František Skála / Dva roky prázdnin

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátor: Miroslav Ambroz

 

 

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj. 
 
 
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
 
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
 
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

 
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů. 
 
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
 
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
 
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
 
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
 
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

 
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
 
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat. 

 
 
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz



ČS KONCEPT 70. LET

-

Fait Gallery
Ve Vaňkovce 2, Brno
11. 10. 2017 - 13. 1. 2018
Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00
Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková
 

Nástup konceptuálního umění na počátku 70. let znamenal posun zájmu od estetických a materiálových kvalit díla k jeho osobnímu, sociálnímu, historickému a často i teoretizujícímu kontextu. Na rozdíl od západní umělecké scény bylo konceptuální uvažování autorů v Československu motivováno osobnějším hledáním podstaty vztahu mezi umělcem a uměním, a to jak v rovině umělecké, tak politicko-etické, společenské, případně ekologické. Konceptuální obrat tak nebyl vnímán pouze skrze jeho dematerializační a obrazoborecké snahy, ale zejména jako utopický útěk před oficiální a státem kontrolovanou kulturou. Dával umělcům svobodný prostor, s nímž pracovali v široké škále médií a témat.

Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly od konce 60. let a doznívaly začátkem 80. let. Představuje různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty.

V tematické provázanosti sleduje blízkost české a slovenské výtvarné scény, která byla od rozpadu Československa až doposud reflektována pouze jako dva samostatné celky. Koncept výstavy spočívá v nalézání jejich průsečíků a společných východisek. Nikdy předtím, ani později v historii českého a slovenského umění nebyla potřeba vzájemného dialogu tak pěstovaná a rozvíjená jako právě v 70. letech.

SLOVO A ZNAK JAKO KONCEPTUÁLNÍ ZPRÁVA

Konkrétní poezie 60. let redukovala sémantickou složku jazyka na minimum, v 70. letech pak opět počíná návrat k jeho významu. Dochází ke konfrontaci slova ve vztahu k dalším typům poselství ve formě piktogramu, obrazového symbolu a číslice. Vzniká napětí mezi různými typy zobrazení.

PARTITURY

V 70. letech se dostává do popředí grafická hudba se svým formalizovaným jazykem. Tvorba vizuálních nebo akustických partitur se stala doménou jak u hudebníků činných v oblasti nové hudby, tak výtvarných umělců, kteří sledovali vizuální řád a sémantický potenciál notového záznamu.

GEOMETRIE, ŘÁD A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ

Geometrie těla, prostoru, plochy, forem. Pod vlivem konceptuálního myšlení zcitlivěla, začala si všímat aspektů, které modernistický řád postavil mimo její rámec. Stala se platformou pro různé intervence polemizující nad svébytnou povahou geometrické skladby, nad vztahem řádu a náhody. Začalo její obohacování o společenský, antropologický a politický rozměr.

UMĚNÍ JAKO ZÁZNAM A PROŽITEK EXISTENCE, OSOBNÍ RITUÁLY, INTROSPEKCE

Reflexe každodenních úkonů a gest, vnímání jejich stereotypnosti a únik z ní formou rituálu a prostřednictvím intenzivního prožitku vlastní existence. Reflexe bezprostředního okolí a plynutí času.

ODKAZ K RUSKÉ AVANTGARDĚ, KONCEPTUALIZACE MALBY, KRESBY A NULOVÝ BOD OBRAZU

Hledání nulového bodu obrazu. Momentu, kdy se z neviditelného stává viditelné. Médium obrazu odkazuje samo k sobě, ke své ploše, barvě, hmotě. Zpřítomňuje své elementární vlastnosti nebo naopak usiluje o jejich postupnou dematerializaci. Časté jsou odkazy k černému čtverci – důležitému symbolu ruské avantgardy, k víře, že zkušenost umění vede k intenzivnějšímu vnímání reality.

PROJEKTY, NÁVODY, INSTRUKCE, POZOROVÁNÍ A KOSMOLOGIE

Emancipační snaha umění ve smyslu zmocnění se vědeckého a racionálnímu uvažování je do jisté míry subverzivní, protože aplikuje pseudovědecký jazyk i na jevy osobního, spirituálního a transcendentálního rázu. Inspiruje se a je fascinováno novými vědeckými objevy, jazykem přírodních věd a statistiky.

PŘÍRODA JAKO MÉDIUM, ZKOUMÁNÍ FYZIKÁLNÍCH ZÁKONITOSTÍ, PŘÍRODA A ZEN BUDDHISMUS, EFEMÉRNÍ MATERIÁLOVÉ DEMONSTRACE, ENVIRONMENTÁLNÍ TÉMATA

Vnímání přírodního prostředí jako místa, kam se lze skrýt před odcizeným a neosobním městským prostorem. Území mimo dozor státní kontroly, místo vhodné pro umělecké realizace. Mnohé z nich se staly ohlasem na ekologické a etické otázky, které byly častým předmětem vzájemných neoficiálních diskuzí a setkání.

KARTOGRAFIE JAKO NÁSTROJ ZÁZNAMU OSOBNÍCH CEST

Umělci si přivlastňují racionalizující jazyk topologických náčrtů, plánů a map. Jejich prostřednictvím zviditelňují fenomény a prostorové vztahy, které jsou jinak pro lidské vnímání nezprostředkovatelné. Zdůrazňují objektivní a faktografickou stránku skutečných jevů a zároveň propůjčují platnost i těm, které mají utopický charakter.

AUTORSKÁ KNIHA

Autorské knihy v 70. letech suplovaly prostor galerií a výstav. Společně s médiem pošty se staly jedním ze stěžejních způsobů zprostředkování a distribuce konceptuální umělecké praxe. Mnozí autoři prostřednictvím své tvorby zároveň posouvali samotné hranice definice knih. Vytvářeli knihy – objekty, poukazovali na haptické kvality papíru, principy listování, problematizovali proces čtení. Konceptuální tvorba 70. let se často stávala předmětem osobního poselství jediné osobě, nebo okruhu přátel. 

CITACE, INTERPRETACE, APROPRIACE

Zájem o analýzu uměleckého média, o jeho intelektuální reflexi. Dochází k narušení hierarchického vztahu originálu a kopie ve prospěch umění jako otevřené a proměnlivé struktury k interpretování. Většina děl tvořená jako citace jsou vlastně vizuálními úvahami o fungování a kontinuitě umění a jeho trvalých hodnotách.

 
Na výstavě jsou zastoupeni autoři: Milan Adamčiak, Karel Adamus, Vladimír Ambroz, Peter Bartoš, Juraj Bartusz, Ján Budaj, Pavel Büchler, Robert Cyprich, Hugo Demartini, Milan Dobeš, Ľubomír Ďurček, Rudolf Fila, Stano Filko, Daniel Fischer, Peter Graham, Milan Grygar, Sonny Halas, Olaf Hanel, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Pavel Holouš, Dalibor Chatrný, Jozef Jankovič, Ivan Kafka, Olga Karlíková, Michal Kern, Martin Klimeš, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, J. H. Kocman, Július Koller, Vladimír Kordoš, Inge Kosková, Jan Kotík, Jiří Kovanda, Milan Kozelka, Miloš Laky, Milan Lasota, Dáša Lasotová, Otis Laubert, Milan Maur, Juraj Meliš, Karel Miler, Jan Mlčoch, Alex MlynárčikMarian Mudroch, Eduard Ovčáček, Květa Pacovská, Marian Palla, Vladimír Popovič, Pavel Rudolf, Tomáš Ruller, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Rudolf Sikora, Jan Steklík, Miloš Šejn, Petr Ševčík, Petr Štembera, Ivan Štěpán, Monogramista T.D/Dezider Tóth, Margita Titlová Ylovsky, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Ján Zavarský, Jana Želibská
 
Architekt výstavy: Oldřich Morys
Produkce: Lucie Domorádová
Instalace výstavy: Gabriela Rampáčková, Tomáš Rada, Ondřej Kotrč, Martin Nytra, Eliška Mikšová, Maroš Belák, Dita Dvořáková, Nela Klajbanová, Zuzana Mrštinová, Kryštof Ambrůz

Jdi zpět