Milan Maur / Nejisté sekvence děje

19.10.2022 - 14.01.2023

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová, Ondřej Navrátil a Jana Písaříková

Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00

 

 

Jedním ze zásadních mezníků tvorby Milana Maura byla nepochybně jeho Cesta za sluncem. Tato radikální akce, zdokumentovaná neuzavřeným kruhem v mapě a doplněná textem 9. května 1983 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem, anticipovala jeho budoucí autorské směřování. V průběhu 80. let Maur v českém prostředí rozvinul ojedinělou konceptuální praxi vycházející z pozorování nepatrných přírodních sekvencí a dějů. Nebylo to ovšem exaktní zkoumání „od stolu“ v bezpečné vzdálenosti od sledovaného subjektu, ale výzkum „in situ“, vyžadující fyzické nasazení i bdělou pozornost ne nepodobnou meditaci. Konkrétním příkladem mohou být autorovy číselné řady dokumentující po dobu několika dnů podzimní opadávání různých druhů dřevin, nebo stínovky, při nichž ve stanoveném intervalu po celý den zakresloval posuny stínů. Tento individuální autorský výzkum byl zajisté i osobním rituálem a sebezáchovným způsobem umělcova přežití v totalitním Československu 80. let.

Na výstavě jsou tak v její první části prezentovány práce, které hovoří o autorových přírodovědných zájmech a zároveň hledají odpověď na otázky: Co se vlastně skrývá, za vším tím nekonečným hemžením přírody? Je to náhoda, nebo další rovina řádu? A lze rozkrýt jeho systém, nalézt k němu vztah, či se s ním ztotožnit? Vstupujeme tak do myšlenkového světa, který neztrácí na aktuálnosti ani po letech, spíše se nám dále a nově významově otevírá v době klimatické krize a hledání cesty ze samotky antropocentrismu a jeho slepoty, hluchoty a arogance.

V polovině 90. let se zdá, že Maurova tvorba již doputovala ke svému konci. Z pocitu, že se jednalo o jednu z dalších krátkých tvůrčích kariér, nás ovšem vyvádí další části výstavy. Rozsáhlý soubor fotografik z doby po přelomu milénia s jeho předchozí tvorbou spojuje především konceptuální strategie záznamu okolí, která pracuje s principem předem definovaného tvůrčího procesu, konkrétně experimentálním nastavováním optiky špičkového fotoaparátu Hasselblad. Názvy cyklů nás pak upozorňují, že vznikaly během výprav do vzdálených zemí, což nám na jednu stranu připomene několikaměsíční pěší pouti Maurova mládí, na druhé straně nás to uvádí do nové životní situace autora, který se v 90. letech stal z outsidera a nočního hlídače plzeňského hřbitova úspěšným podnikatelem a nadšeným cestovatelem.

Podstatnou součástí výstavy je pak také nová instalace, která se vztahuje k nedávným autorovým zkušenostem z nemocničního prostředí – tedy místa, v němž se každý člověk stává neustále kontrolovaným a měřeným subjektem v soukolí pevně daného řádu. Maur se zde vrací a co nejkonkrétněji přistupuje k vlastnímu tělu. Zatímco dosud jsme autorovo vnější i vnitřní hnutí jen tušili za informativně-poetickými poznámkami na okrajích papírů (… obkresloval jsem stín hrušně…), teď zde vidíme obrysy jeho těla, zachycené jeho synem na nemocničním lůžku, vůbec poprvé se tak předmětem záznamu stává on sám – ve snaze zaznamenat samotnou křehkost lidské existence i potencialitu jejího konce. Kresebným záznamům, fotografiím a instalaci Milana Maura tak můžeme rozumět jako záznamu sekvence. Jeho prostřednictvím dochází k vyčlenění, konkretizaci určitého děje z jinak cyklického univerza. Může jím být svět, vesmír, příroda, a stejně tak dobře i existence člověka.

 



Karel Adamus / Minimální metafory

-

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

Konceptuální přístup se v tvorbě Karla Adamuse poprvé silně prosadil od roku 1974 v rozsáhlém cyklu Minimálních metafor tvořených relací mezi verbálním či vizuálním prvkem a jeho následným významovým přehodnocením v názvu. Tento zcela osobitý typ konceptuální poezie od roku 1976 dále rozvíjel v souboru Kopií, v nichž kromě hry s pojmy originál a kopie rovněž pomocí akvarelu nebo kresby artikuloval nebo pozměňoval význam původního díla.

 

V Minimálních metaforách na běžném formátu A4 Adamus tematizuje vztah mezi názvem psaným strojopisem a předmětem básně, který je vyjádřen pomocí psacího stroje či minimalistickou kresbou, asambláží nebo barevnou či materiálovou vlastností papíru. Nejčastěji jsou v tomto monumentálním souboru zastoupeny metafory verbální, jejichž materiálem jsou slova, kdy sémantickou povahu má označující i označované. Relace mezi těmito dvěma složkami vytváří metaforu, tj. vztah na základě určité analogie, kterou autor předkládá recipientovi, na jehož aktivní spolupráci klade v plné realizaci díla velký důraz. Značná část těchto verbálních metafor se navrací k estetice písma psacího stroje, jíž využíval ve své předchozí bohaté etapě vizuální poezie, a jsou tak uskutečňovány výhradně strojopisem. Kromě nich však vzniklo také několik básní pracujících s textem rukopisným, technikou razítkování přibližující se stamp artu, dále básně kresebné a v maximální redukci užitých prvků i básně pracující s tzv. nulovou zkušeností. 

V navazujícím cyklu Kopií, který s Minimálními metaforami úzce souvisí a někdy je do nich i formálně přiřazován, je ještě více akcentován vztah mezi názvem a předmětem básně, mezi složkou označující a označovanou, ať již textovou či obrazovou, která je zásadním prvkem této části Adamusovy tvorby. Pro získání dalších důležitých indicií je často nutné věnovat pozornost i druhé straně díla. Zatímco Minimální metafory se až na výjimky omezují na běžný formát A4, u Kopií je formát pro demonstraci rozměru originálu ve stejném poměru zvětšen.  

Také Předmětné básně či Básně objekty vycházejí z promyšlených a vědomě vytvářených asociačních vazeb vyvolávajících u diváka autorem předpokládaný přenos významu. Ten je často ukotvený ještě názvem, jenž je nedílnou součástí díla a vede vnímatele směrem, který si umělec vytyčil. Jejich časté spojování s ready made je tedy mylné.

Pro Adamuse typická koncentrace sdělení při minimalizaci výtvarného výrazu a práce s de facto nevýtvarnými prostředky však není v tomto případě čistě intelektuální konstrukcí postavenou na racionálním základě, nicméně tematizuje lyrické podněty vycházející z jeho bytostně básnického založení. To dokládá i fakt, že svá díla včetně objektů Adamus důsledně nazývá básněmi. Karla Adamuse ještě jako autora vizuální poezie do širšího povědomí uvedl začátkem 70. let teoretik a umělec Jiří Valoch, z jehož statí tento text vychází. Valoch jej také spolu s dalšími umělci tvořícími na periferii zařadil do tzv. Brněnského okruhu. Hlavním pojítkem mezi těmito autory byla právě konceptualizace tvorby, akcent na vizuální a experimentální poezii a procesuálnost díla.

Procesuální charakter kresby se u Adamuse začíná uplatňovat od roku 1980 v cyklu Flosáží. Ty tvoří ve většině případů sekvence  na sebe navazujících čar nakreslených různě silnou linkou, avšak vždy monochromně černě tužkou rozdílné tvrdosti či fixem napuštěným tuší. Jsou vždy dovršeny jednou čarou barevnou, přičemž mezi kresbami jednotlivých černých čar existují různě dlouhé časové intervaly týdnů, měsíců, ale i několika let. Uzavření procesu růstu barevnou čarou, které dalo tomuto cyklu i název, symbolizuje květ (latinsky flos). Přestože mají Flosáže rozličné tvary, nejčastěji se jedná o opakovaně navazovanou linii, jejíž fáze probíhají v různém čase a mnohé z nich stále setrvávají v procesu růstu a vyčkávají na jeho další etapu či finální stádium květu.

Virtuální prohlídku výstavy Karla Adamuse - Minimální metafory najdete zde.

 

Soupis použité literatury:
Lucie Rohanová. Soupis autorského archivu a analýza díla. Brno 2012. Magisterská práce. Fakulta výtvarných umění VUT v Brně.
Jiří Valoch. Karel Adamus. Brno: Student klub, 1978. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie: kresby, koláže, objekty. Opava: Klub mladých MDKPB, 1988. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus / objekty a kresby. Brno: Galerie Jaroslav Krále, 1994. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie. Český Těšín: Kulturní a společenské středisko Střelnice, 2000. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie. Opava: Dům umění v Opavě, 2002. (kat. výst.)

Jdi zpět