Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO



ECHO / Výběr ze sbírky Fait Gallery

27.03.2019 - 18.05.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 27. 3. 2019 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Konfrontace autorů několika generací a výtvarných přístupů předkládá vždy možnost revidovat zavedené kategorie a pojmosloví historií prověřené praxe. Vztahy mezi díly z prozatím nejrozsáhlejšího výběru sbírky Fait Gallery jsou tak předjímány s ohledem na relativní hranice vymezujících pojmů i samotných entit uměleckých děl a jejich diváků. Postoje jednotlivých autorů se v mnoha rovinách rozcházejí, ale ve většině případů je propojuje redukce tvarů a jejich fragmentarizace či zahrnutí písma a znaků ve vizuálních kompozicích a experimentální tvorbě, ale také v konceptuálním zpřesňování myšlenky.

Vybraná díla jsou vzhledem k rozsáhlosti sbírky, a to i přes velkorysost prostoru, pochopitelně sondou do sbírky nikoli komplexní, ale směrovanou. K propojení české avantgardy, československého umění druhé poloviny 20. století a jejich rezonancí v umění současném v průřezu kolekce slouží rámcové okruhy, jejichž hranice jsou u mnoha z vybraných prací stírány vzájemným prolínáním. Podstatná část aktuální výstavy se věnuje autorům, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží či instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů, symbolů a písma. Veskrze tedy většina prací využívá strategie repetice, juxtapozice či dislokace původních tvarů a znaků.

Přesouvání předmětu či textu z jednoho kontextu do druhého s novou významovostí je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. V současnosti je však procesem, který se stal determinujícím principem ovlivňujícím celý společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a osobní integritu. Tvůrčí postupy fragmentarizace a apropriace přinesly umění nesporně velkou míru svobody. I proto jsou koláž i užití grafémů jedněmi z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti užíváním zkratky a paradoxu.

Objev těchto možností fragmentu, jak v obraze, tak u typografického písma, a jeho schopnost metafory přinesla modernímu umění nové možnosti latentního tvůrčího potenciálu, jakým je práce s náhodou u dadaismu či automatismus a volné asociace u surrealismu. Teprve na počátku dvacátého století dochází totiž k opravdovému, razantnímu proniknutí typografie do volného výtvarného umění, nejprve formou legitimního užití fragmentů písma v kubismu, následně pak futurismu, dadaismu, konstruktivismu, surrealismu, lettrismu, abstraktním expresionismu, pop-artu i konceptuálním umění, až se nakonec stala naprosto samozřejmým výtvarným prostředkem.

I když se k typografickým experimentům s jazykem jako materiálem začal psací stroj používat již ve 20. letech 20. století, k jeho plnému využití dochází teprve v 50. a 60. letech díky celosvětové vlně experimentální poezie. V rámci ní pak přestalo být sémantickou jednotkou slovo, a stal se jím jakýkoli znak klávesnice včetně interpunkce a diakritiky. Na rozdíl od avantgardních a poválečných neoavantgardních tendencí se tedy pro experimentální poezii 60. let a konceptuální tendence stal inspirací lingvistický systém a přiřazování nových sémantických vlastností grafému. Konceptuální poezie byla pak v československém prostředí postupně rozvíjena o další možnosti sémiotické hry písma, a u několika autorů tak paralelně vznikaly koncepty tautologie, sémantické posuny, asociační vazby a komplikace, repetitivní monotónní texty či sémantické kresby.

Obecně tak nalezená možnost fragmentarizace přinesla nové možnosti práce se symboly, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořila schéma pro nové redefinice stávajících entit a vytváření nových přístupů, které se vůči stávajícím vymezovaly. Poukazuje tak na vzájemnou spojitost děl situovaných v odlišných rovinách. I když autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací, přítomná díla shodně pojímají princip koláže, zapojování písma i abstrahování a redukci nejen jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy, často se zjevným modernistickým tvaroslovím, a východisko bohaté na asociativní významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku. Reflexí způsobů vzniku vizuálních, verbálních, ale i akustických empirií se tak prezentace sbírky snaží o jejich následnou rekonstrukci, a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost v historii umění a univerzální hodnota v jeho introspektivní roli.

Tomáš Absolon, Josef Achrer, Hynek Alt & Aleksandra Vajd, Eduard Antal, Alžběta Bačíková, Tomáš Bárta, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Václav Boštík, Vladimír Boudník, Radek Brousil, Jan Brož, Robert Cyprich, Josef Čapek, Anna Daučíková, Peter Demek, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Stanislav Filko, Emil Filla, František Foltýn, Jiří Franta & David Böhm, Milan Grygar, Pavel Hayek, Camille Henrot, Jiří Hilmar, Katarína Hládeková, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, František Hudeček, Dalibor Chatrný, Matyáš Chochola, Magdalena Jetelová, Jiří John, Olga Karlíková, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, J. H. Kocman, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Stanislav Kolíbal, Eva Koťátková, Jan Kotík, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Jiří Kovanda, Radoslav Kratina, Denisa Krausová, David Krňanský, Jan Kubíček, Alena Kučerová, Nika Kupyrova, Petr Kvíčala, Alicja Kwade, František Kyncl, Miloš Laky, Radim Langer, Otis Laubert, Denisa Lehocká, Martin Lukáč, Karel Malich, Pavla Malinová, Bohumír Matal, Marek Meduna, Juraj Meliš, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Vladislav Mirvald, Monogramista T.D, Marián Mudroch, Kamila Musilová, Karel Nepraš, Alice Nikitinová, Petr Nikl, Ladislav Novák, Markéta Othová, Marian Palla, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Johana Pošová, Antonín Procházka, Rafani, Eva Rybářová, Pavla Sceranková, Rudolf Sikora, František Skála, Matěj Smetana, Jiří Staněk, Jan Steklík, Václav Stratil, Jan Svoboda, Tomáš Svoboda, Zdeněk Sýkora, Jan Šerých, Josef Šíma, Adriena Šimotová, Michal Škoda, Jindřich Štyrský, Jiří Thýn, Václav Tikal, Karel Trinkewitz, Lubomír Typlt, Miloš Urbásek, Jiří Valoch, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková, Daniel Vlček, Jan Wojnar, Ján Zavarský a další
 
 


Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

-

Fait Gallery PREVIEW

Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátor: Tereza Rudolf
 

Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.

Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.

Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.

Jdi zpět