Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Tomáš Hlavina / TLNVXYK Hlavolam
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00
V lokálním kontextu není divák uvyklý na možnost retrospektivně ohledat dílo umělce „uprostřed“ jeho tvůrčí kariéry. Ve světě (západního) umění se pro tento typ výstavního projektu používá doslovný termín „midcareer retrospective“. Nezbytným předpokladem zajímavosti a úspěchu podobného podniku je, že prezentovaný umělec disponuje nejen kvalitním, ale rovněž početně obsáhlým dílem, z něhož se dá toto ohlédnutí zkonstruovat. Tomáš Hlavina je pro retrospektivní výstavu v pomyslné půlce umělecké kariéry takřka modelovým případem. Má za sebou tři dekády kontinuální umělecké práce, která mu průběžně zjednávala pozornost. Její začátky akcelerovalo studium, prostředí a spolužáci Intermediální školy Milana Knížáka na pražské Akademii, kam Tomáš Hlavina přestoupil hned po jejím založení v roce 1990. Jeho objekty a instalace se staly od poloviny devadesátých integrální součástí většiny určujících generačních přehlídek, ať už kurátorovaných dvojicí Karel Srp a Olga Malá nebo manžely Janou a Jiřím Ševčíkovými. Na přelomu milénia pak byl třikráte nominován do finálového výběru Ceny Jindřicha Chalupeckého. Postupně se jeho práce dostávaly do velkých institucionálních sbírek, ale také do důležitých soukromých kolekcí. Dlouhodobě pedagogicky vede sochařský ateliér na pražské AVU. To vše vytváří náležitý předpoklad pro aktuální výstavní rekapitulaci, ale také otevírá šanci pro nové objevování či případnou revizi interpretačních rámců Hlavinova dosavadního oeuvre.
TLNVXYK Hlavolam Tomáše Hlaviny je koncipována jako výstava jednoho jediného „meta“ díla, které mu jsou podřízeny konstelace uměleckých objektů rozmístěných na elementárním herním plánu stolní hry. Jednotlivá díla jsou vyvázána ze svého přirozeného uměleckého kontextu, chronologie a tematických vazeb. Kodifikovaná pravidla hry, na jejímž základě se objekty pohybovaly a seskupily, nejsou součást Hlavinova plánu. Divák je naopak zván ke zevrubnému pozorování situace a následně k vstupu dovnitř „hracího plánu“. Tak může docházek ke zcela novým smyslovým interakcím s artefakty, které se vymykají původní autorské intenci. Více než tradiční aparát teorie a dějin umění, se zdá na tuto zkušenost příhodnější aplikovat matematické modely odvozené z teorie her nebo naopak metodologické přístupy z oblasti archeologie a antropologie. Jeden objev se snad dá zobecnit, a to že ve velkém měřítku instalace retrospektivy se tak odehrává analogické situace, kterou jsme si v malé zvykly zažívat při konfrontaci s Hlavinovými objekty a instalacemi. Ty jsou podobnými rébusy. Tomáš Hlavina v nich velmi často využívá předměty a situace každodenní potřeby, které delikátně opracovává, nastavuje, spojuje a kombinuje navzájem nebo velmi často s podobně umělecky transformovanými přírodninami. Na první pohled působí jako kinetické objekty nebo variabilní struktury, ale pohyb a přeskupování je pouze jejich zdánlivý potenciál. Přímou inspiraci pro vznik mnoha objektů Tomáš Hlavina čerpá ze studia archaických kultur, náboženství nebo filozofie, ale jejich výsledná materiálová realita a poetická metaforičnost je zbavena skoro veškeré ilustrativní závislosti. Samostatnou kapitolou pak představuje autorův smysl pro humor, který zůstává pod povrchem, ale je dobrou pojistkou před propadnutím do tenat akademismu. Zde patrně také koření potřeba Tomáše Hlaviny nevynechat z procesu finalizace uměleckého díla název, ale naopak se spoléhat na jeho evokativní účinek. Analogicky se to má aktuálním názvem výstavy TLNVXYK Hlavolam, který může zní jako návodný popis, reference k mytologickým archetypům i nezdařilý anagram umělcova příjmení. V neposlední řadě je Hlavolam pozváním do hlavy umělce.
Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.
