Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Denisa Kujelová
Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).
Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech bez pevného interpretačního rámce uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění zcela ojedinělý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávnění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.
Snahou o ozřejmění samotného děje a směru pohybu objevil navíc za pomoci zápisu na magnetofonový pásek a později video další skrytý potenciál tohoto dvojjediného spojení a tuto dvojí dimenzionalitu vizuálního a akustického doplnil ještě o samotný záznam procesu. Propojil všechny tři roviny vzájemnou časovou jednotou a k čisté vizuální vyjadřovací schopnosti díla tak díky zvuku přidal i možnost definovat prostor a připojením záznamu průběhu i čas.
Fenomén zvuku je v Grygarově tvorbě trvale přítomný již od poloviny 60. let, kdy jej začal při plném soustředění se na médium kresby systematicky zkoumat a zaznamenávat. Zvuk, daný z počátku řadou jednotlivých tahů vydávaných jeho specifickými nástroji, se stal neobvyklou parabolou k vizuálnímu rytmu. Po sérii kreseb a maleb dřívkem a akustických kresbách vytvářených dalšími atypickými pomůckami rozvíjel dále polyfonní možnosti kresebných gest obzvláště za pomoci mechanických samohybných strojků. U těchto živých kreseb a stejně tak u dalších kreseb performativního charakteru, zejména hmatových, má v jeho tvorbě velký podíl nahodilost, kterou zřejmě ve snaze o co nejtěsnější sepjetí obrazové a zvukové složky nahrazuje svoji vůli objektivnějšími, na něm ne zcela závislými faktory. Přesto je prvek domnělé náhody umělcem pevně vymezen a řízen.
V konsekventním opakování rýsovaného skladebného vzorce čtvercového rastru u dalších typů kreseb, tzv. zvukoplastických, a černobílých i bíločerných lineárně rastrovaných pláten je zvuk znázorněn různými způsoby narušení monotonie struktury buď změnou rytmu, barvou, či přidáním nějakého dalšího kresebného prvku. Akustická kvalita Grygarových kreseb v rámci novodobých hudebních notací je pak více zřetelná v jeho řadách vzorců a partitur. Ty již nepochybně vznikaly s představou určitého zvukového výsledku, jejich možnost výkladu je ale rovněž otevřená a u jednotlivých hudebních interpretací je zcela nezbytná přítomnost autora.
