Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
ECHO / Výběr ze sbírky Fait Gallery
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 27. 3. 2019 v 19.00
Kurátor: Denisa Kujelová
Konfrontace autorů několika generací a výtvarných přístupů předkládá vždy možnost revidovat zavedené kategorie a pojmosloví historií prověřené praxe. Vztahy mezi díly z prozatím nejrozsáhlejšího výběru sbírky Fait Gallery jsou tak předjímány s ohledem na relativní hranice vymezujících pojmů i samotných entit uměleckých děl a jejich diváků. Postoje jednotlivých autorů se v mnoha rovinách rozcházejí, ale ve většině případů je propojuje redukce tvarů a jejich fragmentarizace či zahrnutí písma a znaků ve vizuálních kompozicích a experimentální tvorbě, ale také v konceptuálním zpřesňování myšlenky.
Vybraná díla jsou vzhledem k rozsáhlosti sbírky, a to i přes velkorysost prostoru, pochopitelně sondou do sbírky nikoli komplexní, ale směrovanou. K propojení české avantgardy, československého umění druhé poloviny 20. století a jejich rezonancí v umění současném v průřezu kolekce slouží rámcové okruhy, jejichž hranice jsou u mnoha z vybraných prací stírány vzájemným prolínáním. Podstatná část aktuální výstavy se věnuje autorům, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží či instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů, symbolů a písma. Veskrze tedy většina prací využívá strategie repetice, juxtapozice či dislokace původních tvarů a znaků.
Přesouvání předmětu či textu z jednoho kontextu do druhého s novou významovostí je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. V současnosti je však procesem, který se stal determinujícím principem ovlivňujícím celý společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a osobní integritu. Tvůrčí postupy fragmentarizace a apropriace přinesly umění nesporně velkou míru svobody. I proto jsou koláž i užití grafémů jedněmi z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti užíváním zkratky a paradoxu.
Objev těchto možností fragmentu, jak v obraze, tak u typografického písma, a jeho schopnost metafory přinesla modernímu umění nové možnosti latentního tvůrčího potenciálu, jakým je práce s náhodou u dadaismu či automatismus a volné asociace u surrealismu. Teprve na počátku dvacátého století dochází totiž k opravdovému, razantnímu proniknutí typografie do volného výtvarného umění, nejprve formou legitimního užití fragmentů písma v kubismu, následně pak futurismu, dadaismu, konstruktivismu, surrealismu, lettrismu, abstraktním expresionismu, pop-artu i konceptuálním umění, až se nakonec stala naprosto samozřejmým výtvarným prostředkem.
I když se k typografickým experimentům s jazykem jako materiálem začal psací stroj používat již ve 20. letech 20. století, k jeho plnému využití dochází teprve v 50. a 60. letech díky celosvětové vlně experimentální poezie. V rámci ní pak přestalo být sémantickou jednotkou slovo, a stal se jím jakýkoli znak klávesnice včetně interpunkce a diakritiky. Na rozdíl od avantgardních a poválečných neoavantgardních tendencí se tedy pro experimentální poezii 60. let a konceptuální tendence stal inspirací lingvistický systém a přiřazování nových sémantických vlastností grafému. Konceptuální poezie byla pak v československém prostředí postupně rozvíjena o další možnosti sémiotické hry písma, a u několika autorů tak paralelně vznikaly koncepty tautologie, sémantické posuny, asociační vazby a komplikace, repetitivní monotónní texty či sémantické kresby.
Obecně tak nalezená možnost fragmentarizace přinesla nové možnosti práce se symboly, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořila schéma pro nové redefinice stávajících entit a vytváření nových přístupů, které se vůči stávajícím vymezovaly. Poukazuje tak na vzájemnou spojitost děl situovaných v odlišných rovinách. I když autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací, přítomná díla shodně pojímají princip koláže, zapojování písma i abstrahování a redukci nejen jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy, často se zjevným modernistickým tvaroslovím, a východisko bohaté na asociativní významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku. Reflexí způsobů vzniku vizuálních, verbálních, ale i akustických empirií se tak prezentace sbírky snaží o jejich následnou rekonstrukci, a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost v historii umění a univerzální hodnota v jeho introspektivní roli.
