JIŘÍ HILMAR / ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE
25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
Katarína Hládeková / ROZDĚLAT OHEŇ
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 12. 11. 2013 v 18.00
Kurátor: Michal Pěchouček
Katarína Hládeková se ve své tvorbě soustřeďuje především na magii zobrazování, podmínky a mechaniku vidění, kterou ostře a zároveň intuitivně odhaluje srze fotografie, plastiky a instalace. Zabývá se vztahy mezi objektem a technickým obrazem.Tato autorka si vystačí jen s minimem prostředků. Pro její střídmé a přehledné vizuální atrakce je například typické s jakým důmyslem využívá plastické možnosti běžného bílého kladívkového papíru, ze kterého vytváří většinu modelů určených k přímé prezentaci nebo následné dokumentaci.
Pro Fait Gallery připravila Katarína Hládeková volný cyklus, v němž, jak napovídá název výstavy,panuje fenomén ohně. Nejedná se o objektivizovanou studii, ale spíše o nezakryté poetické snění o nebezpečně dvojakém, ale především tvořivém živlu. Hládeková respektuje oheň jako dynamickou a archetypální sílu. Její snění se s jistou nostalgií obrací také k zápasu, který se zdá být již dávno dobojovaný, tedy k samotné historii technického obrazu, k technikám filmu a úsvitu fotografického média. Proto v obrazech a objektech klade největší důraz na lokalizacisvětelného zdroje, vrženého stínu a jeho zrcadlení, také na samotnou mechaniku snímání, fotografickou montáž nebo projekci pohyblivých obrazů formou praxinoskopu. Odkazy k prekinematografickým technologiím se však nikdy nestávají něčím důležitějším, než je samotný zobrazený předmět. Do imaginární a pečlivě uzavřené laboratoře této umělkyněi tentokrát proniká vnější realita pouze zbytkově skrze malou a přesně otevřenou skulinu. Zobrazení podmiňuje změněná perspektiva a posunuté měřítko celku i detailu.Vše máme možnost vidětv jakémsi uzavřeném prostředí, kde nacházímestopy probíhajících procesů a otevřených forem.
Touto výstavou Hládeková trochu ustupuje od principů muzeálního nebo definitivníhorámovánía adjustace, na které jsme u ní jako diváci uvyklí.Nabízí nám více autentický pohled do svémomentální tvůrčí dílny, protože tentokrát koncipovala výstavu s mnohem větší spontánností a vztahy mezi jednotlivými objekty studijní povahy ponechala ve stadiu klíčení.I přes vědomou možnost jisté neuspořádanosti, zůstává její pohledpronikavý, odhalující a kompletní.Chaos je vyloučen. K chaotičnosti se totiž Hládeková dlouhodobě staví jako ke kvalitě poněkud extrémní povahy. Slovy básníka Paula Valéryho: „Každá odchylka je osudná, výtvor je zničen. Jestliže se oheň zmírní nebo se příliš rozhoří, přivodí svým rozmarem pohromou..."
