František Skála / Dva roky prázdnin

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátor: Miroslav Ambroz

 

 

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj. 
 
 
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
 
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
 
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

 
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů. 
 
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
 
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
 
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
 
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
 
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

 
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
 
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat. 

 
 
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz



Jan Merta / Návrat

-

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátoři: Denisa Kujelová a Jiří Zahrádka 
 

Návrat je pohybem Cesty Dao, měkkost

je způsobem Cesty Dao. Deset tisíc věcí

v Podnebesí se rodí z toho, co je.

To, co je, se rodí z toho, co není.

Ve svém svébytném vizuálním projevu vycházejícím z osobní paměti, přetváří Jan Merta témata reálného světa v jedinečnou projekci vlastního prožitku. Tento neobyčejně upřímný přístup je svou intenzitou a pravdivostí k divákovi až pozoruhodně přenosný a sdílný. Ve většině případů autor vybírá jako náměty svých maleb, kreseb a objektů předměty a reálie na okraji běžné pozornosti, které jsou však pro něj osobně velice podstatné. Jejich vytržením z původního kontextu a volným zpracováním jim přisuzuje nový obsah. Ryzí podstata zdánlivě všedních předmětů demonstrovaná v monumentálním měřítku za užití neobvyklých prostorových konstrukcí dává Mertovým obrazům zvláštní napětí. To je v některých případech ještě umocněno rafinovaným užitím světla a atypicky řešeným vztahem předmětu a plochy, kdy je zdůrazněním pozadí využita iluzivní perspektiva.

Všechna díla Jana Merty mají svůj vlastní důvod v konkrétním příběhu a jeho práce je natolik vázána na osobní prožitek, že by ji bylo možno chápat i jako autorovy deníkové záznamy událostí, zážitků, vzpomínek a reminiscencí na osoby, předměty a místa. Každý nový obraz je tak pro něj myšlenkovým návratem. Není proto až tak překvapující, že pro výstavu zvolil právě tento název. Ten je však také nutné vnímat v několika významových rovinách. Kromě stejnojmenného názvu plastiky motiv návratu totiž odkazuje rovněž k realizaci výstavy ve stejných prostorách, do kterých se Jan Merta se svým novým výstavním projektem vrací po osmi letech. Především se ale jedná o opětovné návraty k několika autorovým klíčovým tematickým okruhům či přímo konkrétním motivům, které jsou však pokaždé zpracovávány jiným způsobem.

V rámci výstavy Návrat jsou tak bezesporu důležité celky jako Liberec, ve kterém se autor navrací do místa svého dětství a na němž s přestávkami pracuje mnoho let, nebo tematika civilizačních hrozeb, stejně tak vliv archetypů a kulturních kódů v poctě starým mistrům či konkrétním uměleckým dílům. Tak jako v případě Goyova obrazu Poprava 3. května 1808 (1814), z něhož si vypůjčil motiv lampy. Lampa, která je jako zdroj světla důležitým prvkem obrazu nejen formálně, ale i obsahově, je Mertou zpracována dokonce několikrát. V neposlední řadě jsou zde zastoupena díla odkazující se na autorovo uvažování nad východní filosofií. V roce 2010 a 2013 Jan Merta výtvarně koncipoval knihu Laozi v překladu Oldřicha Krále a blízké přátelství s touto výjimečnou osobností jeho zájem o čínskou filosofii ještě upevnilo. Ve výstavním projektu ve Fait Gallery přijal pak tento významný sinolog návrh umístit do instalace LAOZI vlastní zvukovou nahrávku knihy, kterou doprovází původní Mertovy malby s fragmenty šálků a podšálků. Ty symbolizují hliněné nádoby, jejichž smysl a užitečnost dle učení dao (tao) dává jejich vnitřku teprve prázdnota.

 

Jdi zpět