Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA



Jiří Kovanda / O deset minut dřív

08.10.2020 - 17.04.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

 

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem[1], provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost. 

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci. 

 

Virtuální prohlídku výstavy Jiřího Kovandy - O deset minut dřív najdete zde.



[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.

 



Karel Adamus / Minimální metafory

-

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

Konceptuální přístup se v tvorbě Karla Adamuse poprvé silně prosadil od roku 1974 v rozsáhlém cyklu Minimálních metafor tvořených relací mezi verbálním či vizuálním prvkem a jeho následným významovým přehodnocením v názvu. Tento zcela osobitý typ konceptuální poezie od roku 1976 dále rozvíjel v souboru Kopií, v nichž kromě hry s pojmy originál a kopie rovněž pomocí akvarelu nebo kresby artikuloval nebo pozměňoval význam původního díla.

 

V Minimálních metaforách na běžném formátu A4 Adamus tematizuje vztah mezi názvem psaným strojopisem a předmětem básně, který je vyjádřen pomocí psacího stroje či minimalistickou kresbou, asambláží nebo barevnou či materiálovou vlastností papíru. Nejčastěji jsou v tomto monumentálním souboru zastoupeny metafory verbální, jejichž materiálem jsou slova, kdy sémantickou povahu má označující i označované. Relace mezi těmito dvěma složkami vytváří metaforu, tj. vztah na základě určité analogie, kterou autor předkládá recipientovi, na jehož aktivní spolupráci klade v plné realizaci díla velký důraz. Značná část těchto verbálních metafor se navrací k estetice písma psacího stroje, jíž využíval ve své předchozí bohaté etapě vizuální poezie, a jsou tak uskutečňovány výhradně strojopisem. Kromě nich však vzniklo také několik básní pracujících s textem rukopisným, technikou razítkování přibližující se stamp artu, dále básně kresebné a v maximální redukci užitých prvků i básně pracující s tzv. nulovou zkušeností. 

V navazujícím cyklu Kopií, který s Minimálními metaforami úzce souvisí a někdy je do nich i formálně přiřazován, je ještě více akcentován vztah mezi názvem a předmětem básně, mezi složkou označující a označovanou, ať již textovou či obrazovou, která je zásadním prvkem této části Adamusovy tvorby. Pro získání dalších důležitých indicií je často nutné věnovat pozornost i druhé straně díla. Zatímco Minimální metafory se až na výjimky omezují na běžný formát A4, u Kopií je formát pro demonstraci rozměru originálu ve stejném poměru zvětšen.  

Také Předmětné básně či Básně objekty vycházejí z promyšlených a vědomě vytvářených asociačních vazeb vyvolávajících u diváka autorem předpokládaný přenos významu. Ten je často ukotvený ještě názvem, jenž je nedílnou součástí díla a vede vnímatele směrem, který si umělec vytyčil. Jejich časté spojování s ready made je tedy mylné.

Pro Adamuse typická koncentrace sdělení při minimalizaci výtvarného výrazu a práce s de facto nevýtvarnými prostředky však není v tomto případě čistě intelektuální konstrukcí postavenou na racionálním základě, nicméně tematizuje lyrické podněty vycházející z jeho bytostně básnického založení. To dokládá i fakt, že svá díla včetně objektů Adamus důsledně nazývá básněmi. Karla Adamuse ještě jako autora vizuální poezie do širšího povědomí uvedl začátkem 70. let teoretik a umělec Jiří Valoch, z jehož statí tento text vychází. Valoch jej také spolu s dalšími umělci tvořícími na periferii zařadil do tzv. Brněnského okruhu. Hlavním pojítkem mezi těmito autory byla právě konceptualizace tvorby, akcent na vizuální a experimentální poezii a procesuálnost díla.

Procesuální charakter kresby se u Adamuse začíná uplatňovat od roku 1980 v cyklu Flosáží. Ty tvoří ve většině případů sekvence  na sebe navazujících čar nakreslených různě silnou linkou, avšak vždy monochromně černě tužkou rozdílné tvrdosti či fixem napuštěným tuší. Jsou vždy dovršeny jednou čarou barevnou, přičemž mezi kresbami jednotlivých černých čar existují různě dlouhé časové intervaly týdnů, měsíců, ale i několika let. Uzavření procesu růstu barevnou čarou, které dalo tomuto cyklu i název, symbolizuje květ (latinsky flos). Přestože mají Flosáže rozličné tvary, nejčastěji se jedná o opakovaně navazovanou linii, jejíž fáze probíhají v různém čase a mnohé z nich stále setrvávají v procesu růstu a vyčkávají na jeho další etapu či finální stádium květu.

 

Soupis použité literatury:
Lucie Rohanová. Soupis autorského archivu a analýza díla. Brno 2012. Magisterská práce. Fakulta výtvarných umění VUT v Brně.
Jiří Valoch. Karel Adamus. Brno: Student klub, 1978. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie: kresby, koláže, objekty. Opava: Klub mladých MDKPB, 1988. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus / objekty a kresby. Brno: Galerie Jaroslav Krále, 1994. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie. Český Těšín: Kulturní a společenské středisko Střelnice, 2000. (kat. výst.)
Jiří Valoch. Karel Adamus – Vizuální poezie. Opava: Dům umění v Opavě, 2002. (kat. výst.)

Jdi zpět