Petr Nikl

Divoké záhony

 
Lukáš Jasanský - Martin Polák

Sirův revír



Petr Nikl / Divoké záhony

01.06.2022 - 30.07.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová a Jiří Ptáček

Vernisáž: 1. 6. 2022, 19:00

 

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.   

 

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.     

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.          

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.            

 

Text: Jiří Ptáček



Tomáš Absolon / RAFA MATA

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Kubesa

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

Událost malby

 

Výstavní projekt RAFA MATA je po dlouhé době první sólovou výstavou Tomáše Absolona v České republice. Autor v ní rozvíjí svou vnitřní motivaci obracet se zpět k otázkám ryzí malby. Jako své výrazové prostředky volí nejzákladnější fundament malířského arsenálu – barvu a tvar – a současně s touto volbou i redukuje možnosti výstavní a instalační estetiky na limitní minimum. Takováto autorská strategie staví do centra pozornosti formát obrazu „sám o sobě“ a v koncentrované podobě předkládá Absolonovy nalezené podoby současné malby. 

 

Pro Tomáše Absolona je v dlouhodobé perspektivě vždy důležitá práce s vlastní kontinuálně budovanou knihovnou inspirací. Obsáhlá databáze témat, symbolů a vlivů, pramenících z širokého kulturního vědomí rámovaného životní zkušeností globálního světa webu 2.0, umožňuje Absolonovi ve svých vizuálních zkratkách přesahovat konzervativní pojetí obrazu směrem k “postmoderním mytologiím“: obraz je propojen s vnějšími fenomény pouze bytostně, tj. ontologicky, nikoli však reflektovaně (tj. sémanticky). Obrazová vizualita tak není nikterak ikonicky (dokonce ani „arbitrárně“) spjata s inspiračními obsahy: referenční funkce obrazového znaku je zcela upozaděna a “tematičnost“ sérií vytváří určující estetické formální prostředí, v němž Absolon ohledává možnosti rozvíjení nových obrazových motivů.

Estetickým prostředím, tedy sumou estetických rysů a kvalit, tradičních symbolů, mýtů a reprezentací, které rámují pozadí projektu RAFA MATA, je hybridní území mezi vrcholovým sportem a korporátní ideologií: Absolon se ve svých aktuálních obrazech odráží od specifické vnitřní estetiky vrcholového tenisu a elaborovaných vizuálních systémů tabákového průmyslu. Dva na první pohled přísně vzdálené světy zde však rezonují skrze svou vizuální atraktivitu, skrze výrazné piktoriální reprezentace a podobně silný emocionální náboj celkového obrazu obou tak „nesmírně sexy životních stylů“. Hranice mezi těmito inspiračními vlivy však Absolon smývá a extrahuje z nich pouze jejich příznačnou barevnou skladbu a tvarové založení. 

V sérii RAFA MATA je znatelný posun od předešlých sérií, v nichž Absolon přejímal formální tendence z jiných kreativních oborů jako například grafický design či typografie a jednotlivé obrazy podřizoval vytyčenému souhrnnému konceptu. Nyní se však zaměřuje na malířské řešení konkrétního obrazu. V každé jednotlivé malbě usiluje prostřednictvím unikátního vizuálního motivu o rozvinutí čistě malířské vnitřní logiky obrazu, která se odkrývá až v samotné události malby. Prostorověji uchopená barevnost, zprostředkovaná ať už pozvolnými či hrubými barevnými přechody, a volně pojaté tvarové linie navrací do hry Absolonových obrazů jednak znovunalezenou objektovost motivů, současně ale otevírají i možnost pro tematizaci chyby malování: prostor chyby je pak i místem dění se malby, které onu vnitřní logiku vizualizuje a odkrývá.

Absolonovy nejnovější obrazy si tak žádají zájem o detail. Zpřítomňují obraz zpět v čase a fyzickém prostoru, vymaňují jej z interpretačních a recepčních strategií konzumpce vizuálních reprezentací v prostředí digitálních platforem a zasazují jej do tělesného vztahu s pozorujícím divákem. Událost malby se tak (v jinak stále více se dematerializujícím způsobu prožívání každodennosti) stává přímo přístupnou události prožívání malby: vzniká tak bytostná kontinuita mezi vnitřním já a okolním světem, kontinuita nezprostředkovaná a nezprostředkovatelná, kontinuita, která v aktuálním období globální pandemie zažívá naléhavou krizi. 

 

Virtuální prohlídku výstavy Tomáše Absolona - RAFA MATA najdete zde.

Jdi zpět