Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy



Vladimír Kokolia / To nezbytné z Kokolii

17.10.2018 - 12.01.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Miroslav Ambroz
 
Co je tím nejnutnějším z Kokolii, co máme mít pro každý případ vždy při sobě – jako příslovečnou krabičku poslední záchrany (KPZ)? Mohla by to být například zkušenost, že obraz není pouhá odvozenina z reality, že po něm máme chtít daleko víc. V Kokoliově malířské teologii obraz bez diváka neexistuje. Kokolia maluje s vědomím vzdálenosti, úhlů, směru pohybu, stráveného času a způsobu vidění, které se divákovi před obrazem přihodí. Instalace ve Fait Gallery odkrývá jádro tohoto Kokoliova know-how.


Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

-

Fait Gallery PREVIEW

Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátor: Tereza Rudolf
 

Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.

Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.

Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.

Jdi zpět