Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Lukáš Jasanský - Martin Polák / Sirův revír
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Pavel Švec
Vernisáž: 1. 6. 2022, 19:00
„Připadá mi, že příroda je tím největším zdrojem vzrušení, největším zdrojem vizuální krásy, největším zdrojem inspirace. Je tím největším zdrojem tolika věcí v životě, pro které stojí za to žít.“
David Attenborough
Uznávaný umělecký tandem působící na výtvarné scéně již přes tři desetiletí proslul zejména svými fotografickými cykly vyznačujícími se vysokým stupněm realismu. Dílo Jasanského a Poláka, zahrnující dokumentární a reportážní fotografie, precizní studie světské i sakrální architektury, strhující záběry přírody a české krajiny, ale například i odvážné experimenty s barvou či fascinující a promyšlené abstraktní a geometrické kompozice, se v novém souboru prací pro Fait Gallery rozrůstá o další svébytný fotografický žánr.
Fotografování volně žijících živočichů bývá považováno za jednu z vůbec nejnáročnějších disciplín fotografie. Vyžaduje totiž nejen technické dovednosti, jako jsou volba správné expozice nebo přesné zaostření, ale i celou řadu dalších specifických znalostí a zkušeností, jako například schopnost předvídat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí či obratnost při skrývání, maskování a nepozorovaném přibližování se ke zvěři. V tomto žánru se také obvykle klade větší důraz na estetickou hodnotu snímku než kupříkladu u žurnalistické nebo dokumentární fotografie. Zvířata pak bývají nejčastěji zachycována v akci, například při boji, lovu, nebo v pohybu. S podobnou ambicí vyráželi do terénu i Lukáš Jasanský a Martin Polák, kteří jinak prožili většinu života uvnitř rušných kulis městské aglomerace. Ve svém aktuálním cyklu zkoumají, nakolik může daný fotografický kánon sloužit jako prostředek našeho sbližování s přírodou a prohlubování našich vazeb s její zdánlivě oddělenou sférou.
Podstatou jakéhokoliv zdravého vztahu by však měla být také ochota dívat se na věci tak, jak jsou, tedy bez očekávání a předpojatosti, bez stylistických příkras a vznešených idejí. A právě v tomto směru nám fotografie Jasanského a Poláka mohou o vztahu člověka a obyvatel divoké přírody napovědět mnohé. Podobně jako u svých předchozích cyklů ale nevynášejí nad objekty svého pozorování žádné přímočaré soudy, a ponechávají významovou rovinu své práce do velké míry otevřenou divákovým interpretacím. Vstupují-li Jasanský a Polák do „sirova revíru“, neznamená to nutně, že opouštějí svůj vlastní. Naopak – zůstávají věrní svým prostředkům i záměrům. Ostatně věrnost hrála v jejich fotografiích vždy klíčovou roli.
Text: Pavel Švec
