Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 4. 4. 2013 v 19.00
V nových plastikách Krištofa Kintery se projevuje obsedantní vazba k hmotě a procesu její kontrolované i samovolné transformace a stejně tak k popkulturnímu zázemí, ze kterého jako autor čerpá obsahy a kontexty své umělecké tvorby.
Nejedná se o nečekaný obrat či zviditelnění dosud skrytého mentálního horizontu. Kinterova tvorba je formálně a obsahově konzistentní a kontinuálně se vyvíjí od první poloviny devadesátých let, kdy coby mladý student AVU začal poutat pozornost odborné veřejnosti, aby se záhy stal jedním z nejvyhledávanějších umělců generace a poslední dobou dospěl k vavřínům širokého společenského přijetí, které tak trochu zakrývají první šediny na jeho průběžně vyholované hlavě.
„Pořád je tu opodstatnění k nějakým primárním formám sochařství,“ řekl loni Marianně Serranové v rozhovoru pro katalog k výstavě Výsledky analýzy v Městské knihovně v Praze. Pro Kinteru se tímto novým opodstatněním staly neumělecké „sochy“, jakými jsou sněhuláci, nafukovací hračky či role koberců. Takové předlohy lze obecně nazvat lidovými objekty. Pro Kinteru zaujatého od půlky minulé dekády rekonstelacemi předmětů každodenní potřeby se sněhuláci a spol. stali příklady jinak motivované, ale nadále všední potřeby stýkat se s materiálním trojrozměrným objektem.
Kintera nám tyto objekty neukazuje kvůli věcnému konstatování jejich povahy. Proniká do nich a reálně a symbolicky je deformuje. Usiluje o to, aby sochařským gestem amplifikoval jejich emotivní působení. Jeho cílem je intenzita prožitku. V plastikách z poslední doby se pak toto zesilování promítá do stále hrozivějších obsahů s občasnými přesahy k apokalypticko-religióznímu kontextu.
Zásadním formálním projevem tohoto sklonu jsou evokace nestability a zhroucení – a zhroucení tvaru ve zpětném vazbení provází hroucení obsahu. Třebaže Kinterovy plastiky už v minulosti vycházely z ironie, kriticismu a persifláže, která se vztahovala nejen k tématu, ale rovněž k vlastní umělecké disciplíně, jež si skrze svou historii vybudovala silné přesvědčení o vlastní vznešenosti, a tudíž se sama nastavuje k dadaistickým výpraskům (a zde by nás dokonce mohlo zajímat, v čem je Kinterova práce příbuzná například s tvorbou Karla Nepraše), lze právě o velkém oddílu Kinterových posledních soch uvažovat jako o ventilaci potřeby podrývat i vlastní východiska. Na sochách na první pohled připomínajících jeho dřívější elegantní, designová řešení se objevuje stále více přiznaného low-techu a bastlení. Metodami produktivní regrese se stávají také zalití do hmoty, rozplyznutí, navršení na beztvarou hromadu nebo úsilí po maximální materiálové hybridizaci. Poslední z jeho hraček a zejména jacísi novokentaurští mutanti se v dosud nebývalé míře přihlašují k popkulturním pravzorům v kašírované realitě béčkových hororů a krvavých románů.
Posledním výstupem Kinterova obskurního úsilí je imitace hromady napůl odtátého sněhu. Naposledy jsem fascinaci těmito útvary zahlédl na snímcích česko-maďarského fotografa Viktora Kopasze a on (a také mnoho dalších) zase uviděl v těchto posledních reliktech zimy záznam lidské činnosti a působení dalších, přírodních i s městským životem spojených vlivů. Hromady sněhu jsou nesochy, jejichž neforemnost a špinavost je důsledkem soupeření člověka a přírody. Kintera je napodobuje se snahou o maximální přesnost a předkládá jako galerijní díla, která budeme obcházet a vizuálně absorbovat. Absurdita takové činnosti je však právě opodstatněním k primárním formám sochařství podobně jako Kinterovo neustávající hledání styčných (jakkoli třeba zneužívaných) ploch s laickým divákem.
Jiří Ptáček
