Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara



Jan Nálevka / A teď konečně obraťme list

23.05.2018 - 04.08.2018

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 5. 2018 v 19:00
 
Kurátor: Jiří Ptáček
Architekt výstavy: Tomáš Džadoň
 

„Mřížka se stává symbolem organizace v nejobecnějším slova smyslu, jakýmsi řádem věcí, v symbolické rovině řádem světa.“

- Jan Nálevka

Papír formátu A4 je nejrozšířenějším papírem v domácnostech i kancelářích. Tiskneme na něj běžné dokumenty, pořizujeme na ně xerokopie, máme ho po ruce k poznámkám a skicám. Tiskneme na něj soudní rozsudky, menu v lacinějších stravovacích podnicích nebo diplomové práce, protože jedině tak si můžeme být jistí, že nám je svážou do desek imitujících kůži ještě hodinu před odevzdáním. V papírnictvích snadno pořídíme šanony odpovídající velikosti. A milióny jich stojí v miliónech běžných metrů úředních archivů. Digitální obdobu A4 nám nabízejí textové editory… Dodržování rozměru papírů A4 je dnes zajištěno mezinárodní normou ISO 216 pro papíry řady A, B a C. První pokusy s jejím zavedením lze ovšem stopovat až do revoluční Francie závěru 18. století. Výhodou navrženého poměru stran byla možnost jednoduchého dělení na poloviny, po kterém listy nadále mají stejný poměr stran. Přínosem pozdějšího přijetí a rozšíření normy zase kompatibilita a možnost koordinace výroby celého spektra produktů. Když dnes vyzveme člověka, aby si představil „běžný list papíru“, patrně si vybaví papír formátu A4.

Když Jan Nálevka linkuje listy papíru A4, tak kresbu přizpůsobuje normě. Rukopis volí neutrální a jako autor ustupuje do pozadí. Užívá modrá kuličková pera, aby ještě více poukázal na kancelářskou práci, u které se cení dodržení daného postupu administrativních úkonů. Balíky papírů pokryté linkami či čtvercovými sítěmi jsou téměř k nerozeznání od průmyslově vyráběných potisků. A protože Nálevka linkami a čtvercovými sítěmi sice dále člení plochu papíru, ale de facto ji teprve připravuje k psaní, rýsování, kreslení, může mluvit o vytváření „standardizovaného prázdna“. Prázdna, kterého dosáhl prací. Její objem a spolu s ním také čas, který si její odvedení vyžaduje, nejsou úměrné výsledku. V jejich reflexi je tak vždy prostor pro uvědomění si absurdní povahy takové činnosti. Nálevkovy kresby takto lze považovat za implicitně kritické. V obecné rovině jsou však spíše abstraktní vizualizací řádu, který je vnášen do umělecké tvorby, respektive do pracovní činnosti jako takové. A v nejzazší instanci je různě členěný papír formátu A4 symbolickým zástupcem norem, které předurčují naše faktické možnosti, formují naše vnímání a jednání a dávají osnovu naší představivosti v soukromé i společenské dimenzi života.  

Výstavu A teď konečně obraťme list lze brát jako jakýsi veřejný audit, kvůli kterému byl na jedno místo shromážděn materiál, který se v uplynulém desetiletí postupně „vynořoval“ na dílčích, autonomních i poloautonomních prezentacích. A třebaže představuje výhradně kresby z let 2009—2018, postihuje Nálevkovo uvažování o vnějších podmínkách organizace lidského života. Výstava je rozdělena do tří základních okruhů. V prvním jsou sledována témata základní organizační osnovy a „standardizovaného prázdna“ jako důsledku přijatého umělecko-pracovního úvazku. V druhém vystupuje do popředí problematika do kreseb uloženého a zároveň ztraceného času. V posledním se pak Nálevka odpoutává od hlediska jedince a osnovami rýsovanými přes reprodukce knih o modernistickém umění komentuje návrhy historického a možného budoucího společenského uspořádání.   



Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid

-

Fait Gallery MEM

Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátor: Jan Zálešák

„Tohle je mužský svět“, zpíval před padesáti lety James Brown. Svět silných mužů, kteří si berou a kteří dávají, a kterému nakonec dává svrchovaný smysl jen láska ženy. Uvědomuji si, že jsem pomalý zánik tohoto světa nevědomky prožíval jako kluk a potom teenager při sledování televizních seriálů s Davidem Hasselhoffem. Z detektiva Michaela Knighta, hrdiny televizního seriálu Knight Rider, se stal Mitch Buchannon, šéf oddělení pobřežní hlídky – sebejistý na pláži, ale selhávající doma. Pravda je, že obrazy krize západního mužství probleskávající mezi zpomalenými záběry svůdných plavčic mi v postsocialistickém univerzu 90. let připadaly stejně nereálné jako mluvící auto KITT.

S Peterem Puklusem a Radkem Brousilem jsme se při úvahách nad připravovanou výstavou o těchto seriálech nebavili. Určitě je ale taky alespoň občas sledovali a nacházeli v nich předobrazy mužství, jež museli později přehodnotit a odhodit – stejně jako řada dalších mužů, kteří už se necítí být součástí „mužského světa“. Chci věřit, že tento svět skutečně pomalu zaniká, ale jeho obrazy, dál a dál reprodukované, stále dominují většinové představivosti. Výstavou soustředěnou kolem kontra-hegemonických obrazů mužství vstupují Brousil a Puklus na pomyslné bitevní pole. Tázání se po povaze dnešního mužství, které je leitmotivem výstavy, je na jednu stranu obecné, ale zároveň je ukotveno v osobní zkušenosti obou autorů.

Narození shodně v roce 1980, vycházejí ve své tvorbě z média fotografie, aniž by se nechali svazovat konvenčními představami o tom, co fotografie je a jak má vypadat. Dozvěděli se o sobě při tvůrčích pobytech v rezidenčním centru Banské Štiavnici a určitá fascinace podobností práce toho druhého, jež měla v jistém momentu až nádech jakéhosi tvůrčího dvojnictví, dospěla nakonec ke společné výstavě v galerii Mem. Zde ovšem zároveň vystupují do popředí také nepřehlédnutelné rozdíly – zatímco Radek Brousil pro svá témata hledá ten nejaktuálnější jazyk, Peter Puklus se již delší dobu soustředí spíše na cizelování vlastního idiolektu. 

Na výstavu s lapidárním názvem Stupid se můžeme dívat jako na dvojitou, v dialogu rozvíjenou introspekci. Konkrétní zkušenosti a postoje, konkrétní obavy, nejistoty a touhy jsou převáděny na symbolické obsahy, které mají obecnější platnost a ponechávají prostor pro empatickou identifikaci. V rozděleném světě, v němž se naslouchání druhým zdá být těžší než lety na Měsíc, se porozumění zrozené z empatie jeví jako nejvyšší cíl umění.

 

Jdi zpět