Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA



Jiří Kovanda / O deset minut dřív

08.10.2020 - 10.04.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

 

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem[1], provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost. 

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci. 



[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.



TOMÁŠ BÁRTA / SOFTCORE

-

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž 6. 12. 2012 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

 
 
Práce Tomáše Bárty je pevně ukotvena v tradici modernistické malby, pro jejíž výklad jsme se naučili používat jednoduchou strukturalistickou metaforu: obrazy jsou svého druhu texty. Na rozdíl od spisovatele má malíř daleko větší volnost, není omezen rozsahem existujícího slovníku ani pravidly syntaxe. Může svůj jazyk i pravidla jeho užití vždy znova „vynalézat“. V praxi je tato představa malíře jako demiurga limitována v několika ohledech: jednak se ani experimenty v oblasti malířského jazyka nemohou vyhnout omezení konvencemi, především je tu však neodbytné vědomí všeho, co už bylo na tomto poli za posledních sto let vykonáno. Malíř tak nakonec nesměřuje ke zcela novému jazyku, ale spíše k vlastní řeči – k idiolektu.

Když se ohlédnu za tím, jak se Tomášova malba vyvíjí od konce studií až do současnosti, napadá mě jako nejvýstižnější označení tohoto procesu slovo sedimentace. Nenacházíme v ní radikální zlomy, ale pozvolný pohyb v pomalu rostoucí množině prků. Její jádro tvoří fragmenty „ne-architektury“, různé tyče a laťky, kusy vlnitého plechu, rozpadlé cihlové zídky, převedené do nervní kresby propiskou. Během měsíců strávených v roce 2010 v Berlíně Tomáš začal v kresbách používat elegantnější, táhlé linie. Křivky a vektory jakoby převzaté z meteorologických map nebo z odvážných nákresů měst budoucnosti mezi sebou nicméně stále svíraly nejen barevné skvrny a plochy (Tomášova práce se v této fázi výrazně přibližovala nepřehlédnutelnému stylu Julie Mehretu), ale také zbytky kutilské pseudoarchitektury.

V následujícím období se Tomáš nechal okouzlit například tvaroslovím gotické architektury, ale také obsahově zcela vyprázdněnou estetikou předdefinovaných tvarů různých pravítek a „křivítek“. Na jeho kresbách, drolících se do stále jemnějších detailů, dochází k nečekaným fůzím. Platformy, jejichž geometrická přísnost vyplněná hřejivými barvami připomíná prosvětlené dlaždice sedmdesátkové diskotéky, nesou vratké konstrukce, tvarové hybridy, do kterých stále silněji proniká odkaz k pozdní moderně, ke geometrické abstrakci 50. a 60. let a specificky k jejím lokálním verzím.

Toto formální tíhnutí se nejvýrazněji projevuje ve zcela aktuální sérii maleb. Jejich temná tonalita, jíž dominují šedi, hnědi a okry, sice na první pohled implikuje výrazný posun, ovšem co se tvarosloví nových prací týče, vidíme zde především další syntézu či další reinterpretaci prvků v minulosti již mnohokrát použitých. Převedením do velkého formátu a spojením s plnějším tělem barevné hmoty nicméně „identická slova“ získávají nový význam.

Nejnovější malby Tomáše Bárty se nesporně řadí k aktuálnímu zájmu o reinterpretaci jazyka moderny. Můžeme v této souvislosti vzpomenout Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova nebo čerstvého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimíra Houdka. Odlišnost Tomášovy práce spočívá právě v oné sedimentující množině forem, jejíž složení nelze dost dobře vyložit vztahem k nějakému vnějšímu (historickému) narativu. Pro Tomáše Bártu zůstává nadále důležitý především formalistický proces směřování k autonomní formě. Tvarosloví modernismu v jeho případě není symptomem příklonu k aktuálnímu „historiografickému obratu“. Odráží především současnost a její eklektickou stylotvornost jako paradoxní proces směřování k originalitě.

Jan Zálešák, kurátor

Jdi zpět