26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorky: Marie Štindlová a Lenka Vítková
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Kresby,
přirozené jako dým z doutnajícího konce hořícího klacíku.
Kresby Inge Kosové se vyznačují jemností a citlivou precizností. S nebývalou suverenitou se dotýká efemérních témat, jako je rytmus a dech, zaznamenává krajiny a hudbu, či píše dopisy neexistujícími písmy. Ve výstavě Proud se setkáváme s dravější podobou jejích kreseb, které ukazují, že i jemnost může být pevná a plná síly.
Inge Kosková žije Olomouci
kreslí
a dýchá
její kresby mají nejkrásnější pauzy
v jejích kresbách je český les a louka, rozvířené zválené traviny vedle rybníka
její kresby s mantrou jsou šťastná přání pro svět
její kresby jsou její dech a možná i její duch (příjemné šibalky)
Inge Kosková kreslí sama, i když si můžeme říkat, že někam patří
Inge srovnávají s Olgou Karlíkovou, co dělala kresby lehké jako peříčka ptáků, jejichž zvuky jí vedly ruku
Inge srovnávají s Václavem Stratilem, starým poťouchlíkem
Inge srovnávají s pár dalšími lidmi (okruh autorů olomoucké kresby, jak se říká)
Inge často interpretoval Jiří Valoch, když ještě podupával na vernisážích ve špičatých botách
Práce Inge je soustředěná a vyrovnaná. Postupně kultivuje to, co má, a má toho dost.
Inge někdy kreslí, jako by psala dopisy
Inge někdy kreslí
Inge Kosková bývá dávána do souvislosti s okruhem autorů olomoucké kresby. Její tvorba byla však vždy do určité míry solitérní. Vycházela a vychází z jejího poctivého usebrání se a extrakce fenoménů až na dřeň. V počátcích vytvářela imaginativní práce s odkazem k surrealismu, postupně se dostala přes figurální motivy s existenciálním podtónem k záznamům krajin a ohledávání řádu přírody vůbec. Její kresebný výraz se postupně oprošťoval od narativu i verbalizovatelného obsahu k různým slovy těžko uchopitelným fenoménům. Společným jmenovatelem je dech, rytmus, pomlka. Kresebný výraz je redukován na prostou černou linku a rozvážnou práci s velkými bílými plochami papíru. V pracích inspirovaných přírodou se objevuje podobnost s písmem a tento motiv se rozvíjí v kresbách inspirovaných strukturou dopisů a zákonitostmi písma samotného. Tato zkušenost se dále promítla i do děl vytvářených za poslechu hudby. Jiným druhem záznamů byly práce zaznamenávající tělové pocity nebo série kreseb s mantrou, kdy autorka za opakování dané mantry pokrývala papír soustředěnými kresbami tvarově se vztahujícími ke kruhu. Výběr prací pro galerii MEM vychází ze záznamů hudby z poslední doby, které jsou doplněny o několik kreseb s mantrou a rozměrnou kresbu na čelní zdi.
Když se dívám na křehké kresby Inge Koskové, jako bych se dívala na zhmotnělá gesta. Jako bych se dívala na variantu notového záznamu pro tanec, který Inge při poslechu Janáčka tančila ve svém bytě zastíněném stromem. Poslech hudby jako by byl záminkou k tomu, aby nechala na papír propsat svou celoživotní zkušenost s hudbou, rytmem, krajinou, tělem, dechem. Dlouhá kresba na čelní zdi vznikla přímo v galerii. Na krátký moment jsme tak zahlédli, jak se hudba mění v pohyb, a ten se konzervuje v čáře. Odtud se pak rozbíhá po galerii, pokaždé když mu to někdo svým pohledem dovolí.
I menší kresby podle Janáčka a Medka plynou s přirozeností a silou proudu řeky. Ten se stáčí a zesiluje v hutných kresbách s mantrou – soustředěných záznamech meditačních cvičení, vytvářených synchronně s autorčiným dechem. Pár přesně položených černých čar na bílých papírech v bílé galerii.
Text: Marie Štindlová