Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Denisa Lehocká / Luno 550
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 30. 11. 2016 v 19.00
Kurátor: Vít Havránek
I když se jisté objekty na různých výstavách Denisy Lehocké zdánlivě opakují, každou výstavu umělkyně sestavuje z nově vyrobených prací, kreseb, obrazů a materiálů. Ty po ukončení uloží do tmy. Dílo tak vzniká po vrstvách, v nichž se některé procesy a objekty opakují, jiné se na základě změn okolností mění. Tak tomu je i v případě její instalace v monumentálním prostoru Fait Gallery.
Autorka své práce popisuje jako prostorovou koláž. Navádí tím diváka k pohledům směrovaným ze dvou perspektiv. Z pohledu prostorovosti, tj. dějin sochařské plastičnosti. V této linii divák sleduje sochařské reference forem na organické abstraktní sochařství, Lygii Clark i minimalismus, Buckminstera Fullera i Shigeru Bana. Prostorovost ve smyslu site-specific může popisovat vztah objektů ke specifikám konkrétního místa/nemísta. Druhá perspektiva, k níž autorka uvozuje pohled diváka, je koláž. Koláž, jakožto symptomatická metoda avantgard 20. století užívající vivisekce i sešívání fragmentů reality v mnoha referencích od dada (Schwitters, Hausmann), přes kubismus, ale především surrealismus (Ernst, Oppenhem), avantgardy 60. let (Oppermann), až po koláž forenzních metod v diskurzech pravdy.
Pro popis sochařských částí instalací Denisy Lehocké (protože obsahuje také objekty) se hodí pojem pomalá socha. Pomalá socha: opakované namáčení a zasychání sádry, vyšívání nití, všívání korálků, sedimentace barvy, vysychání nasycených roztoků, zaplétání a splétání nití, bavlnek, provazů ad. Pomalá socha nejenže vzniká pomalu, ale každý použitý postup má v rámci skupiny soch a objektů garantovánu potřebnou časovost výroby. I když pomalé sochy neobsahují expresivitu, ani gesto, autorka je nemůže delegovat na třetí osoby. Použité materiály jsou běžně dostupné, chudé, čímž upomínají na Arte Povera a následné směry. Rozměry objektů jsou spíše menší, kapesní, citují buďto minimalistické řazení jedna věc za druhou, anebo jsou řazeny do hnízd, jež vychází z organické skladby. Používají formu i antiformu. Objekty jsou přesné: sádrové rotační tvary vzniklé opakovaným namáčením a odkapáváním sádry za působení gravitace, umně pomotaná lana, zapletené kožené šňůry, vyšívané, prošívané a vrstvené textilie, prázdné misky, igelity se stopou barvy, větvičky pomalované barvou, soklíky, sokly, korále, nasycené roztoky soli a cukru, kameny, rozřezané kameny, zlato a celerový kořen. Desítky kreseb na pomezí testů barev a pigmentů, variací na geometrické skici, výšivek a deníkových záznamů.
Od teoretika/teoretičky, anebo historika umění je požadováno, aby jen nepřekládal smyslová data do slovních popisů, ale s pomocí analytického postřehu a historických vědomostí odkrýval obsahy uměleckých prací. Odkrývání je ale matoucí slovo. Ruth Noack v textu Kdo se bojí Denisy Lehocké?[1]přichází s několika návrhy jak toto dílo interpretovat. Chtěl bych navázat na jeden její argument uvozený otázkou: jak vím, jak můžeme dokázat, že umělkyně není blázen (a že například to, co dělá, není jen hra napodobující umělecké postupy)? Lehocká prý není blázen proto, že ví, co dělá. Takové tvrzení by ale neobstálo, protože právě pro lidi zažívající psychickou poruchu je typické, že naprosto nepochybují o tom, co zakouší i dělají, ať je to sebeneskutečnější. Raději se zeptám jak definovat normalitu? Gladys Swain definovala psychickou nemoc jako „stav odloučení od zdravého rozumu“. Melanie Klein naproti tomu tvrdí, že schizo-paranoidní stav je úděl společný všem subjektům po jejich narození a normalita je způsob, jak tento výchozí stav pacifikovat a překonávat.
Noack pokládá otázku takto otevřeně, protože vidí, že tvůrčí proces Denisy Lehocké se odehrává mimo prostor funkcí jazyka a nalézá se v prostoru před-významovosti. Lehocká se podle ní snaží, co nejdéle odkládat připuštění myšlenky o smyslu v umělecké tvorbě. Pracuje za hranicemi místa, kde „do něj /rozuměj do umění/ význam zaboří své pařáty“. Takové místo může existovat buďto v něčí mysli (a pak by to byla mysl odloučená od jedné z funkcí rozumu, jež společenský cenzor označuje jako „zdravý“), anebo v ne-humánních epochách či vesmírech. Zdá se, že Lehocká si právě takový prostor zkonstruovala. Je to prostor vymezený na jednom pólu čistě empirickým zájmem o fyzikální a chemické procesy materiálů přírodní povahy, s nimiž pracuje – vrstvení, polévání, kapání, odpařování, schnutí, zasychání, malování, řezání, přidávání, ubírání… Na druhém pólu se nachází autorský subjekt, který sice „ví, co dělá“, ale odmítá jednání přiřknout význam. A pokud někdo chce vstupovat do prostoru, kde jsou formy bez významu, zdá se být odložení zdravého rozumu nezbytnou podmínkou průchodu. Nejedná se tu o art brut, ani o dočasné, stimulované anebo kontrolované šílenství. Jak si všímá Noack nejde ani o průchod do prostoru nevědomí, automatismu. Jde o synkretický mix kombinující metody dějin umění posledního století.
Pokud jsme poněkud prohloubili skulinu před-významu, bylo by chybou práce Denisy Lehocké ihned obalovat spekulací o tom, co mají, nebo mohou znamenat. To je výzva, s níž se umělkyně obrací na diváka. A zprostředkovatel – kurátor, teoretik, historik by neměl vystupovat jako znalec nebo majitel klíče otevírajícího intepretaci, ale jako ten nejignorantnější z diváků.
T: Vít Havránek
