Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
František Skála / Dva roky prázdnin
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátor: Miroslav Ambroz
V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz
