Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Inge Kosková / Proud
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorky: Marie Štindlová a Lenka Vítková
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Kresby,
přirozené jako dým z doutnajícího konce hořícího klacíku.
Kresby Inge Kosové se vyznačují jemností a citlivou precizností. S nebývalou suverenitou se dotýká efemérních témat, jako je rytmus a dech, zaznamenává krajiny a hudbu, či píše dopisy neexistujícími písmy. Ve výstavě Proud se setkáváme s dravější podobou jejích kreseb, které ukazují, že i jemnost může být pevná a plná síly.
Inge Kosková žije Olomouci
kreslí
a dýchá
její kresby mají nejkrásnější pauzy
v jejích kresbách je český les a louka, rozvířené zválené traviny vedle rybníka
její kresby s mantrou jsou šťastná přání pro svět
její kresby jsou její dech a možná i její duch (příjemné šibalky)
Inge Kosková kreslí sama, i když si můžeme říkat, že někam patří
Inge srovnávají s Olgou Karlíkovou, co dělala kresby lehké jako peříčka ptáků, jejichž zvuky jí vedly ruku
Inge srovnávají s Václavem Stratilem, starým poťouchlíkem
Inge srovnávají s pár dalšími lidmi (okruh autorů olomoucké kresby, jak se říká)
Inge často interpretoval Jiří Valoch, když ještě podupával na vernisážích ve špičatých botách
Práce Inge je soustředěná a vyrovnaná. Postupně kultivuje to, co má, a má toho dost.
Inge někdy kreslí, jako by psala dopisy
Inge někdy kreslí
Inge Kosková bývá dávána do souvislosti s okruhem autorů olomoucké kresby. Její tvorba byla však vždy do určité míry solitérní. Vycházela a vychází z jejího poctivého usebrání se a extrakce fenoménů až na dřeň. V počátcích vytvářela imaginativní práce s odkazem k surrealismu, postupně se dostala přes figurální motivy s existenciálním podtónem k záznamům krajin a ohledávání řádu přírody vůbec. Její kresebný výraz se postupně oprošťoval od narativu i verbalizovatelného obsahu k různým slovy těžko uchopitelným fenoménům. Společným jmenovatelem je dech, rytmus, pomlka. Kresebný výraz je redukován na prostou černou linku a rozvážnou práci s velkými bílými plochami papíru. V pracích inspirovaných přírodou se objevuje podobnost s písmem a tento motiv se rozvíjí v kresbách inspirovaných strukturou dopisů a zákonitostmi písma samotného. Tato zkušenost se dále promítla i do děl vytvářených za poslechu hudby. Jiným druhem záznamů byly práce zaznamenávající tělové pocity nebo série kreseb s mantrou, kdy autorka za opakování dané mantry pokrývala papír soustředěnými kresbami tvarově se vztahujícími ke kruhu. Výběr prací pro galerii MEM vychází ze záznamů hudby z poslední doby, které jsou doplněny o několik kreseb s mantrou a rozměrnou kresbu na čelní zdi.
Když se dívám na křehké kresby Inge Koskové, jako bych se dívala na zhmotnělá gesta. Jako bych se dívala na variantu notového záznamu pro tanec, který Inge při poslechu Janáčka tančila ve svém bytě zastíněném stromem. Poslech hudby jako by byl záminkou k tomu, aby nechala na papír propsat svou celoživotní zkušenost s hudbou, rytmem, krajinou, tělem, dechem. Dlouhá kresba na čelní zdi vznikla přímo v galerii. Na krátký moment jsme tak zahlédli, jak se hudba mění v pohyb, a ten se konzervuje v čáře. Odtud se pak rozbíhá po galerii, pokaždé když mu to někdo svým pohledem dovolí.
I menší kresby podle Janáčka a Medka plynou s přirozeností a silou proudu řeky. Ten se stáčí a zesiluje v hutných kresbách s mantrou – soustředěných záznamech meditačních cvičení, vytvářených synchronně s autorčiným dechem. Pár přesně položených černých čar na bílých papírech v bílé galerii.
Text: Marie Štindlová
