Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA



Jiří Kovanda / O deset minut dřív

08.10.2020 - 30.01.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21:00

 

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

 

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem[1], provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost. 

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci. 



[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.



ČS KONCEPT 70. LET

-

Fait Gallery
Ve Vaňkovce 2, Brno
11. 10. 2017 - 13. 1. 2018
Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00
Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková
 

Nástup konceptuálního umění na počátku 70. let znamenal posun zájmu od estetických a materiálových kvalit díla k jeho osobnímu, sociálnímu, historickému a často i teoretizujícímu kontextu. Na rozdíl od západní umělecké scény bylo konceptuální uvažování autorů v Československu motivováno osobnějším hledáním podstaty vztahu mezi umělcem a uměním, a to jak v rovině umělecké, tak politicko-etické, společenské, případně ekologické. Konceptuální obrat tak nebyl vnímán pouze skrze jeho dematerializační a obrazoborecké snahy, ale zejména jako utopický útěk před oficiální a státem kontrolovanou kulturou. Dával umělcům svobodný prostor, s nímž pracovali v široké škále médií a témat.

Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly od konce 60. let a doznívaly začátkem 80. let. Představuje různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty.

V tematické provázanosti sleduje blízkost české a slovenské výtvarné scény, která byla od rozpadu Československa až doposud reflektována pouze jako dva samostatné celky. Koncept výstavy spočívá v nalézání jejich průsečíků a společných východisek. Nikdy předtím, ani později v historii českého a slovenského umění nebyla potřeba vzájemného dialogu tak pěstovaná a rozvíjená jako právě v 70. letech.

SLOVO A ZNAK JAKO KONCEPTUÁLNÍ ZPRÁVA

Konkrétní poezie 60. let redukovala sémantickou složku jazyka na minimum, v 70. letech pak opět počíná návrat k jeho významu. Dochází ke konfrontaci slova ve vztahu k dalším typům poselství ve formě piktogramu, obrazového symbolu a číslice. Vzniká napětí mezi různými typy zobrazení.

PARTITURY

V 70. letech se dostává do popředí grafická hudba se svým formalizovaným jazykem. Tvorba vizuálních nebo akustických partitur se stala doménou jak u hudebníků činných v oblasti nové hudby, tak výtvarných umělců, kteří sledovali vizuální řád a sémantický potenciál notového záznamu.

GEOMETRIE, ŘÁD A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ

Geometrie těla, prostoru, plochy, forem. Pod vlivem konceptuálního myšlení zcitlivěla, začala si všímat aspektů, které modernistický řád postavil mimo její rámec. Stala se platformou pro různé intervence polemizující nad svébytnou povahou geometrické skladby, nad vztahem řádu a náhody. Začalo její obohacování o společenský, antropologický a politický rozměr.

UMĚNÍ JAKO ZÁZNAM A PROŽITEK EXISTENCE, OSOBNÍ RITUÁLY, INTROSPEKCE

Reflexe každodenních úkonů a gest, vnímání jejich stereotypnosti a únik z ní formou rituálu a prostřednictvím intenzivního prožitku vlastní existence. Reflexe bezprostředního okolí a plynutí času.

ODKAZ K RUSKÉ AVANTGARDĚ, KONCEPTUALIZACE MALBY, KRESBY A NULOVÝ BOD OBRAZU

Hledání nulového bodu obrazu. Momentu, kdy se z neviditelného stává viditelné. Médium obrazu odkazuje samo k sobě, ke své ploše, barvě, hmotě. Zpřítomňuje své elementární vlastnosti nebo naopak usiluje o jejich postupnou dematerializaci. Časté jsou odkazy k černému čtverci – důležitému symbolu ruské avantgardy, k víře, že zkušenost umění vede k intenzivnějšímu vnímání reality.

PROJEKTY, NÁVODY, INSTRUKCE, POZOROVÁNÍ A KOSMOLOGIE

Emancipační snaha umění ve smyslu zmocnění se vědeckého a racionálnímu uvažování je do jisté míry subverzivní, protože aplikuje pseudovědecký jazyk i na jevy osobního, spirituálního a transcendentálního rázu. Inspiruje se a je fascinováno novými vědeckými objevy, jazykem přírodních věd a statistiky.

PŘÍRODA JAKO MÉDIUM, ZKOUMÁNÍ FYZIKÁLNÍCH ZÁKONITOSTÍ, PŘÍRODA A ZEN BUDDHISMUS, EFEMÉRNÍ MATERIÁLOVÉ DEMONSTRACE, ENVIRONMENTÁLNÍ TÉMATA

Vnímání přírodního prostředí jako místa, kam se lze skrýt před odcizeným a neosobním městským prostorem. Území mimo dozor státní kontroly, místo vhodné pro umělecké realizace. Mnohé z nich se staly ohlasem na ekologické a etické otázky, které byly častým předmětem vzájemných neoficiálních diskuzí a setkání.

KARTOGRAFIE JAKO NÁSTROJ ZÁZNAMU OSOBNÍCH CEST

Umělci si přivlastňují racionalizující jazyk topologických náčrtů, plánů a map. Jejich prostřednictvím zviditelňují fenomény a prostorové vztahy, které jsou jinak pro lidské vnímání nezprostředkovatelné. Zdůrazňují objektivní a faktografickou stránku skutečných jevů a zároveň propůjčují platnost i těm, které mají utopický charakter.

AUTORSKÁ KNIHA

Autorské knihy v 70. letech suplovaly prostor galerií a výstav. Společně s médiem pošty se staly jedním ze stěžejních způsobů zprostředkování a distribuce konceptuální umělecké praxe. Mnozí autoři prostřednictvím své tvorby zároveň posouvali samotné hranice definice knih. Vytvářeli knihy – objekty, poukazovali na haptické kvality papíru, principy listování, problematizovali proces čtení. Konceptuální tvorba 70. let se často stávala předmětem osobního poselství jediné osobě, nebo okruhu přátel. 

CITACE, INTERPRETACE, APROPRIACE

Zájem o analýzu uměleckého média, o jeho intelektuální reflexi. Dochází k narušení hierarchického vztahu originálu a kopie ve prospěch umění jako otevřené a proměnlivé struktury k interpretování. Většina děl tvořená jako citace jsou vlastně vizuálními úvahami o fungování a kontinuitě umění a jeho trvalých hodnotách.

 
Na výstavě jsou zastoupeni autoři: Milan Adamčiak, Karel Adamus, Vladimír Ambroz, Peter Bartoš, Juraj Bartusz, Ján Budaj, Pavel Büchler, Robert Cyprich, Hugo Demartini, Milan Dobeš, Ľubomír Ďurček, Rudolf Fila, Stano Filko, Daniel Fischer, Peter Graham, Milan Grygar, Sonny Halas, Olaf Hanel, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Pavel Holouš, Dalibor Chatrný, Jozef Jankovič, Ivan Kafka, Olga Karlíková, Michal Kern, Martin Klimeš, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, J. H. Kocman, Július Koller, Vladimír Kordoš, Inge Kosková, Jan Kotík, Jiří Kovanda, Milan Kozelka, Miloš Laky, Milan Lasota, Dáša Lasotová, Otis Laubert, Milan Maur, Juraj Meliš, Karel Miler, Jan Mlčoch, Alex MlynárčikMarian Mudroch, Eduard Ovčáček, Květa Pacovská, Marian Palla, Vladimír Popovič, Pavel Rudolf, Tomáš Ruller, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Rudolf Sikora, Jan Steklík, Miloš Šejn, Petr Ševčík, Petr Štembera, Ivan Štěpán, Monogramista T.D/Dezider Tóth, Margita Titlová Ylovsky, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Ján Zavarský, Jana Želibská
 
Architekt výstavy: Oldřich Morys
Produkce: Lucie Domorádová
Instalace výstavy: Gabriela Rampáčková, Tomáš Rada, Ondřej Kotrč, Martin Nytra, Eliška Mikšová, Maroš Belák, Dita Dvořáková, Nela Klajbanová, Zuzana Mrštinová, Kryštof Ambrůz

Jdi zpět