malé nekonečno

Marian Palla

 
Matter in Eternity

Habima Fuchs



Marian Palla / malé nekonečno

21.02.2024 - 04.05.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek

Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00

 

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.
 
T: Vít Havránek
 
 
 

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad. 

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.



Petr Nikl / LIDÉ Z MANHATTANU

-

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 23. 1. 2014 v 19.00

Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra

 

Petr Nikl je výjimečným druhem umělce oscilujícím mezi jednotlivými médii jako dokonalý renesanční všeuměl a to s nebývalou hravostí, přirozeností a skromností. Právě nálada lidské skromnosti, laskavosti a zároveň velká míra imaginativnosti, fascinace tvarem a úhledně definovaná forma jsou souborem vlastností, jež vytváří dojem samozřejmosti, dané jakoby dětskou, nikoli však infantilní perspektivou, což činí Niklovo dílo srozumitelným a blízkým široké veřejnosti.

Autorův nezaměnitelný a kultivovaný malířský projev je ovlivněný zájmem o mistrné osvojení malířských technik rané renesance i baroka, což se projevuje také jako odkaz v záměrně exaltovaných námětech, které mění zdánlivě obyčejný předmět ve vysoce jedinečný úkaz nevšední důležitosti. Stylizované barevné pozadí, ze kterého, téměř výhradně, vystupuje osamocený objekt, vytváří vyvážené napětí mezi posvátným a všedním. Atmosféru tajemna a vycizelované tvary realistického vyjádření volně střídá abstrahovaný automatický proces, který předmět izoluje od praktických potřeb denní praxe. Výsostný rozměr posvátného se zpředmětňuje v intimitu pohledem dostupného, avšak nedotknutelného. Předmět se tak stává obyčejným i vznešeným. Spíše dostává měřítko dosažitelné zkušenosti. Ze symbolistního rázu malířských stenogramů, křehkosti a poetičnosti metamorfóz a antropologizací rostlin a zvířat, stejně tak náznaku surrealismu ve tvorbě figurativní, je kromě touhy po zaujetí, hře a okouzlení patrná i autorova snaha o nalezení identity.

Těžiště vystaveného cyklu portrétů postav náhodně potkaných na ulicích New Yorku leží rovněž na jisté formě identifikace. Není však kladen důraz na zjištění totožnosti zaznamenávaných lidí, kteří tvoří pouze část rozmanitého spektra obyvatel a frekventantů tohoto kosmopolitního velkoměsta, ale na identifikaci New Yorku s New Yorkem.Vyjmutím postav z jejich původního kontextu, který dokládají fotografie, jež jsou nedílnou součástí výstavy a slouží primárně, kromě dokumentace atmosféry nestandardně mapovaného města, jako předlohy pro vystavené kresby a plátna, a neutrálním pozadím je opět ještě více zdůrazněna jejich specifičnost až bizarnost a přestože je tento postup v Niklově díle již jakousi osvědčenou licencí a katalyzátorem pocitu neurčité zasněnosti a melancholie, v důsledku vzniká odlišná verze zcizené reality, která svým jemným humorem nabývá, v kontextu Niklova díla ne zcela vzácný, charakter decentně pojaté grotesky. Výsledkem je album jakéhosi newyorského panoptika, kabinetu kuriozit, manifestace ducha Manhattanu a jeho mediálního charizmatu. Svým údivem nad rozmanitostí a mnohotvárností lidských bytostí koresponduje se světem Niklových metamorfóz, ale vymaňuje se mu svojí reálnou podstatou, jako určitý druh sociální studie a exkurze do reálií odlišné kulturní identity.

 

Jdi zpět