Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
ČS KONCEPT 70. LET
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00
Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková
Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly od konce 60. let a doznívaly začátkem 80. let. Představuje různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty.
V tematické provázanosti sleduje blízkost české a slovenské výtvarné scény, která byla od rozpadu Československa až doposud reflektována pouze jako dva samostatné celky. Koncept výstavy spočívá v nalézání jejich průsečíků a společných východisek. Nikdy předtím, ani později v historii českého a slovenského umění nebyla potřeba vzájemného dialogu tak pěstovaná a rozvíjená jako právě v 70. letech.
SLOVO A ZNAK JAKO KONCEPTUÁLNÍ ZPRÁVA
Konkrétní poezie 60. let redukovala sémantickou složku jazyka na minimum, v 70. letech pak opět počíná návrat k jeho významu. Dochází ke konfrontaci slova ve vztahu k dalším typům poselství ve formě piktogramu, obrazového symbolu a číslice. Vzniká napětí mezi různými typy zobrazení.
PARTITURY
V 70. letech se dostává do popředí grafická hudba se svým formalizovaným jazykem. Tvorba vizuálních nebo akustických partitur se stala doménou jak u hudebníků činných v oblasti nové hudby, tak výtvarných umělců, kteří sledovali vizuální řád a sémantický potenciál notového záznamu.
GEOMETRIE, ŘÁD A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ
Geometrie těla, prostoru, plochy, forem. Pod vlivem konceptuálního myšlení zcitlivěla, začala si všímat aspektů, které modernistický řád postavil mimo její rámec. Stala se platformou pro různé intervence polemizující nad svébytnou povahou geometrické skladby, nad vztahem řádu a náhody. Začalo její obohacování o společenský, antropologický a politický rozměr.
UMĚNÍ JAKO ZÁZNAM A PROŽITEK EXISTENCE, OSOBNÍ RITUÁLY, INTROSPEKCE
Reflexe každodenních úkonů a gest, vnímání jejich stereotypnosti a únik z ní formou rituálu a prostřednictvím intenzivního prožitku vlastní existence. Reflexe bezprostředního okolí a plynutí času.
ODKAZ K RUSKÉ AVANTGARDĚ, KONCEPTUALIZACE MALBY, KRESBY A NULOVÝ BOD OBRAZU
Hledání nulového bodu obrazu. Momentu, kdy se z neviditelného stává viditelné. Médium obrazu odkazuje samo k sobě, ke své ploše, barvě, hmotě. Zpřítomňuje své elementární vlastnosti nebo naopak usiluje o jejich postupnou dematerializaci. Časté jsou odkazy k černému čtverci – důležitému symbolu ruské avantgardy, k víře, že zkušenost umění vede k intenzivnějšímu vnímání reality.
PROJEKTY, NÁVODY, INSTRUKCE, POZOROVÁNÍ A KOSMOLOGIE
Emancipační snaha umění ve smyslu zmocnění se vědeckého a racionálnímu uvažování je do jisté míry subverzivní, protože aplikuje pseudovědecký jazyk i na jevy osobního, spirituálního a transcendentálního rázu. Inspiruje se a je fascinováno novými vědeckými objevy, jazykem přírodních věd a statistiky.
PŘÍRODA JAKO MÉDIUM, ZKOUMÁNÍ FYZIKÁLNÍCH ZÁKONITOSTÍ, PŘÍRODA A ZEN BUDDHISMUS, EFEMÉRNÍ MATERIÁLOVÉ DEMONSTRACE, ENVIRONMENTÁLNÍ TÉMATA
Vnímání přírodního prostředí jako místa, kam se lze skrýt před odcizeným a neosobním městským prostorem. Území mimo dozor státní kontroly, místo vhodné pro umělecké realizace. Mnohé z nich se staly ohlasem na ekologické a etické otázky, které byly častým předmětem vzájemných neoficiálních diskuzí a setkání.
KARTOGRAFIE JAKO NÁSTROJ ZÁZNAMU OSOBNÍCH CEST
Umělci si přivlastňují racionalizující jazyk topografických náčrtů, plánů a map. Jejich prostřednictvím zviditelňují fenomény a prostorové vztahy, které jsou jinak pro lidské vnímání nezprostředkovatelné. Zdůrazňují objektivní a faktografickou stránku skutečných jevů a zároveň propůjčují platnost i těm, které mají utopický charakter.
AUTORSKÁ KNIHA
Autorské knihy v 70. letech suplovaly prostor galerií a výstav. Společně s médiem pošty se staly jedním ze stěžejních způsobů zprostředkování a distribuce konceptuální umělecké praxe. Mnozí autoři prostřednictvím své tvorby zároveň posouvali samotné hranice definice knih. Vytvářeli knihy – objekty, poukazovali na haptické kvality papíru, principy listování, problematizovali proces čtení. Konceptuální tvorba 70. let se často stávala předmětem osobního poselství jediné osobě, nebo okruhu přátel.
CITACE, INTERPRETACE, APROPRIACE
Zájem o analýzu uměleckého média, o jeho intelektuální reflexi. Dochází k narušení hierarchického vztahu originálu a kopie ve prospěch umění jako otevřené a proměnlivé struktury k interpretování. Většina děl tvořená jako citace jsou vlastně vizuálními úvahami o fungování a kontinuitě umění a jeho trvalých hodnotách.
Na výstavě jsou zastoupeni autoři: Milan Adamčiak, Karel Adamus, Vladimír Ambroz, Peter Bartoš, Juraj Bartusz, Ján Budaj, Pavel Büchler, Robert Cyprich, Hugo Demartini, Milan Dobeš, Ľubomír Ďurček, Rudolf Fila, Stano Filko, Daniel Fischer, Peter Graham, Milan Grygar, Sonny Halas, Olaf Hanel, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Pavel Holouš, Dalibor Chatrný, Jozef Jankovič, Ivan Kafka, Olga Karlíková, Michal Kern, Martin Klimeš, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, J. H. Kocman, Július Koller, Vladimír Kordoš, Inge Kosková, Jan Kotík, Jiří Kovanda, Milan Kozelka, Miloš Laky, Milan Lasota, Dáša Lasotová, Otis Laubert, Milan Maur, Juraj Meliš, Karel Miler, Jan Mlčoch, Alex Mlynárčik, Marián Mudroch, Eduard Ovčáček, Květa Pacovská, Marian Palla, Vladimír Popovič, Pavel Rudolf, Tomáš Ruller, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Rudolf Sikora, Jan Steklík, Miloš Šejn, Petr Ševčík, Petr Štembera, Ivan Štěpán, Monogramista T.D/Dezider Tóth, Margita Titlová Ylovsky, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Ján Zavarský, Jana Želibská
Architekt výstavy: Oldřich Morys
