Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy



Vladimír Kokolia / To nezbytné z Kokolii

17.10.2018 - 12.01.2019

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Miroslav Ambroz
 
Uvidět nic
Malování je pro Vladimíra Kokoliu příležitostí dotknout se věcí, ke kterým se jiným způsobem nedá dost dobře dostat. Kokolia patří k tomu typu malířů, kteří chtějí svůj motiv skutečně uvidět.
 
Vidění
Zdá se, že Kokolia chce být v první řadě považován za impresionistu, v onom původním posměšném významu. Vědomě se snaží o nemožné, o Monetovo „pouhé oko“ (naked eye). Nedoufá ovšem ve vypreparovaný nevinný pohled – to by byla velká umělost – ale sází na srozumění s totálním přívalem vizuálních senzací, nebo přímo vizuálního odpadu, kdy člověk nemá nástroje (a snad ani důvod) odlišovat klam od „ohromující chaosu reálného světa”.[1] Záhy zjistil, že největší překážkou v takovém hledění na obyčejný svět jsou znalosti, které o viděných věcech nosí v hlavě. Dokonce i jen jména věcí jsou pro „naked eye“ rušivá. Kokolia říká, že informace brání obrazu. 
 
Vidění vidění 
Jenže malíř chce navíc „vidět toto vidění“. Jak si při vidění všímat, že se díváme? Podle Kokolii jedině když obětujeme významy a prostě jenom taneme ve svém pohledu. „Mám neodbytný dojem, že právě takové prázdné zahledění je default (výchozí) nastavení našeho pohledu. Ono je tím nejzákladnějším stavem, ‚nádobou', lůnem, krajinou, pilotním kmitočtem, tao pohledu, na úkor kterého teprve povstávají jednotlivé tvary” říká Kokolia.[2] Kokolia tvrdí, že nepoznání přináší úžas. Opravdu nepoznání? Víme přece, jak Joyceovy postavy žasnou nad náhlým rozpoznáním smyslu nějaké zcela všední situace, „velmi křehkých a pomíjivých okamžiků“, kdy postavy zažívají náhlé odhalení podstaty věci. Podobně náhle se bezejmenným hrdinům ze stovek kreseb Kokoliova Většího cyklu zjevuje v jednom okamžiku neodvratný mechanizmus jejich konání. V příběhu je nositelem úžasu nečekané zjevení smyslu. Úžas čistě vizuálního původu je však bezobsažný. Žasnoucí jen zírá a vlastně neví. Intenzita nevědění zde ukazuje hloubku úžasu. Žasnoucí vidí jakoby jen jedinou věc. Tak vyprázdněnou, že může být považována za nulovou. Takovými pohledy bez momentálního obsahu jsou pro Kokoliu například čtverce a obdélníky v Mondrianových obrazech. Zde mají kořeny i jeho svérázné teorie kubizmu a jeho úvahy o obrazových plánech a „obrazech v obraze“. Pohled se Kokoliovi postupně stal samostatnou entitou, u které lze studovat jen viděný obsah a vypustit pro danou chvíli pozorovatele i pozorovanou věc.
 
Malování vidění
Proč by měl žasnoucí vůbec malovat, copak nestačí, že měl zážitek? Malířovo ztělesnění viděného je přestupem z jednoho světa do druhého a co platilo v jednom světě, v novém už platit nemusí. Je to úplně nová situace, ve které se spoléhá, že „obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazení“. [3] Malba může být schopná se formě zobrazení přizpůsobit, má ale navíc své vlastní zvláštní nároky jakožto fyzický objekt pokrytý barvou, i jako objekt, který chce kontrolovat, jak jej bude vidět divák. Musí zůstat svéprávná, i kdyby se odmyslela její zobrazovací funkce. To stejné máznutí štětcem je zároveň fyzickou stopou, jako výsledek uskutečněného tahu štětcem, a zároveň má ideální realitu obrazu, která vzniká až v divákově pohledu. 
 
Kokolia popisuje své „prozření“ v Ermitáži v roce 1980 nad Matissovým obrazem: „…něco mi říká, že tohleto je ten pravý prostor, a ne tamty tři rozměry okolo nás; ve stejné chvíli je však jen a jen tady na povrchu, doslova jen olej na plátně. Přímo nahlížím na totožnost největší abstraktnosti a největší konkrétnosti …“[4] Představa přenášení obrazu napříč různými světy může mít u Kokolii původ v grafice. Věnuje se jí skoro tak dlouho jako malování (původně aby mohl šířit své kresby, když xerox byl za minulého režimu pod dozorem) a od roku 1992 vede ateliér Grafiky 2 na pražské Akademii výtvarných umění. Témata matrice, otisku a obrácení obrazu se opakovaně objevují v jeho úvahách. Svou zkušenost s taiji do malby implementuje podobně. Oba jeho čínští učitelé, Gene Chen i Zhu Jiancai, jej učili taiji zcela věcně, bez pseudo-duchařského nátěru, a tak i Kokolia vede tahy štětce prostě jen s ohledem na přesné přenesení síly.
 
Vidění malování
Po soustředění na přímé nepředpojaté vidění a úsilí o spatření vidění v pohledu následuje tedy zmaterializování pohledu v artefaktu. Vedle toho Kokolia zcela jistě nepodceňuje speciální moment, kdy se před obrazem objeví divák. Svědčí o tom skutečnost, že se na svých výstavách detailně zabývá vzdáleností diváka a obrazu, jeho pohybem kolem obrazu, úhly pohledu, orientací pohledu i časem stráveným před obrazem.
 
V zájmu interakce se někdy uchyluje k populárním nebo „diskreditovaným“ formám. Jednou výstavu pojal jako komerční výprodejovou akci, během které bydlel, vařil a pracoval v galerii. Nebo vystavoval „léčivé obrazy“, kterým se měli návštěvníci „vystavit“. Cílem těchto a dalších strategií bylo dosáhnout dostatečně dlouhého času, kdy divák stojí před obrazem. Kokolia je přesvědčen, že už jen samotný strávený čas způsobuje, že se modus vnímání přepóluje z prostého registrování vizuálních informací na tanutí ve vizuálním poli. Divák alespoň na chvíli nevnímá obraz jako od sebe oddělený objekt a v zorném poli dojde ke zrušení distance. Taková situace se může generovat třeba i vyvoláním paobrazů na sítnici anebo vhledem do vizuálního prostoru autostereoskopických obrazů, jak ukázaly některé Kokoliovy výstavy.
  
Obraz o sobě
Kokolia v rozhovorech a textech ironizuje i tak běžné a zdánlivě bezproblémové pojmy jako jsou: „komunikace“, „názor“, „vyjádření“. Ani slovo „umění“ údajně nemá ve slovníku. Pokud to není jen póza, co by potom nabídl místo toho? Podezřívám Kokoliu, že má svou sektu (které je jediným členem), v níž se věří v obraz o sobě. Tedy že obrazy existují, i když zrovna na nikoho nepůsobí. Dokonce, i když je ještě nikdo neviděl. Možná je to právě tato podivná víra, která mu pomáhá nebýt fatálně závislý na dobových proměnách kontextu.
  
[1] Borges, Jorge Luis, The Cambridge Companion to Jorge Luis Borges, s. 209.
[2] Kokolia Vladimír, Úžas, habilitační přednáška, 1996, Akademie výtvarných umění.
[3] Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus 2.2.
[4] S.M. Blumfeld, Prozření Vladimíra Kokolii, měsíčník Vokno, 1993, č. 27.
 


Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
 
Kurátor: Václav Janoščík
 
Umělecké projekty Niky Kupyrové postrádají jednotný nebo pevný význam; namísto toho nám otevírají bohatý vesmír materiálů, objektů, odkazů i jazyků.
V rámci této výstavy autorka využívá sérii sci-fi románů Iain M. Bankse odehrávající se ve futuristické civilizaci známé jako The Culture a jeho symbolické či ironické pojmenovávání hvězdných lodí, které sami jsou živými bytostmi. Můžeme sledovat díla a objekty, které využívají své pojmenování jako proces utváření, kontroly i manipulace významu a smyslu. Autorka nás vtahuje do napětí mezi srozumitelným a nejasným, objektem a afektem, lidským a mimozemským, mezi znaky a povrchy, pravdou a fikcemi, přítomností a budoucností.
Přesně taková je role estetiky od Immanuela Kanta až po Iaina M. Bankse. Musíme neustále měnit a nacházet nové formy a jazyky, které nám umožní vidět více, než jen ony dichotomie; hlouběji pod povrch pojmů a představ můžeme objevit afekty a detaily – a snad také krásu.
 
„Serious Callers Only“
 
Já jsem Václav a ty, ty se jmenuješ Nika. Jako dítě jsem nebyl se svým jménem spokojený. Zdálo se mi příliš staromódní. Český národní patron, ale také oba prezidenti po revoluci 1989 jsou Václavové.
 
Moje jméno se používá jen v Čechách a nikde jinde. Je takřka nemožné ho vyslovit, nebo najít ekvivalent v jiných jazycích. A tvoje jméno, Nika, se mi ihned spojuje s východní Evropou.
 
Všichni máme nějaké jméno, ale stejně tak všichni pojmenováváme [we are callers]. Celému světu rozumíme skrze názvy, pokrýváme věci různými slovy, která jim dávají a udržují význam.
 
„No More Mr Nice Guy”
 
Věc je ještě závažnější, když nemáte jen vlastní jméno, ale třeba přezdívku nebo metaforické označení. Co kdybyste byl například „Mr Nice Guy”.
 
V populární psychologii nebo například v příručkách seberozvoje to znamená, že jste příliš ohleduplná a pozitivní, vždy se snažíte vyhnout konfliktu a hledáte kompromis nebo konsenzus.
 
„Kiss My Ass"
 
To zní docela dobře, nejdřív, ale přináší to spoustu problémů. O tom něco vím. Zatímco třeba demokracii chápeme jako v principu založenou na toleranci a hledání konsenzu, někdy se musíte rozhodnout sama za sebe.
 
Někdy prostě musíte vystoupit a jednat navzdory podmínkám a možnostem. Někdy je třeba i křičet, nadávat nebo říct „kiss my ass". – Tolik k jemnosti a kultivovanosti [so much for subtlety]. Někdy je třeba bojovat za svoje jméno.
 
„So Much For Subtlety"
 
Nebojte se, nesnažím se ani trochu mluvit nějak šovinisticky, machisticky, egoisticky, s odporem či nezájmem. Právě naopak. I když bojujeme za emancipaci, za feminismus a rovná práva, i tak nesmíme brát slova na lehkou váhu.
 
E-mancipare – latinsky to znamená „vystoupit“. Vidíte, už žádné správňačení [No More Mr Nice Guy]. Znamená to použít svůj hlas a vydobýt si vlastní jméno, vlastní prapor do boje. Takže nebojte – to víte, že vás pořád milujeme.
 
„Of Course I Still Love You"
 
A když už mluvíme o lásce, mě se vždycky zmocní takový neklid. Občas si nemůžu pomoct, prostě tě jen tak miluju. Potřebuju tvou přítomnost, slova a občas i dotyky.
 
A probudím se. Pořád se jmenuju stejně. A musím se podívat do očí této překážce, která stojí mezi mnou a mým životním cílem, a mám pořád stejné, civilní a tak nějak nudné jméno. Je to trapný a na celou tu situaci bych nejradši vůbec nemyslel.
 
„A True Disregard For Awkward Facts"
 
To je ta hra, které říkáme jmenování. Ano, opravdu – dávat jména může být vzrušující, přepychový proces. Občas to reflektuje nejenom to, kým nebo čím ten daný člověk je. Může to také spustit celý příběh, názor; vtip, slovní hříčku či zvrat.
 
Konečně si tady vysvětlíme tu naši hru s názvy – odkazujeme na sérii sci-fi románů Iaina M. Bankse odehrávající se v civilizaci The Culture. Tam každá vesmírná loď je opravdovou, myslící bytostí a každá má taky své vlastní a vtipné jméno. 
 
„Nervous Energy"
 
Pointa však zůstává – nejde jenom o nás; není to jen celé o těch pojebaných lidech. Je to o zvířatech, idejích, celý svět i vesmírná loď můžou nabýt života, nasáknout významy a obohatit se vlastním jménem.
 
Paradoxně však tento nanejvýš antropocentrický fenomén pojmenovávání můžeme chápat jako proces, kterým se zbavujeme lidské sebestřednosti. Proces, kterým se můžeme přiblížit k nervózní energii umění a věcí.
 

Jdi zpět