Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Karel Adamus / Minimální metafory
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Denisa Kujelová
Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00
Konceptuální přístup se v tvorbě Karla Adamuse poprvé silně prosadil od roku 1974 v rozsáhlém cyklu Minimálních metafor tvořených relací mezi verbálním či vizuálním prvkem a jeho následným významovým přehodnocením v názvu. Tento zcela osobitý typ konceptuální poezie od roku 1976 dále rozvíjel v souboru Kopií, v nichž kromě hry s pojmy originál a kopie rovněž pomocí akvarelu nebo kresby artikuloval nebo pozměňoval význam původního díla.
V Minimálních metaforách na běžném formátu A4 Adamus tematizuje vztah mezi názvem psaným strojopisem a předmětem básně, který je vyjádřen pomocí psacího stroje či minimalistickou kresbou, asambláží nebo barevnou či materiálovou vlastností papíru. Nejčastěji jsou v tomto monumentálním souboru zastoupeny metafory verbální, jejichž materiálem jsou slova, kdy sémantickou povahu má označující i označované. Relace mezi těmito dvěma složkami vytváří metaforu, tj. vztah na základě určité analogie, kterou autor předkládá recipientovi, na jehož aktivní spolupráci klade v plné realizaci díla velký důraz. Značná část těchto verbálních metafor se navrací k estetice písma psacího stroje, jíž využíval ve své předchozí bohaté etapě vizuální poezie, a jsou tak uskutečňovány výhradně strojopisem. Kromě nich však vzniklo také několik básní pracujících s textem rukopisným, technikou razítkování přibližující se stamp artu, dále básně kresebné a v maximální redukci užitých prvků i básně pracující s tzv. nulovou zkušeností.
V navazujícím cyklu Kopií, který s Minimálními metaforami úzce souvisí a někdy je do nich i formálně přiřazován, je ještě více akcentován vztah mezi názvem a předmětem básně, mezi složkou označující a označovanou, ať již textovou či obrazovou, která je zásadním prvkem této části Adamusovy tvorby. Pro získání dalších důležitých indicií je často nutné věnovat pozornost i druhé straně díla. Zatímco Minimální metafory se až na výjimky omezují na běžný formát A4, u Kopií je formát pro demonstraci rozměru originálu ve stejném poměru zvětšen.
Také Předmětné básně či Básně objekty vycházejí z promyšlených a vědomě vytvářených asociačních vazeb vyvolávajících u diváka autorem předpokládaný přenos významu. Ten je často ukotvený ještě názvem, jenž je nedílnou součástí díla a vede vnímatele směrem, který si umělec vytyčil. Jejich časté spojování s ready made je tedy mylné.
Pro Adamuse typická koncentrace sdělení při minimalizaci výtvarného výrazu a práce s de facto nevýtvarnými prostředky však není v tomto případě čistě intelektuální konstrukcí postavenou na racionálním základě, nicméně tematizuje lyrické podněty vycházející z jeho bytostně básnického založení. To dokládá i fakt, že svá díla včetně objektů Adamus důsledně nazývá básněmi. Karla Adamuse ještě jako autora vizuální poezie do širšího povědomí uvedl začátkem 70. let teoretik a umělec Jiří Valoch, z jehož statí tento text vychází. Valoch jej také spolu s dalšími umělci tvořícími na periferii zařadil do tzv. Brněnského okruhu. Hlavním pojítkem mezi těmito autory byla právě konceptualizace tvorby, akcent na vizuální a experimentální poezii a procesuálnost díla.
Procesuální charakter kresby se u Adamuse začíná uplatňovat od roku 1980 v cyklu Flosáží. Ty tvoří ve většině případů sekvence na sebe navazujících čar nakreslených různě silnou linkou, avšak vždy monochromně černě tužkou rozdílné tvrdosti či fixem napuštěným tuší. Jsou vždy dovršeny jednou čarou barevnou, přičemž mezi kresbami jednotlivých černých čar existují různě dlouhé časové intervaly týdnů, měsíců, ale i několika let. Uzavření procesu růstu barevnou čarou, které dalo tomuto cyklu i název, symbolizuje květ (latinsky flos). Přestože mají Flosáže rozličné tvary, nejčastěji se jedná o opakovaně navazovanou linii, jejíž fáze probíhají v různém čase a mnohé z nich stále setrvávají v procesu růstu a vyčkávají na jeho další etapu či finální stádium květu.
Virtuální prohlídku výstavy Karla Adamuse - Minimální metafory najdete zde.
