21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 11. 5. 2016 v 19.00
Kurátor: Adam Vrbka
Poprvé jsem si nepřímého komického aspektu tvorby Ondřeje Kotrče všiml při obhajobách bakalářských prací na FAVU. Ondřej do prostoru AM3 přemístil svou práci Nikdy na tebe nezapomenu. Jednalo se o ledové objekty různých duhových barev instalované do prostoru. Jak vedoucí pedagog, tak oponent práci nikdy před tím neviděli a museli tedy psát posudky naslepo. Tato instalace se navíc stala pro všechny nebezpečnou ve chvíli, kdy sochy začaly tát a padat. Jedna dokonce málem zasáhla kotník Ondřejova vedoucího práce Milana Housera.
Pro výstavu Anamorfóza, kterou jsme s Ondřejem připravili pro prostor galerie Horní konírna, také jeden ledový objekt vyrobil. Tento velký kus ledu vytvořil na podlaze obrovskou barevnou mapu, která už z podlahy galerie nešla nikdy pořádně vyčistit. Tak se fragment Ondřejova díla stal součástí i dalších instalací po následující dvě sezóny.
Ondřej sám říká, že se ve své tvorbě snaží neopakovat a že je pro něj důležité, aby jeho práce byla zábavná. Myslím, že to je správný přístup. Pro Fait Gallery PREVIEW vytvořil obrazy, které v jeho tvorbě představují nový celek. Propojuje zde tři různé ingredience, ze kterých vytváří jednotlivá díla. Jsou to uhel, který lidstvo zná stejně dlouho jako oheň. Papír, který byl objeven v Číně před pěti tisíci lety. A neonové světlo, známé od roku 1910 a nejvíce rozšířené od 20. do 50. let 20. století. Propojení těchto tří komponent umožňuje v rámci Ondřejovy práce odhalit novou úroveň komunikace prostupující z povrchu do hloubky. Připojením neonového světla do zásuvky se Ondřejovo dílo stává zcela závislé na elektřině. Nepřehlédnutelný odkaz na Dana Flavina je pro Ondřeje zároveň určitou kritikou komerčnosti současné společnosti.
Zatímco v dřívějších cyklech děl pracoval Ondřej Kotrč se světlem pasivně a pokud například nesvítilo slunce, neměl divák z vystaveného objektu stejný zážitek, použití elektrické energie můžeme v jeho tvorbě chápat jako určitý předěl. Zároveň tím Ondřej demonstruje svou snahu neopakovat se a neustále přicházet s něčím, co jeho práci opět pozmění a posune dál.
Ondřej Kotrč je autor, jehož tvorbu rád sleduji a vždy s ním s chutí spolupracuji. Jeho přístup k současné minimalistické tvorbě je svěží a ona snaha neopakovat se diváka nutí přemýšlet nad tím, co zase Ondřej „provede“ příště.
T: Adam Vrbka