Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Denisa Kujelová
Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).
Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech bez pevného interpretačního rámce uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění zcela ojedinělý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávnění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.
Snahou o ozřejmění samotného děje a směru pohybu objevil navíc za pomoci zápisu na magnetofonový pásek a později video další skrytý potenciál tohoto dvojjediného spojení a tuto dvojí dimenzionalitu vizuálního a akustického doplnil ještě o samotný záznam procesu. Propojil všechny tři roviny vzájemnou časovou jednotou a k čisté vizuální vyjadřovací schopnosti díla tak díky zvuku přidal i možnost definovat prostor a připojením záznamu průběhu i čas.
Fenomén zvuku je v Grygarově tvorbě trvale přítomný již od poloviny 60. let, kdy jej začal při plném soustředění se na médium kresby systematicky zkoumat a zaznamenávat. Zvuk, daný z počátku řadou jednotlivých tahů vydávaných jeho specifickými nástroji, se stal neobvyklou parabolou k vizuálnímu rytmu. Po sérii kreseb a maleb dřívkem a akustických kresbách vytvářených dalšími atypickými pomůckami rozvíjel dále polyfonní možnosti kresebných gest obzvláště za pomoci mechanických samohybných strojků. U těchto živých kreseb a stejně tak u dalších kreseb performativního charakteru, zejména hmatových, má v jeho tvorbě velký podíl nahodilost, kterou zřejmě ve snaze o co nejtěsnější sepjetí obrazové a zvukové složky nahrazuje svoji vůli objektivnějšími, na něm ne zcela závislými faktory. Přesto je prvek domnělé náhody umělcem pevně vymezen a řízen.
V konsekventním opakování rýsovaného skladebného vzorce čtvercového rastru u dalších typů kreseb, tzv. zvukoplastických, a černobílých i bíločerných lineárně rastrovaných pláten je zvuk znázorněn různými způsoby narušení monotonie struktury buď změnou rytmu, barvou, či přidáním nějakého dalšího kresebného prvku. Akustická kvalita Grygarových kreseb v rámci novodobých hudebních notací je pak více zřetelná v jeho řadách vzorců a partitur. Ty již nepochybně vznikaly s představou určitého zvukového výsledku, jejich možnost výkladu je ale rovněž otevřená a u jednotlivých hudebních interpretací je zcela nezbytná přítomnost autora.
