Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
Kurátor: Václav Janoščík
Umělecké projekty Niky Kupyrové postrádají jednotný nebo pevný význam; namísto toho nám otevírají bohatý vesmír materiálů, objektů, odkazů i jazyků.
V rámci této výstavy autorka využívá sérii sci-fi románů Iain M. Bankse odehrávající se ve futuristické civilizaci známé jako The Culture a jeho symbolické či ironické pojmenovávání hvězdných lodí, které sami jsou živými bytostmi. Můžeme sledovat díla a objekty, které využívají své pojmenování jako proces utváření, kontroly i manipulace významu a smyslu. Autorka nás vtahuje do napětí mezi srozumitelným a nejasným, objektem a afektem, lidským a mimozemským, mezi znaky a povrchy, pravdou a fikcemi, přítomností a budoucností.
Přesně taková je role estetiky od Immanuela Kanta až po Iaina M. Bankse. Musíme neustále měnit a nacházet nové formy a jazyky, které nám umožní vidět více, než jen ony dichotomie; hlouběji pod povrch pojmů a představ můžeme objevit afekty a detaily – a snad také krásu.
„Serious Callers Only“
Já jsem Václav a ty, ty se jmenuješ Nika. Jako dítě jsem nebyl se svým jménem spokojený. Zdálo se mi příliš staromódní. Český národní patron, ale také oba prezidenti po revoluci 1989 jsou Václavové.
Moje jméno se používá jen v Čechách a nikde jinde. Je takřka nemožné ho vyslovit, nebo najít ekvivalent v jiných jazycích. A tvoje jméno, Nika, se mi ihned spojuje s východní Evropou.
Všichni máme nějaké jméno, ale stejně tak všichni pojmenováváme [we are callers]. Celému světu rozumíme skrze názvy, pokrýváme věci různými slovy, která jim dávají a udržují význam.
„No More Mr Nice Guy”
Věc je ještě závažnější, když nemáte jen vlastní jméno, ale třeba přezdívku nebo metaforické označení. Co kdybyste byl například „Mr Nice Guy”.
V populární psychologii nebo například v příručkách seberozvoje to znamená, že jste příliš ohleduplná a pozitivní, vždy se snažíte vyhnout konfliktu a hledáte kompromis nebo konsenzus.
„Kiss My Ass"
To zní docela dobře, nejdřív, ale přináší to spoustu problémů. O tom něco vím. Zatímco třeba demokracii chápeme jako v principu založenou na toleranci a hledání konsenzu, někdy se musíte rozhodnout sama za sebe.
Někdy prostě musíte vystoupit a jednat navzdory podmínkám a možnostem. Někdy je třeba i křičet, nadávat nebo říct „kiss my ass". – Tolik k jemnosti a kultivovanosti [so much for subtlety]. Někdy je třeba bojovat za svoje jméno.
„So Much For Subtlety"
Nebojte se, nesnažím se ani trochu mluvit nějak šovinisticky, machisticky, egoisticky, s odporem či nezájmem. Právě naopak. I když bojujeme za emancipaci, za feminismus a rovná práva, i tak nesmíme brát slova na lehkou váhu.
E-mancipare – latinsky to znamená „vystoupit“. Vidíte, už žádné správňačení [No More Mr Nice Guy]. Znamená to použít svůj hlas a vydobýt si vlastní jméno, vlastní prapor do boje. Takže nebojte – to víte, že vás pořád milujeme.
„Of Course I Still Love You"
A když už mluvíme o lásce, mě se vždycky zmocní takový neklid. Občas si nemůžu pomoct, prostě tě jen tak miluju. Potřebuju tvou přítomnost, slova a občas i dotyky.
A probudím se. Pořád se jmenuju stejně. A musím se podívat do očí této překážce, která stojí mezi mnou a mým životním cílem, a mám pořád stejné, civilní a tak nějak nudné jméno. Je to trapný a na celou tu situaci bych nejradši vůbec nemyslel.
„A True Disregard For Awkward Facts"
To je ta hra, které říkáme jmenování. Ano, opravdu – dávat jména může být vzrušující, přepychový proces. Občas to reflektuje nejenom to, kým nebo čím ten daný člověk je. Může to také spustit celý příběh, názor; vtip, slovní hříčku či zvrat.
Konečně si tady vysvětlíme tu naši hru s názvy – odkazujeme na sérii sci-fi románů Iaina M. Bankse odehrávající se v civilizaci The Culture. Tam každá vesmírná loď je opravdovou, myslící bytostí a každá má taky své vlastní a vtipné jméno.
„Nervous Energy"
Pointa však zůstává – nejde jenom o nás; není to jen celé o těch pojebaných lidech. Je to o zvířatech, idejích, celý svět i vesmírná loď můžou nabýt života, nasáknout významy a obohatit se vlastním jménem.
Paradoxně však tento nanejvýš antropocentrický fenomén pojmenovávání můžeme chápat jako proces, kterým se zbavujeme lidské sebestřednosti. Proces, kterým se můžeme přiblížit k nervózní energii umění a věcí.
