Karel Malich & utopické projekty

16.10.2019 - 11.01.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 16. 10. 2019 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Utopické architektonické projekty Karla Malicha jsou výsledkem jeho dlouhodobé fascinace prostorovými představami a jejich možnostmi, které skýtaly pro potřeby lidstva budoucnosti. Jejich vize si autor od šedesátých let systematicky zaznamenával formou přípravných kreseb, studií a provizorních maket. Trojrozměrných realizací se však vzhledem k omezeným materiálovým možnostem i nedosažitelným technickým požadavkům dočkal pouze zlomek z nich.
Ideám utopického urbanismu budoucích států, měst, ale i dílčích projektů a staveb, předcházel u něj i dalších prezentovaných autorů: Milana Knížáka, Václava Ciglera, Alexe Mlynárčika a studia VAL, Júlia Kollera, Dalibora Chatrného, Stana Filka a Jozefa Jankoviče, nejen rozpor s koncepcí stávajících budov a měst, ale především radikální kritika nesvobodné společnosti a rovněž nově i nastolení ekologických témat. Také do té doby netušená progresivita kosmologického výzkumu napomáhala vizím futurologických světů s vysokým důrazem na jejich sociální a environmentální aspekt.



Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
 
Kurátor: Václav Janoščík
 
Umělecké projekty Niky Kupyrové postrádají jednotný nebo pevný význam; namísto toho nám otevírají bohatý vesmír materiálů, objektů, odkazů i jazyků.
V rámci této výstavy autorka využívá sérii sci-fi románů Iain M. Bankse odehrávající se ve futuristické civilizaci známé jako The Culture a jeho symbolické či ironické pojmenovávání hvězdných lodí, které sami jsou živými bytostmi. Můžeme sledovat díla a objekty, které využívají své pojmenování jako proces utváření, kontroly i manipulace významu a smyslu. Autorka nás vtahuje do napětí mezi srozumitelným a nejasným, objektem a afektem, lidským a mimozemským, mezi znaky a povrchy, pravdou a fikcemi, přítomností a budoucností.
Přesně taková je role estetiky od Immanuela Kanta až po Iaina M. Bankse. Musíme neustále měnit a nacházet nové formy a jazyky, které nám umožní vidět více, než jen ony dichotomie; hlouběji pod povrch pojmů a představ můžeme objevit afekty a detaily – a snad také krásu.
 
„Serious Callers Only“
 
Já jsem Václav a ty, ty se jmenuješ Nika. Jako dítě jsem nebyl se svým jménem spokojený. Zdálo se mi příliš staromódní. Český národní patron, ale také oba prezidenti po revoluci 1989 jsou Václavové.
 
Moje jméno se používá jen v Čechách a nikde jinde. Je takřka nemožné ho vyslovit, nebo najít ekvivalent v jiných jazycích. A tvoje jméno, Nika, se mi ihned spojuje s východní Evropou.
 
Všichni máme nějaké jméno, ale stejně tak všichni pojmenováváme [we are callers]. Celému světu rozumíme skrze názvy, pokrýváme věci různými slovy, která jim dávají a udržují význam.
 
„No More Mr Nice Guy”
 
Věc je ještě závažnější, když nemáte jen vlastní jméno, ale třeba přezdívku nebo metaforické označení. Co kdybyste byl například „Mr Nice Guy”.
 
V populární psychologii nebo například v příručkách seberozvoje to znamená, že jste příliš ohleduplná a pozitivní, vždy se snažíte vyhnout konfliktu a hledáte kompromis nebo konsenzus.
 
„Kiss My Ass"
 
To zní docela dobře, nejdřív, ale přináší to spoustu problémů. O tom něco vím. Zatímco třeba demokracii chápeme jako v principu založenou na toleranci a hledání konsenzu, někdy se musíte rozhodnout sama za sebe.
 
Někdy prostě musíte vystoupit a jednat navzdory podmínkám a možnostem. Někdy je třeba i křičet, nadávat nebo říct „kiss my ass". – Tolik k jemnosti a kultivovanosti [so much for subtlety]. Někdy je třeba bojovat za svoje jméno.
 
„So Much For Subtlety"
 
Nebojte se, nesnažím se ani trochu mluvit nějak šovinisticky, machisticky, egoisticky, s odporem či nezájmem. Právě naopak. I když bojujeme za emancipaci, za feminismus a rovná práva, i tak nesmíme brát slova na lehkou váhu.
 
E-mancipare – latinsky to znamená „vystoupit“. Vidíte, už žádné správňačení [No More Mr Nice Guy]. Znamená to použít svůj hlas a vydobýt si vlastní jméno, vlastní prapor do boje. Takže nebojte – to víte, že vás pořád milujeme.
 
„Of Course I Still Love You"
 
A když už mluvíme o lásce, mě se vždycky zmocní takový neklid. Občas si nemůžu pomoct, prostě tě jen tak miluju. Potřebuju tvou přítomnost, slova a občas i dotyky.
 
A probudím se. Pořád se jmenuju stejně. A musím se podívat do očí této překážce, která stojí mezi mnou a mým životním cílem, a mám pořád stejné, civilní a tak nějak nudné jméno. Je to trapný a na celou tu situaci bych nejradši vůbec nemyslel.
 
„A True Disregard For Awkward Facts"
 
To je ta hra, které říkáme jmenování. Ano, opravdu – dávat jména může být vzrušující, přepychový proces. Občas to reflektuje nejenom to, kým nebo čím ten daný člověk je. Může to také spustit celý příběh, názor; vtip, slovní hříčku či zvrat.
 
Konečně si tady vysvětlíme tu naši hru s názvy – odkazujeme na sérii sci-fi románů Iaina M. Bankse odehrávající se v civilizaci The Culture. Tam každá vesmírná loď je opravdovou, myslící bytostí a každá má taky své vlastní a vtipné jméno. 
 
„Nervous Energy"
 
Pointa však zůstává – nejde jenom o nás; není to jen celé o těch pojebaných lidech. Je to o zvířatech, idejích, celý svět i vesmírná loď můžou nabýt života, nasáknout významy a obohatit se vlastním jménem.
 
Paradoxně však tento nanejvýš antropocentrický fenomén pojmenovávání můžeme chápat jako proces, kterým se zbavujeme lidské sebestřednosti. Proces, kterým se můžeme přiblížit k nervózní energii umění a věcí.
 

Jdi zpět