Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti



Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Václav Janoščík

Architekt výstavy: David Fesl

 

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

 

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.



Vladimír Kokolia / To nezbytné z Kokolii

-

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Miroslav Ambroz
 
Uvidět nic
Malování je pro Vladimíra Kokoliu příležitostí dotknout se věcí, ke kterým se jiným způsobem nedá dost dobře dostat. Kokolia patří k tomu typu malířů, kteří chtějí svůj motiv skutečně uvidět.
 
Vidění
Zdá se, že Kokolia chce být v první řadě považován za impresionistu, v onom původním posměšném významu. Vědomě se snaží o nemožné, o Monetovo „pouhé oko“ (naked eye). Nedoufá ovšem ve vypreparovaný nevinný pohled – to by byla velká umělost – ale sází na srozumění s totálním přívalem vizuálních senzací, nebo přímo vizuálního odpadu, kdy člověk nemá nástroje (a snad ani důvod) odlišovat klam od „ohromující chaosu reálného světa”.[1] Záhy zjistil, že největší překážkou v takovém hledění na obyčejný svět jsou znalosti, které o viděných věcech nosí v hlavě. Dokonce i jen jména věcí jsou pro „naked eye“ rušivá. Kokolia říká, že informace brání obrazu. 
 
Vidění vidění 
Jenže malíř chce navíc „vidět toto vidění“. Jak si při vidění všímat, že se díváme? Podle Kokolii jedině když obětujeme významy a prostě jenom taneme ve svém pohledu. „Mám neodbytný dojem, že právě takové prázdné zahledění je default (výchozí) nastavení našeho pohledu. Ono je tím nejzákladnějším stavem, ‚nádobou', lůnem, krajinou, pilotním kmitočtem, tao pohledu, na úkor kterého teprve povstávají jednotlivé tvary” říká Kokolia.[2] Kokolia tvrdí, že nepoznání přináší úžas. Opravdu nepoznání? Víme přece, jak Joyceovy postavy žasnou nad náhlým rozpoznáním smyslu nějaké zcela všední situace, „velmi křehkých a pomíjivých okamžiků“, kdy postavy zažívají náhlé odhalení podstaty věci. Podobně náhle se bezejmenným hrdinům ze stovek kreseb Kokoliova Většího cyklu zjevuje v jednom okamžiku neodvratný mechanizmus jejich konání. V příběhu je nositelem úžasu nečekané zjevení smyslu. Úžas čistě vizuálního původu je však bezobsažný. Žasnoucí jen zírá a vlastně neví. Intenzita nevědění zde ukazuje hloubku úžasu. Žasnoucí vidí jakoby jen jedinou věc. Tak vyprázdněnou, že může být považována za nulovou. Takovými pohledy bez momentálního obsahu jsou pro Kokoliu například čtverce a obdélníky v Mondrianových obrazech. Zde mají kořeny i jeho svérázné teorie kubizmu a jeho úvahy o obrazových plánech a „obrazech v obraze“. Pohled se Kokoliovi postupně stal samostatnou entitou, u které lze studovat jen viděný obsah a vypustit pro danou chvíli pozorovatele i pozorovanou věc.
 
Malování vidění
Proč by měl žasnoucí vůbec malovat, copak nestačí, že měl zážitek? Malířovo ztělesnění viděného je přestupem z jednoho světa do druhého a co platilo v jednom světě, v novém už platit nemusí. Je to úplně nová situace, ve které se spoléhá, že „obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazení“. [3] Malba může být schopná se formě zobrazení přizpůsobit, má ale navíc své vlastní zvláštní nároky jakožto fyzický objekt pokrytý barvou, i jako objekt, který chce kontrolovat, jak jej bude vidět divák. Musí zůstat svéprávná, i kdyby se odmyslela její zobrazovací funkce. To stejné máznutí štětcem je zároveň fyzickou stopou, jako výsledek uskutečněného tahu štětcem, a zároveň má ideální realitu obrazu, která vzniká až v divákově pohledu. 
 
Kokolia popisuje své „prozření“ v Ermitáži v roce 1980 nad Matissovým obrazem: „…něco mi říká, že tohleto je ten pravý prostor, a ne tamty tři rozměry okolo nás; ve stejné chvíli je však jen a jen tady na povrchu, doslova jen olej na plátně. Přímo nahlížím na totožnost největší abstraktnosti a největší konkrétnosti …“[4] Představa přenášení obrazu napříč různými světy může mít u Kokolii původ v grafice. Věnuje se jí skoro tak dlouho jako malování (původně aby mohl šířit své kresby, když xerox byl za minulého režimu pod dozorem) a od roku 1992 vede ateliér Grafiky 2 na pražské Akademii výtvarných umění. Témata matrice, otisku a obrácení obrazu se opakovaně objevují v jeho úvahách. Svou zkušenost s taiji do malby implementuje podobně. Oba jeho čínští učitelé, Gene Chen i Zhu Jiancai, jej učili taiji zcela věcně, bez pseudo-duchařského nátěru, a tak i Kokolia vede tahy štětce prostě jen s ohledem na přesné přenesení síly.
 
Vidění malování
Po soustředění na přímé nepředpojaté vidění a úsilí o spatření vidění v pohledu následuje tedy zmaterializování pohledu v artefaktu. Vedle toho Kokolia zcela jistě nepodceňuje speciální moment, kdy se před obrazem objeví divák. Svědčí o tom skutečnost, že se na svých výstavách detailně zabývá vzdáleností diváka a obrazu, jeho pohybem kolem obrazu, úhly pohledu, orientací pohledu i časem stráveným před obrazem.
 
V zájmu interakce se někdy uchyluje k populárním nebo „diskreditovaným“ formám. Jednou výstavu pojal jako komerční výprodejovou akci, během které bydlel, vařil a pracoval v galerii. Nebo vystavoval „léčivé obrazy“, kterým se měli návštěvníci „vystavit“. Cílem těchto a dalších strategií bylo dosáhnout dostatečně dlouhého času, kdy divák stojí před obrazem. Kokolia je přesvědčen, že už jen samotný strávený čas způsobuje, že se modus vnímání přepóluje z prostého registrování vizuálních informací na tanutí ve vizuálním poli. Divák alespoň na chvíli nevnímá obraz jako od sebe oddělený objekt a v zorném poli dojde ke zrušení distance. Taková situace se může generovat třeba i vyvoláním paobrazů na sítnici anebo vhledem do vizuálního prostoru autostereoskopických obrazů, jak ukázaly některé Kokoliovy výstavy.
  
Obraz o sobě
Kokolia v rozhovorech a textech ironizuje i tak běžné a zdánlivě bezproblémové pojmy jako jsou: „komunikace“, „názor“, „vyjádření“. Ani slovo „umění“ údajně nemá ve slovníku. Pokud to není jen póza, co by potom nabídl místo toho? Podezřívám Kokoliu, že má svou sektu (které je jediným členem), v níž se věří v obraz o sobě. Tedy že obrazy existují, i když zrovna na nikoho nepůsobí. Dokonce, i když je ještě nikdo neviděl. Možná je to právě tato podivná víra, která mu pomáhá nebýt fatálně závislý na dobových proměnách kontextu.
  
[1] Borges, Jorge Luis, The Cambridge Companion to Jorge Luis Borges, s. 209.
[2] Kokolia Vladimír, Úžas, habilitační přednáška, 1996, Akademie výtvarných umění.
[3] Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus 2.2.
[4] S.M. Blumfeld, Prozření Vladimíra Kokolii, měsíčník Vokno, 1993, č. 27.
 

Jdi zpět