ČS KONCEPT 70. LET

11.10.2017 - 13.01.2018

Fait Gallery
Ve Vaňkovce 2, Brno
11. 10. 2017 - 13. 1. 2018
Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00
Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková
 

Nástup konceptuálního umění na počátku 70. let znamenal posun zájmu od estetických a materiálových kvalit díla k jeho osobnímu, sociálnímu, historickému a často i teoretizujícímu kontextu. Na rozdíl od západní umělecké scény bylo konceptuální uvažování autorů v Československu motivováno osobnějším hledáním podstaty vztahu mezi umělcem a uměním, a to jak v rovině umělecké, tak politicko-etické, společenské, případně ekologické. Konceptuální obrat tak nebyl vnímán pouze skrze jeho dematerializační a obrazoborecké snahy, ale zejména jako utopický útěk před oficiální a státem kontrolovanou kulturou. Dával umělcům svobodný prostor, s nímž pracovali v široké škále médií a témat.

Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly od konce 60. let a doznívaly začátkem 80. let. Představuje různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty.

V tematické provázanosti sleduje blízkost české a slovenské výtvarné scény, která byla od rozpadu Československa až doposud reflektována pouze jako dva samostatné celky. Koncept výstavy spočívá v nalézání jejich průsečíků a společných východisek. Nikdy předtím, ani později v historii českého a slovenského umění nebyla potřeba vzájemného dialogu tak pěstovaná a rozvíjená jako právě v 70. letech.

SLOVO A ZNAK JAKO KONCEPTUÁLNÍ ZPRÁVA

Konkrétní poezie 60. let redukovala sémantickou složku jazyka na minimum, v 70. letech pak opět počíná návrat k jeho významu. Dochází ke konfrontaci slova ve vztahu k dalším typům poselství ve formě piktogramu, obrazového symbolu a číslice. Vzniká napětí mezi různými typy zobrazení.

PARTITURY

V 70. letech se dostává do popředí grafická hudba se svým formalizovaným jazykem. Tvorba vizuálních nebo akustických partitur se stala doménou jak u hudebníků činných v oblasti nové hudby, tak výtvarných umělců, kteří sledovali vizuální řád a sémantický potenciál notového záznamu.

GEOMETRIE, ŘÁD A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ

Geometrie těla, prostoru, plochy, forem. Pod vlivem konceptuálního myšlení zcitlivěla, začala si všímat aspektů, které modernistický řád postavil mimo její rámec. Stala se platformou pro různé intervence polemizující nad svébytnou povahou geometrické skladby, nad vztahem řádu a náhody. Začalo její obohacování o společenský, antropologický a politický rozměr.

UMĚNÍ JAKO ZÁZNAM A PROŽITEK EXISTENCE, OSOBNÍ RITUÁLY, INTROSPEKCE

Reflexe každodenních úkonů a gest, vnímání jejich stereotypnosti a únik z ní formou rituálu a prostřednictvím intenzivního prožitku vlastní existence. Reflexe bezprostředního okolí a plynutí času.

ODKAZ K RUSKÉ AVANTGARDĚ, KONCEPTUALIZACE MALBY, KRESBY A NULOVÝ BOD OBRAZU

Hledání nulového bodu obrazu. Momentu, kdy se z neviditelného stává viditelné. Médium obrazu odkazuje samo k sobě, ke své ploše, barvě, hmotě. Zpřítomňuje své elementární vlastnosti nebo naopak usiluje o jejich postupnou dematerializaci. Časté jsou odkazy k černému čtverci – důležitému symbolu ruské avantgardy, k víře, že zkušenost umění vede k intenzivnějšímu vnímání reality.

PROJEKTY, NÁVODY, INSTRUKCE, POZOROVÁNÍ A KOSMOLOGIE

Emancipační snaha umění ve smyslu zmocnění se vědeckého a racionálnímu uvažování je do jisté míry subverzivní, protože aplikuje pseudovědecký jazyk i na jevy osobního, spirituálního a transcendentálního rázu. Inspiruje se a je fascinováno novými vědeckými objevy, jazykem přírodních věd a statistiky.

PŘÍRODA JAKO MÉDIUM, ZKOUMÁNÍ FYZIKÁLNÍCH ZÁKONITOSTÍ, PŘÍRODA A ZEN BUDDHISMUS, EFEMÉRNÍ MATERIÁLOVÉ DEMONSTRACE, ENVIRONMENTÁLNÍ TÉMATA

Vnímání přírodního prostředí jako místa, kam se lze skrýt před odcizeným a neosobním městským prostorem. Území mimo dozor státní kontroly, místo vhodné pro umělecké realizace. Mnohé z nich se staly ohlasem na ekologické a etické otázky, které byly častým předmětem vzájemných neoficiálních diskuzí a setkání.

KARTOGRAFIE JAKO NÁSTROJ ZÁZNAMU OSOBNÍCH CEST

Umělci si přivlastňují racionalizující jazyk topologických náčrtů, plánů a map. Jejich prostřednictvím zviditelňují fenomény a prostorové vztahy, které jsou jinak pro lidské vnímání nezprostředkovatelné. Zdůrazňují objektivní a faktografickou stránku skutečných jevů a zároveň propůjčují platnost i těm, které mají utopický charakter.

AUTORSKÁ KNIHA

Autorské knihy v 70. letech suplovaly prostor galerií a výstav. Společně s médiem pošty se staly jedním ze stěžejních způsobů zprostředkování a distribuce konceptuální umělecké praxe. Mnozí autoři prostřednictvím své tvorby zároveň posouvali samotné hranice definice knih. Vytvářeli knihy – objekty, poukazovali na haptické kvality papíru, principy listování, problematizovali proces čtení. Konceptuální tvorba 70. let se často stávala předmětem osobního poselství jediné osobě, nebo okruhu přátel. 

CITACE, INTERPRETACE, APROPRIACE

Zájem o analýzu uměleckého média, o jeho intelektuální reflexi. Dochází k narušení hierarchického vztahu originálu a kopie ve prospěch umění jako otevřené a proměnlivé struktury k interpretování. Většina děl tvořená jako citace jsou vlastně vizuálními úvahami o fungování a kontinuitě umění a jeho trvalých hodnotách.

 
Na výstavě jsou zastoupeni autoři: Milan Adamčiak, Karel Adamus, Vladimír Ambroz, Peter Bartoš, Juraj Bartusz, Ján Budaj, Pavel Büchler, Robert Cyprich, Hugo Demartini, Milan Dobeš, Ľubomír Ďurček, Rudolf Fila, Stano Filko, Daniel Fischer, Peter Graham, Milan Grygar, Sonny Halas, Olaf Hanel, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Pavel Holouš, Dalibor Chatrný, Ivan Kafka, Jozef Jankovič, Olga Karlíková, Michal Kern, Martin Klimeš, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, J. H. Kocman, Július Koller, Vladimír Kordoš, Inge Kosková, Jan Kotík, Jiří Kovanda, Milan Kozelka, Miloš Laky, Milan Lasota, Dáša Lasotová, Otis Laubert, Milan Maur, Juraj Meliš, Karel Miller, Jan Mlčoch, Alex Mlynárčik, Marian Mudroch, Eduard Ovčáček, Květa Pacovská, Marian Palla, Vladimír Popovič, Pavel Rudolf, Tomáš Ruller, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Jan Steklík, Miloš Šejn, Petr Ševčík, Petr Štembera, Rudolf Sikora, Margita Titlová Ylovsky, Dezider Tóth, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Ján Zavarský, Jana Želibská
 
Architekt výstavy: Oldřich Morys
Produkce: Lucie Domorádová
Instalace výstavy: Gabriela Rampáčková, Tomáš Rada, Ondřej Kotrč, Martin Nytra, Eliška Mikšová, Maroš Belák, Dita Dvořáková, Nela Klajbanová, Zuzana Mrštinová, Kryštof Ambrůz


Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB

-

Fait Gallery

Ve Vaňkovce 2, Brno
8. 3. 2017 - 29. 7. 2017
Vernisáž: 8. 3. 2017
Kurátor: Denisa Kujelová
 
„Nabyl jsem jistoty, že ve světě panují souvztažnosti, zvuk je spojen s vizuálností a ani vizuálnost neexistuje bez akustického.“

Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).

Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech bez pevného interpretačního rámce uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění zcela ojedinělý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávnění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.

Snahou o ozřejmění samotného děje a směru pohybu objevil navíc za pomoci zápisu na magnetofonový pásek a později video další skrytý potenciál tohoto dvojjediného spojení a tuto dvojí dimenzionalitu vizuálního a akustického doplnil ještě o samotný záznam procesu. Propojil všechny tři roviny vzájemnou časovou jednotou a k čisté vizuální vyjadřovací schopnosti díla tak díky zvuku přidal i možnost definovat prostor a připojením záznamu průběhu i čas.

Fenomén zvuku je v Grygarově tvorbě trvale přítomný již od poloviny 60. let, kdy jej začal při plném soustředění se na médium kresby systematicky zkoumat a zaznamenávat. Zvuk, daný z počátku řadou jednotlivých tahů vydávaných jeho specifickými nástroji, se stal neobvyklou parabolou k vizuálnímu rytmu. Po sérii kreseb a maleb dřívkem a akustických kresbách vytvářených dalšími atypickými pomůckami rozvíjel dále polyfonní možnosti kresebných gest obzvláště za pomoci mechanických samohybných strojků. U těchto živých kreseb a stejně tak u dalších kreseb performativního charakteru, zejména hmatových, má v jeho tvorbě velký podíl nahodilost, kterou zřejmě ve snaze o co nejtěsnější sepjetí obrazové a zvukové složky nahrazuje svoji vůli objektivnějšími, na něm ne zcela závislými faktory. Přesto je prvek domnělé náhody umělcem pevně vymezen a řízen.

V konsekventním opakování rýsovaného skladebného vzorce čtvercového rastru u dalších typů kreseb, tzv. zvukoplastických, a černobílých i bíločerných lineárně rastrovaných pláten je zvuk znázorněn různými způsoby narušení monotonie struktury buď změnou rytmu, barvou, či přidáním nějakého dalšího kresebného prvku. Akustická kvalita Grygarových kreseb v rámci novodobých hudebních notací je pak více zřetelná v jeho řadách vzorců a partitur. Ty již nepochybně vznikaly s představou určitého zvukového výsledku, jejich možnost výkladu je ale rovněž otevřená a u jednotlivých hudebních interpretací je zcela nezbytná přítomnost autora.
 
Po více než dvaceti letech se autor vrací zpět k malbě sérií černých obrazů s barevnými lineárními prvky založenými na kontrastu monochromie plochy a ostrých, komplementárně barevných linií fixovaného světla. Velmi rozsáhlým a rovněž velmi různorodým souborem jsou Antifony tvořené minimalistickým tvaroslovím geometrických obrazců a subtilních linek, které jsou postupně akcentovány o barvu. S výraznou barevností však autor pracoval i od šedesátých let u původních maket Prostorových partitur realizovaných o téměř půlstoletí později v monumentálním měřítku. V nejnovějších pracích nastává však opět radikální obrat, kdy Milan Grygar od barevnosti ustupuje a navrací se zpět k užití dřívka v cyklu velkoformátových kreseb a maleb.
 
T: Denisa Kujelová
 
 
 
 
tl_files/novinky/pozitiv ces.jpg
 
tl_files/novinky/logo_brno_cervene_bez_pozadi.png

Jdi zpět