Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících vystav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Matěj Smetana / S LESKEM V OČÍCH
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Režisér J. J. Abrams se nedlouho po premiéře filmu Star Trek: Do temnoty (2013) omluvil fanouškům za to, že nadměrně používal efekt napodobující optický jev zvaného „lens flare“. Zároveň oznámil, že ho z některých záběrů nechá odstranit. „Jenže řeknu vám, při práci na záběru byly chvíle, kdy jsem si pomyslel: „jé, to by bylo fakt skvělý… s lens flarem.“ Matěj Smetana stejný jev, nastávající při lomu světla v čočce objektivu, někdy považovaný za nedostatek, ale zároveň hojně doplňovaný do filmů a fotografií jako příznak „amatérského záznamu“, zafixoval do podoby fyzického objektu. Při zavěšení do volného prostoru nad zemí jako by simuloval situaci, kdy se tento jev nevyskytne na záznamu z kamery, ale v lidském oku.
Smetana samozřejmě nestojí o realizaci iluzivního klamu. Chtěl materializovat optickou zkušenost získávanou díky technice. Také u dalších prací vyšel ze stejného principu. Včelu fotografoval tak, aby světelné odlesky na čočce kamery vytvořily šestiúhelníkové tvary včelích pláství. Zeleninu nakrájel způsobem, aby zakrojení naznačovala pootáčení a řezy virtuálním objektem v programech ke 3D modelování. Odraz stromů na vodní hladině obrátil pomocí lupy, takže stromy již nejsou korunou dolů, pouze obrácené podél horizontální osy.
Optická zařízení a vizuální technika rozšiřují naši smyslovou zkušenost. Nestojí mimo naši fyziologickou realitu, nejsme „my a stroje“, ale jsou součástí naší nenápadné, ale již dávno započaté proměny v kyborgy. Nalézt hranici mezi organickým a syntetickým je čím dál obtížnější (a to nejen na úrovni smyslového vnímání). Coby vizuální umělec ale Smetana pátrá po obrazových metaforách tohoto vývoje. Záblesky stroboskopu dá nahrát člověkem. Stroji (podobně jako jindy loutce) tak předává lidské impulsy a uvažuje o tom, zda tato výměna bude mít vliv na jejich recepci.
