Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti



Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Václav Janoščík

Architekt výstavy: David Fesl

 

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

 

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.



Jan Merta / Návrat

-

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátoři: Denisa Kujelová a Jiří Zahrádka 
 

Návrat je pohybem Cesty Dao, měkkost

je způsobem Cesty Dao. Deset tisíc věcí

v Podnebesí se rodí z toho, co je.

To, co je, se rodí z toho, co není.

Ve svém svébytném vizuálním projevu vycházejícím z osobní paměti, přetváří Jan Merta témata reálného světa v jedinečnou projekci vlastního prožitku. Tento neobyčejně upřímný přístup je svou intenzitou a pravdivostí k divákovi až pozoruhodně přenosný a sdílný. Ve většině případů autor vybírá jako náměty svých maleb, kreseb a objektů předměty a reálie na okraji běžné pozornosti, které jsou však pro něj osobně velice podstatné. Jejich vytržením z původního kontextu a volným zpracováním jim přisuzuje nový obsah. Ryzí podstata zdánlivě všedních předmětů demonstrovaná v monumentálním měřítku za užití neobvyklých prostorových konstrukcí dává Mertovým obrazům zvláštní napětí. To je v některých případech ještě umocněno rafinovaným užitím světla a atypicky řešeným vztahem předmětu a plochy, kdy je zdůrazněním pozadí využita iluzivní perspektiva.

Všechna díla Jana Merty mají svůj vlastní důvod v konkrétním příběhu a jeho práce je natolik vázána na osobní prožitek, že by ji bylo možno chápat i jako autorovy deníkové záznamy událostí, zážitků, vzpomínek a reminiscencí na osoby, předměty a místa. Každý nový obraz je tak pro něj myšlenkovým návratem. Není proto až tak překvapující, že pro výstavu zvolil právě tento název. Ten je však také nutné vnímat v několika významových rovinách. Kromě stejnojmenného názvu plastiky motiv návratu totiž odkazuje rovněž k realizaci výstavy ve stejných prostorách, do kterých se Jan Merta se svým novým výstavním projektem vrací po osmi letech. Především se ale jedná o opětovné návraty k několika autorovým klíčovým tematickým okruhům či přímo konkrétním motivům, které jsou však pokaždé zpracovávány jiným způsobem.

V rámci výstavy Návrat jsou tak bezesporu důležité celky jako Liberec, ve kterém se autor navrací do místa svého dětství a na němž s přestávkami pracuje mnoho let, nebo tematika civilizačních hrozeb, stejně tak vliv archetypů a kulturních kódů v poctě starým mistrům či konkrétním uměleckým dílům. Tak jako v případě Goyova obrazu Poprava 3. května 1808 (1814), z něhož si vypůjčil motiv lampy. Lampa, která je jako zdroj světla důležitým prvkem obrazu nejen formálně, ale i obsahově, je Mertou zpracována dokonce několikrát. V neposlední řadě jsou zde zastoupena díla odkazující se na autorovo uvažování nad východní filosofií. V roce 2010 a 2013 Jan Merta výtvarně koncipoval knihu Laozi v překladu Oldřicha Krále a blízké přátelství s touto výjimečnou osobností jeho zájem o čínskou filosofii ještě upevnilo. Ve výstavním projektu ve Fait Gallery přijal pak tento významný sinolog návrh umístit do instalace LAOZI vlastní zvukovou nahrávku knihy, kterou doprovází původní Mertovy malby s fragmenty šálků a podšálků. Ty symbolizují hliněné nádoby, jejichž smysl a užitečnost dle učení dao (tao) dává jejich vnitřku teprve prázdnota.

 

Jdi zpět