malé nekonečno

Marian Palla

 
Matter in Eternity

Habima Fuchs



Marian Palla / malé nekonečno

21.02.2024 - 04.05.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek

Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00

 

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.
 
T: Vít Havránek
 
 
 

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad. 

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.



Filip Dvořák: The Ravine – The Room

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Michal Stolárik

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

 

Díra, která nebyla a teď tam je. 

Filip Dvořák patrí k mladej generácii českých vizuálnych umelcov a jeho multimediálna tvorba prirodzene prechádza od expandovanej povahy maľby a závesných obrazov cez objekty, inštalácie až k práci s videom či autorským textom. Fluidný rukopis diel vychádza zo širokého záberu autorovej inšpirácie – Dvořáka fascinujú dejiny, historické ornamenty, príroda a prírodné úkazy, špekulatívne fikcie či materiály s ich symbolickými významami. V jeho postkonceptuálnom uvažovaní sledujeme cielenú formálnu redukciu a čistotu remeselného spracovania v kontraste so silným emocionálnym nábojom so sklonom k melancholickému spektru pocitov pominuteľnosti, nádeje či očakávania. Pracuje v cykloch, varíruje formy a motívy, hľadá ideálne verzie a kompozície. 

Svět je strž a strž je světem.

Samostatná výstava The Ravine – The Room je pokračovaním Dvořákovej série Strž, ktorou od roku 2020 rozvíja rovnomennú autorskú poviedku. V krátkom texte opisuje realitu spoločenstva žijúceho v rokline, ktorá vznikla po nečakanom zosuve pôdy. Nádeje a túžby obyvateľov žijúcich v limitovanom priestore sa upierajú na vytúžený moment, keď strom, o ktorý sa spoločne starajú, dorastie do takej výšky, že domovskú roklinu budú schopní opustiť a zažiť realitu sveta „tam hore“. Ako každé heterogénne spoločenstvo sa ani toto nezhodne na všetkom. Snaha o dialóg je miestami nemožná a názory na svet sa prirodzene líšia. 

Dvořákova fikcia je plná symboliky, viery a nádeje, trpezlivosti a očakávania. Bájka o Strži je jednoduchou a ľahko pochopiteľnou autorovou fantáziou, ktorej sila, údernosť a obrazotvornosť tkvie v obsahovej redukcii, repetíciách a historizujúcej lyrickosti. Vo svojej textovej verzii je plnohodnotne zrozumiteľná, sú to však práve imaginatívne a fiktívne artefakty, ktoré vytvárajú klamlivý pocit existencie paralelnej reality.

Ale musí tam snad přece něco být. Musí. 

Musí být i něco víc.

Doteraz realizované výstavné prezentácie imaginárneho sveta (Strž, 2020, Luxfer Gallery, Česká Skalice; Ravine Culture,2021, Berlínskej model, Praha; Ve strži a jiné příběhy, 2022, GAVU, Cheb) spájala eklektická forma, ktorej prostredníctvom Dvořák komunikoval predstavu, že diela vznikli od rôznych autorov. Minulé výstavné celky pozostávali z tradične ladených krajinomalieb s romantizujúcimi pohľadmi na roklinu alebo objekty a maľby zobrazujúce strom ako symbol rastúcej nádeje. Rukopis diel bol rôznorodý, no spájal ich spoločný záujem o realitu onoho sveta. 

V aktuálnom výstavnom environmente Dvořák mení fokus z makra na mikro a zameriava sa okrem iného aj na fragmenty z jednej izby neznámeho hrdinu. Gros tvoria závesné objekty – manipulované drevené obklady s kovanými medenými detailmi. Fiktívne readymady spoločne s obrazotvornými muzeálnymi rekonštrukciami kedysi pravdepodobne funkčných predmetov približujú jednotlivé časti Strže. Pôvodný formálny eklektizmus sa homogenizuje, pričom už na prvý pohľad odkazuje na povedomé historizujúce formy a znaky. Sledujeme postupné opúšťanie ornamentu smerom k rigidnej geometrii a kvadratickým vzorom, prvky modernistickej architektúry a dizajnu – niekde medzi Josefom Hoffmannom, Charlesom Renniem Mackintoshom, Art Nouveau a secesiou. V kombinácii s futuristicky a miestami dystopicky ladenou špekuláciou, estetikou starých múzeí či pseudoedukatívnymi prvkami Dvořák bližšie objasňuje podrobnosti a ďalej rozvíja existenciu spoločenstva v rokline.

Možná však už příští jaro, možná že už příští rok, 

dosáhnou větve tak blízko k hornímu okraji,

 že bude stačit jen jeden malý skok.

 

 

 

Jdi zpět