Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti



Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Václav Janoščík

Architekt výstavy: David Fesl

 

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

 

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.



Alena Kotzmannová / Poslední stopa & Q: / Vteřiny před…

-

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
 
Kurátor: Jiří Ptáček
 
Myšlenka jejich společné výstavy putuje českým kulturním vesmírem již nejméně jedno desetiletí. Čas od času se přiblížila na dohled teleskopu některého z předních galerijních ústavů, tamními odborníky ale nikdy nebyla popsána a pojmenována. Konkrétní peripetie jejího neuskutečnění přitom nejsou až tak zajímavé, abychom jim věnovali více pozornosti. Předcházely však paradoxu, kdy se jejich společná výstava, navzdory trvající touze a bezesporné příležitosti, nekoná ani tentokrát.
 
Jak porozumět znaménku „+“ mezi názvy dvou sousedících, ale přesto samostatných výstav? Je to pouze znak pro společné formální zastřešení jinak nezávislých jednotek? Je to atavismus původního, nerealizovaného záměru? Oba autoři nás přeci v jisté „jednotě směru“ vedou ke spekulaci o posledních dnech lidstva, k vizím zániku civilizace, která nepřichází zvnějšku, ale je důsledkem její inherentní dynamiky. Podobně jako u autorů literárních fikcí, filmů či počítačových her s postapo tematikou, lze také u Kotzmannové a Q: klást jejich „vteřiny před“ a „poslední stopy“ do souvislosti se zhmotňující se hrozbou environmentální katastrofy, se stále zřejmějším faktem, že pro radikální změnu kurzu chybí společenská shoda, politická vůle, nebo prostě jen čas… Za těchto okolností se naděje, toto poslední útočiště, jež člověku umožnilo přestát tolik bezvýchodných situací, obrátí proti svému hostiteli. 
 
Založení dvou paralelních výstav lze však porozumět o něco lépe, když přihlédneme k temperamentu, s nímž Kotzmannová a Q: přistoupili k tématu. Alena Kotzmannová zaujímá pozici melancholické pozorovatelky, chodkyně vyprahlou krajinou, v níž nálezy reliktů lidské touhy po kráse a společenském postavení působí stejně jako nálezy neobvykle tvarovaných nerostů. Postava posledního člověka, který se prochází pouští s fotografickým aparátem, zde koneckonců dost dobře může být nahrazena představou automatu, který ještě dlouho po zmizení jeho tvůrců realizuje svůj program a své nálezy mechanicky třídí pro muzeum, které už nikdo nenavštíví. Vztah Kotzmannové k aktuální environmentální krizi je přitom přeci jen volnější. Nikde není psáno, že její fotografie „nepřicházejí“ z tak daleké budoucnosti, kdy vyhynutí lidského rodu nastalo jaksi „samovolně“, únavou materiálu... 
 
Q: zaujímá jiný postoj: myslí na „teď a tady“, ještě „vteřinu před“ buší na poplach, zpochybňuje existenci plánu B, víru v možnost úniku. Monumentálním modelem rakety, která „někam jinam“ odnáší zprávu o lidstvu, ale rovněž dioramatem zobrazujícím zoufalou rodinu astro-osadníků. Jsou však paradoxně zamýšleny jako sugestivní smyslové zážitky, jako úchvatné poslední obrazy na kolektivní sítnici lidstva. Jenže snad právě takové má být memento: obrazově silné, aby z paměti vyvstalo vteřinu předtím, než se dystopická skutečnost stane holou přítomností, abychom se naposledy pokusili rázně strhnout kormidlo v posledním pokusu o záchranu.
 
Zachování jisté autonomie, kterou autorům umožnilo rozdělení zamýšlené společné výstavy, tak není vyjádřením nějakého osobního (ideologického či vztahového) sporu. Umožňuje však, aby naplno vyzněl rozdíl mezi elegičností (Kotzmannová) a lamentací (Q:), introvertním (Kotzmannová) a extrovertním principem (Q:). A přesto to Kotzmannové nedá a v jeden okamžik vpadne do Q-ovy části, aby alespoň trochu zchladila jeho zápal. A nebo je doplnění „jeho“ výstavy o hasicí přístroje symbolem jakési brzdy, kterou potřebuje spíše civilizace na planetě Zemi?  
 

Jdi zpět