Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA



Jiří Kovanda / O deset minut dřív

08.10.2020 - 17.04.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

 

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem[1], provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost. 

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci. 

 

Virtuální prohlídku výstavy Jiřího Kovandy - O deset minut dřív najdete zde.



[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.

 



Tomáš Absolon / RAFA MATA

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Kubesa

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

 

Událost malby

 

Výstavní projekt RAFA MATA je po dlouhé době první sólovou výstavou Tomáše Absolona v České republice. Autor v ní rozvíjí svou vnitřní motivaci obracet se zpět k otázkám ryzí malby. Jako své výrazové prostředky volí nejzákladnější fundament malířského arsenálu – barvu a tvar – a současně s touto volbou i redukuje možnosti výstavní a instalační estetiky na limitní minimum. Takováto autorská strategie staví do centra pozornosti formát obrazu „sám o sobě“ a v koncentrované podobě předkládá Absolonovy nalezené podoby současné malby. 

 

Pro Tomáše Absolona je v dlouhodobé perspektivě vždy důležitá práce s vlastní kontinuálně budovanou knihovnou inspirací. Obsáhlá databáze témat, symbolů a vlivů, pramenících z širokého kulturního vědomí rámovaného životní zkušeností globálního světa webu 2.0, umožňuje Absolonovi ve svých vizuálních zkratkách přesahovat konzervativní pojetí obrazu směrem k “postmoderním mytologiím“: obraz je propojen s vnějšími fenomény pouze bytostně, tj. ontologicky, nikoli však reflektovaně (tj. sémanticky). Obrazová vizualita tak není nikterak ikonicky (dokonce ani „arbitrárně“) spjata s inspiračními obsahy: referenční funkce obrazového znaku je zcela upozaděna a “tematičnost“ sérií vytváří určující estetické formální prostředí, v němž Absolon ohledává možnosti rozvíjení nových obrazových motivů.

Estetickým prostředím, tedy sumou estetických rysů a kvalit, tradičních symbolů, mýtů a reprezentací, které rámují pozadí projektu RAFA MATA, je hybridní území mezi vrcholovým sportem a korporátní ideologií: Absolon se ve svých aktuálních obrazech odráží od specifické vnitřní estetiky vrcholového tenisu a elaborovaných vizuálních systémů tabákového průmyslu. Dva na první pohled přísně vzdálené světy zde však rezonují skrze svou vizuální atraktivitu, skrze výrazné piktoriální reprezentace a podobně silný emocionální náboj celkového obrazu obou tak „nesmírně sexy životních stylů“. Hranice mezi těmito inspiračními vlivy však Absolon smývá a extrahuje z nich pouze jejich příznačnou barevnou skladbu a tvarové založení. 

V sérii RAFA MATA je znatelný posun od předešlých sérií, v nichž Absolon přejímal formální tendence z jiných kreativních oborů jako například grafický design či typografie a jednotlivé obrazy podřizoval vytyčenému souhrnnému konceptu. Nyní se však zaměřuje na malířské řešení konkrétního obrazu. V každé jednotlivé malbě usiluje prostřednictvím unikátního vizuálního motivu o rozvinutí čistě malířské vnitřní logiky obrazu, která se odkrývá až v samotné události malby. Prostorověji uchopená barevnost, zprostředkovaná ať už pozvolnými či hrubými barevnými přechody, a volně pojaté tvarové linie navrací do hry Absolonových obrazů jednak znovunalezenou objektovost motivů, současně ale otevírají i možnost pro tematizaci chyby malování: prostor chyby je pak i místem dění se malby, které onu vnitřní logiku vizualizuje a odkrývá.

Absolonovy nejnovější obrazy si tak žádají zájem o detail. Zpřítomňují obraz zpět v čase a fyzickém prostoru, vymaňují jej z interpretačních a recepčních strategií konzumpce vizuálních reprezentací v prostředí digitálních platforem a zasazují jej do tělesného vztahu s pozorujícím divákem. Událost malby se tak (v jinak stále více se dematerializujícím způsobu prožívání každodennosti) stává přímo přístupnou události prožívání malby: vzniká tak bytostná kontinuita mezi vnitřním já a okolním světem, kontinuita nezprostředkovaná a nezprostředkovatelná, kontinuita, která v aktuálním období globální pandemie zažívá naléhavou krizi. 

Jdi zpět