ČS KONCEPT 70.LET

11.10.2017 - 13.01.2018

Fait Gallery
Ve Vaňkovce 2, Brno
11. 10. 2017 - 13. 1. 2018
Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00
Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková
 
Nástup konceptuálního umění na počátku 70. let znamenal posun zájmu od estetických a materiálových kvalit díla k jeho osobnímu, sociálnímu, historickému a často i teoretizujícímu kontextu. Na rozdíl od západní umělecké scény bylo konceptuální uvažování autorů v Československu motivováno osobnějším hledáním podstaty vztahu mezi umělcem a uměním, a to jak v rovině umělecké, tak politicko-etické, společenské případně ekologické. Konceptuální obrat tak nebyl vnímán pouze skrze jeho dematerializační a obrazoborecké snahy, ale zejména jako utopický útěk před oficiální a státem kontrolovanou kulturou. Dával umělcům svobodný prostor, s nímž pracovali v široké škále médií a témat.
Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly. Představí různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, dále polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu, nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty. Více než o historizující přehled konceptuálního myšlení 70. let se tak jedná o různorodou mozaiku, která v širokém spektru autorů dokládá vzájemnou provázanost českého a slovenského umění. Projekt je tak jedinečný zejména ve své snaze poukázat na společná východiska výtvarné scény, která je od rozpadu Československa reflektována jako dva samostatné celky.
 
 


Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB

-

Fait Gallery

Ve Vaňkovce 2, Brno
8. 3. 2017 - 29. 7. 2017
Vernisáž: 8. 3. 2017
Kurátor: Denisa Kujelová
 
„Nabyl jsem jistoty, že ve světě panují souvztažnosti, zvuk je spojen s vizuálností a ani vizuálnost neexistuje bez akustického.“

Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).

Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech bez pevného interpretačního rámce uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění zcela ojedinělý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávnění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.

Snahou o ozřejmění samotného děje a směru pohybu objevil navíc za pomoci zápisu na magnetofonový pásek a později video další skrytý potenciál tohoto dvojjediného spojení a tuto dvojí dimenzionalitu vizuálního a akustického doplnil ještě o samotný záznam procesu. Propojil všechny tři roviny vzájemnou časovou jednotou a k čisté vizuální vyjadřovací schopnosti díla tak díky zvuku přidal i možnost definovat prostor a připojením záznamu průběhu i čas.

Fenomén zvuku je v Grygarově tvorbě trvale přítomný již od poloviny 60. let, kdy jej začal při plném soustředění se na médium kresby systematicky zkoumat a zaznamenávat. Zvuk, daný z počátku řadou jednotlivých tahů vydávaných jeho specifickými nástroji, se stal neobvyklou parabolou k vizuálnímu rytmu. Po sérii kreseb a maleb dřívkem a akustických kresbách vytvářených dalšími atypickými pomůckami rozvíjel dále polyfonní možnosti kresebných gest obzvláště za pomoci mechanických samohybných strojků. U těchto živých kreseb a stejně tak u dalších kreseb performativního charakteru, zejména hmatových, má v jeho tvorbě velký podíl nahodilost, kterou zřejmě ve snaze o co nejtěsnější sepjetí obrazové a zvukové složky nahrazuje svoji vůli objektivnějšími, na něm ne zcela závislými faktory. Přesto je prvek domnělé náhody umělcem pevně vymezen a řízen.

V konsekventním opakování rýsovaného skladebného vzorce čtvercového rastru u dalších typů kreseb, tzv. zvukoplastických, a černobílých i bíločerných lineárně rastrovaných pláten je zvuk znázorněn různými způsoby narušení monotonie struktury buď změnou rytmu, barvou, či přidáním nějakého dalšího kresebného prvku. Akustická kvalita Grygarových kreseb v rámci novodobých hudebních notací je pak více zřetelná v jeho řadách vzorců a partitur. Ty již nepochybně vznikaly s představou určitého zvukového výsledku, jejich možnost výkladu je ale rovněž otevřená a u jednotlivých hudebních interpretací je zcela nezbytná přítomnost autora.
 
Po více než dvaceti letech se autor vrací zpět k malbě sérií černých obrazů s barevnými lineárními prvky založenými na kontrastu monochromie plochy a ostrých, komplementárně barevných linií fixovaného světla. Velmi rozsáhlým a rovněž velmi různorodým souborem jsou Antifony tvořené minimalistickým tvaroslovím geometrických obrazců a subtilních linek, které jsou postupně akcentovány o barvu. S výraznou barevností však autor pracoval i od šedesátých let u původních maket Prostorových partitur realizovaných o téměř půlstoletí později v monumentálním měřítku. V nejnovějších pracích nastává však opět radikální obrat, kdy Milan Grygar od barevnosti ustupuje a navrací se zpět k užití dřívka v cyklu velkoformátových kreseb a maleb.
 
T: Denisa Kujelová
 
 
 
 
tl_files/novinky/pozitiv ces.jpg
 
tl_files/novinky/logo_brno_cervene_bez_pozadi.png

Jdi zpět