Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara



Jan Merta / Návrat

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátoři: Denisa Kujelová a Jiří Zahrádka 
 

Návrat je pohybem Cesty Dao, měkkost

je způsobem Cesty Dao. Deset tisíc věcí

v Podnebesí se rodí z toho, co je.

To, co je, se rodí z toho, co není.

Ve svém svébytném vizuálním projevu vycházejícím z osobní paměti, přetváří Jan Merta témata reálného světa v jedinečnou projekci vlastního prožitku. Tento neobyčejně upřímný přístup je svou intenzitou a pravdivostí k divákovi až pozoruhodně přenosný a sdílný. Ve většině případů autor vybírá jako náměty svých maleb, kreseb a objektů předměty a reálie na okraji běžné pozornosti, které jsou však pro něj osobně velice podstatné. Jejich vytržením z původního kontextu a volným zpracováním jim přisuzuje nový obsah. Ryzí podstata zdánlivě všedních předmětů demonstrovaná v monumentálním měřítku za užití neobvyklých prostorových konstrukcí dává Mertovým obrazům zvláštní napětí. To je v některých případech ještě umocněno rafinovaným užitím světla a atypicky řešeným vztahem předmětu a plochy, kdy je zdůrazněním pozadí využita iluzivní perspektiva.

Všechna díla Jana Merty mají svůj vlastní důvod v konkrétním příběhu a jeho práce je natolik vázána na osobní prožitek, že by ji bylo možno chápat i jako autorovy deníkové záznamy událostí, zážitků, vzpomínek a reminiscencí na osoby, předměty a místa. Každý nový obraz je tak pro něj myšlenkovým návratem. Není proto až tak překvapující, že pro výstavu zvolil právě tento název. Ten je však také nutné vnímat v několika významových rovinách. Kromě stejnojmenného názvu plastiky motiv návratu totiž odkazuje rovněž k realizaci výstavy ve stejných prostorách, do kterých se Jan Merta se svým novým výstavním projektem vrací po osmi letech. Především se ale jedná o opětovné návraty k několika autorovým klíčovým tematickým okruhům či přímo konkrétním motivům, které jsou však pokaždé zpracovávány jiným způsobem.

V rámci výstavy Návrat jsou tak bezesporu důležité celky jako Liberec, ve kterém se autor navrací do místa svého dětství a na němž s přestávkami pracuje mnoho let, nebo tematika civilizačních hrozeb, stejně tak vliv archetypů a kulturních kódů v poctě starým mistrům či konkrétním uměleckým dílům. Tak jako v případě Goyova obrazu Poprava 3. května 1808 (1814), z něhož si vypůjčil motiv lampy. Lampa, která je jako zdroj světla důležitým prvkem obrazu nejen formálně, ale i obsahově, je Mertou zpracována dokonce několikrát. V neposlední řadě jsou zde zastoupena díla odkazující se na autorovo uvažování nad východní filosofií. V roce 2010 a 2013 Jan Merta výtvarně koncipoval knihu Laozi v překladu Oldřicha Krále a blízké přátelství s touto výjimečnou osobností jeho zájem o čínskou filosofii ještě upevnilo. Ve výstavním projektu ve Fait Gallery přijal pak tento významný sinolog návrh umístit do instalace LAOZI vlastní zvukovou nahrávku knihy, kterou doprovází původní Mertovy malby s fragmenty šálků a podšálků. Ty symbolizují hliněné nádoby, jejichž smysl a užitečnost dle učení dao (tao) dává jejich vnitřku teprve prázdnota.

 



Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

-

Fait Gallery PREVIEW

Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátor: Tereza Rudolf
 

Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.

Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.

Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.

Jdi zpět