlivněn meziválečnými avantgardními směry a jejích pojetím umění a designu jako jednoho celistvého prostředí společenské praxe. Odtud patrně pramení její podvědomý výběr modelů a malířských předloh, které můžeme nejčastěji identifikovat jako výrobky, které sice postrádají konkrétní rysy, ale neztrácejí znakovost vlastní širší skupině předmětů denní potřeby.
V našem kulturním prostředí a s estetickou zkušeností socialistického realismu, působí utilitární vizualita těchto předmětů nadmíru povědomě. Nikitinová ale nepracuje s kulturní identitou záměrně, spíše se snaží odhalit univerzální esenciální povahu předmětné reality a jazyka, nezatížených dobovým a lokálním kontextem. Proto se její abstrahované formy pohybují v rovině základních a srozumitelných kodů.
Tvorba Nikitinové je zároveň plná paradoxů, někdy až Magritovsky záludná, sugestivní a nenápadně subverzivní vůči přílišné vážnosti umění. Tato odlehčená hra s pojmy a jejich chápáním je možná také díky dnes již zlidovělým dadaistickým metodám a duchampovské lekci, kterou současný autor i divák může zkoumat s kritickým odstupem a přitom s vědomím hájeného zázemí.
