Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících vystav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Veronika Vlková / Tatínku_hrubý_a_ zmenšený_final_ok
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Marie Štindlová
Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00
Matka a syn putují pěšky z Brna do Vídně. Po cestě vaří, myjí se, dívají se, ukazují si věci. Občas je to složité, jejich ruce jsou z kamene. Kroky jsou verše, a pochod modlitba za zdravé vztahy. Bez ztráty humoru se snaží setřást vrstvy patriarchálního sedimentu usazeného na jejich pažích, srdcích, rodu i krajině.
Název výstavy tatinku_hruby_a_zmenseny_final_ok formátem a strukturou odkazuje k pojmenovávání dokumentů ukládaných v digitálním prostředí v množství variant (hruby/finalni, zmenseny/hd etc.). Ústředním elementem výstavy je tedy video. Tematizace media a jeho struktury (jejího rozrušování) se propisuje do způsobu, jakým s ním autorka zachází. Pracuje s rupturami a znejistěními, které používá k vytváření podobných průrev ve stereotypních představách o jednoznačnosti vymezení genderových rolí. Ohledává je něžně i s poťouchlým úsměvem. Zároveň se však s naprostou vážností rozhlíží po způsobech, jak patriarchát a mužství v současné době léčit.
Snímek zachycuje autorku s jejím dospívajícím synem při procházení krajinou spojenou s rodinným a historickým traumatem. Společným zažíváním krajiny a vykonáváním jistých činností se snaží ozdravit ji i sebe. Do obyčejných gest přežívání a péče kódují touhu po obnově a transformaci. Proces jim ztěžují kamenné struktury vrostlé do jejich těl. Znemožňují rychlé pohyby, jemnou motoriku i vzájemný dotek. Poutníčci doufají, že s ušlými kilometry za sebou nechají i minulost, která už jejich součástí být nemusí. Že se kameny na jejich rukou změní v jíl a vodu a oni z nich budou moci uhníst jiné tvary: měkké, poddajné, přesto pevné.
Vařením nejoblíbenějšího jídla matka a syn sytí okolní soutěsky. Květiny jsou průvodkyněmi, spolu se synem vyprávějí o hledání jeho role. Potok probublává a odplavuje vše nepotřebné.
Poděkování / Spolupráce:
Kamera: Maria Lopatyuk, Matěj Nytra, Katarina Kadijević
Zvuk: Jonatan Pastirčák, Tomáš Dvořák, Kateřina Koutná
Kostýmy: Kristýna Nytrová
Architektura výstavy: Martin Nytra
Pochod Kanikuly: Lucie Králíková, Hana Kubešová
