Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Igor Hosnedl / Smaragdový sirup Sadu slibů
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00
Kurátor: Domenico de Chirico
„Mezi biologickými a psychickými formacemi v podstatě není rozdíl. Tak jako rostlina vytváří květ, vytváří psýché své symboly.“
C. G. Jung
Psychoanalýza a analytická psychologie
Sklon k tvárnosti naznačuje u slova „syrup“, původem ve staroarabském sharāb, posvátnost a tajemství, neboť v něm nacházíme mísení, „kouzelnou“ směsici využívanou žádoucím způsobem k dosažení blaženého stavu. Takový lektvar je s největší pravděpodobností smaragdově zelený, vzácný a posvátný, stejně tak jako svatý grál mající zelený, ale zároveň neproniknutelný třpyt jako absint. Jeho životadárný charakter funguje zároveň jako palivo, životadárná míza, která lidskému já předkládá nejznepokojivější otázky, nejradikálnější nelogické kódy, tedy energii, jež je základem bytí. Rostlina, která tak vznikne, není jen rostlinou — představuje semínko, z něhož vyrostou lesy: malby, na nichž se v celé své dialektice navracení projevuje na povrch vycházející odezva niterných rozměrů. Tyto odezvy nejsou tvořeny emotivní niterností; je z nich cítit rituál, jsou velmi blízko smyslu, ale zahalené v náznacích a vždy v trvalém napětí s mezihvězdnými fázemi, které se rýsují mezi vzdáleným listem a rukou, blízkým zvukem a sametem.
Podle Carla Gustava Junga jsou protikladem persony a já obyvatelé nevědomí neboli archetypy. Ty jsou definovány jako archaické pozůstatky psýché a jako takové jsou přítomny už od narození. Jsou spojeny s mýtickými tématy prvotního ducha, mají vlastní nezávislou energii a iniciativní ráz. Jsou charakterizovány kouzlem a emocí tak jedinečnými, že jsou přítomny v každé bytosti. Bytostné já na jedné straně je autoritou, která se zakládá na přírodních silách, představuje vnitřní řídící střed, zatímco já na straně druhé musí tuto celistvost přivést na světlo vědomí, aby mířila k neustálému dozrávání a růstu osobnosti. Bytostné já se mění v tvůrčí energii, pokud je já prosto jakékoli účelové myšlenky či kalkulace, a jeho přirozené pudy jsou zároveň nositeli energie i velmi vysokého potenciálu evokace. Tyto pudy neodpovídají našemu individuálnímu přání a vůli, poněvadž bytostné já vyžaduje poslušnost. V já neplatí žádné smlouvy. Bytostné já je ve službách zastupování toho, co je vlastní lidské bytosti jako takové neboli podstatě, kterou může představovat jen symbol. Symboly jsou svébytným jazykem, jsou to přirozené a spontánní formy, a proto se nedají vymyslet.
Funkcí takzvaných archetypů je tedy dát vzniknout bytostnému já a umožnit mu zatřást stromy v Sadu slibů, poranit je a získat tak metaforické symboly vítězství podobně jako pryskyřici ze stromu. Malba Igora Hosnedla, procházející přes kresbu a využívající archetypy jako automatickou kresbu, existuje ještě předtím, než se štětec namočí do barvy.
