Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
Kurátor: Václav Janoščík
Umělecké projekty Niky Kupyrové postrádají jednotný nebo pevný význam; namísto toho nám otevírají bohatý vesmír materiálů, objektů, odkazů i jazyků.
V rámci této výstavy autorka využívá sérii sci-fi románů Iain M. Bankse odehrávající se ve futuristické civilizaci známé jako The Culture a jeho symbolické či ironické pojmenovávání hvězdných lodí, které sami jsou živými bytostmi. Můžeme sledovat díla a objekty, které využívají své pojmenování jako proces utváření, kontroly i manipulace významu a smyslu. Autorka nás vtahuje do napětí mezi srozumitelným a nejasným, objektem a afektem, lidským a mimozemským, mezi znaky a povrchy, pravdou a fikcemi, přítomností a budoucností.
Přesně taková je role estetiky od Immanuela Kanta až po Iaina M. Bankse. Musíme neustále měnit a nacházet nové formy a jazyky, které nám umožní vidět více, než jen ony dichotomie; hlouběji pod povrch pojmů a představ můžeme objevit afekty a detaily – a snad také krásu.
„Serious Callers Only“
Já jsem Václav a ty, ty se jmenuješ Nika. Jako dítě jsem nebyl se svým jménem spokojený. Zdálo se mi příliš staromódní. Český národní patron, ale také oba prezidenti po revoluci 1989 jsou Václavové.
Moje jméno se používá jen v Čechách a nikde jinde. Je takřka nemožné ho vyslovit, nebo najít ekvivalent v jiných jazycích. A tvoje jméno, Nika, se mi ihned spojuje s východní Evropou.
Všichni máme nějaké jméno, ale stejně tak všichni pojmenováváme [we are callers]. Celému světu rozumíme skrze názvy, pokrýváme věci různými slovy, která jim dávají a udržují význam.
„No More Mr Nice Guy”
Věc je ještě závažnější, když nemáte jen vlastní jméno, ale třeba přezdívku nebo metaforické označení. Co kdybyste byl například „Mr Nice Guy”.
V populární psychologii nebo například v příručkách seberozvoje to znamená, že jste příliš ohleduplná a pozitivní, vždy se snažíte vyhnout konfliktu a hledáte kompromis nebo konsenzus.
„Kiss My Ass"
To zní docela dobře, nejdřív, ale přináší to spoustu problémů. O tom něco vím. Zatímco třeba demokracii chápeme jako v principu založenou na toleranci a hledání konsenzu, někdy se musíte rozhodnout sama za sebe.
Někdy prostě musíte vystoupit a jednat navzdory podmínkám a možnostem. Někdy je třeba i křičet, nadávat nebo říct „kiss my ass". – Tolik k jemnosti a kultivovanosti [so much for subtlety]. Někdy je třeba bojovat za svoje jméno.
„So Much For Subtlety"
Nebojte se, nesnažím se ani trochu mluvit nějak šovinisticky, machisticky, egoisticky, s odporem či nezájmem. Právě naopak. I když bojujeme za emancipaci, za feminismus a rovná práva, i tak nesmíme brát slova na lehkou váhu.
E-mancipare – latinsky to znamená „vystoupit“. Vidíte, už žádné správňačení [No More Mr Nice Guy]. Znamená to použít svůj hlas a vydobýt si vlastní jméno, vlastní prapor do boje. Takže nebojte – to víte, že vás pořád milujeme.
„Of Course I Still Love You"
A když už mluvíme o lásce, mě se vždycky zmocní takový neklid. Občas si nemůžu pomoct, prostě tě jen tak miluju. Potřebuju tvou přítomnost, slova a občas i dotyky.
A probudím se. Pořád se jmenuju stejně. A musím se podívat do očí této překážce, která stojí mezi mnou a mým životním cílem, a mám pořád stejné, civilní a tak nějak nudné jméno. Je to trapný a na celou tu situaci bych nejradši vůbec nemyslel.
„A True Disregard For Awkward Facts"
To je ta hra, které říkáme jmenování. Ano, opravdu – dávat jména může být vzrušující, přepychový proces. Občas to reflektuje nejenom to, kým nebo čím ten daný člověk je. Může to také spustit celý příběh, názor; vtip, slovní hříčku či zvrat.
Konečně si tady vysvětlíme tu naši hru s názvy – odkazujeme na sérii sci-fi románů Iaina M. Bankse odehrávající se v civilizaci The Culture. Tam každá vesmírná loď je opravdovou, myslící bytostí a každá má taky své vlastní a vtipné jméno.
„Nervous Energy"
Pointa však zůstává – nejde jenom o nás; není to jen celé o těch pojebaných lidech. Je to o zvířatech, idejích, celý svět i vesmírná loď můžou nabýt života, nasáknout významy a obohatit se vlastním jménem.
Paradoxně však tento nanejvýš antropocentrický fenomén pojmenovávání můžeme chápat jako proces, kterým se zbavujeme lidské sebestřednosti. Proces, kterým se můžeme přiblížit k nervózní energii umění a věcí.
