Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Mia Milgrom / Mining the Undersense
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Pavla Sceranková
Vernisáž: 24. 5. 2023, 19:00
ELIPSA první znamení tlaku na kruh a obrana deformací.[1]
Železo vzniká v nitru hvězd jako poslední prvek, který lze tímto způsobem připravit. Jeho přítomnost v jádru hvězdy nakonec způsobí gravitační kolaps a výbuch supernovy. Tím se spolu s ostatními prvky rozptýlí do vesmírného prostoru. Je to to samé železo, které se pak stane součástí organokovové sloučeniny hemoglobinu, jež hraje klíčovou roli v transportu kyslíku z plic do tělesných tkání, a je proto nezbytná pro dýchání.[2] I přesto, že mezi výbuchem supernovy a nádechem je nesmírná vzdálenost, jsou částečně podmíněné stejným prvkem. Komplexní provázanost dějů kolem nás může způsobovat úzkost a úžas zároveň. Mia Milgrom ji reflektuje intuitivně a jakoby mimoděk skrze svoji vášeň pro materiál.
Výchozím momentem výstavy byl zájem o „jazyk napětí, které vzniká v narušených situacích“.[3] Mia o nich uvažuje pohledem geoložky, která má možnost nahlédnout do „systému, podpůrné struktury, která udržuje lokální rovnováhu, … mezi vrstvami organických nánosů se střádají lidské stopy a objekty, které se postupně rozkládají, stékají do hlubších vrstev a kontaminují půdu“.[4]
Výstavu tvoří minimalistické situace, které jsou prostorovou metaforou podpůrné struktury těsně před pádem, rovnováhy, již udržuje chybná součástka. I když jsou všechny převážně ze železa, to, co na sebe stahuje pozornost, jsou detaily spojů. Na první pohled jsou vložené dřevěné nebo keramické části nesmyslným oslabením konstrukce. Neudržitelnost systémů, ve kterých žijeme, je také to, o čem Mia přemýšlí. Celek však neoslabuje překvapivě materiál spojů, začne se rozpadat, až když ho chceme uspořádat, vysvětlit, kontrolovat. „Vytvářením nesmyslných momentů se možná naopak přibližujeme k narativům, které nabízí nelineární východiska.“[5]
Na vnímání potenciálu nelineárních východisek, která jsou příslibem úlevy, je potřeba ztišení a vnitřní klid. Točíme se v kruhu. Cítíme východisko z únavy, ale jsme příliš unaveni, abychom po něm natáhli ruku. Mia nám ji podává formou nerovnosti, která naruší předpokládanou trajektorii pohybu. Socha je věc, která jedná. Jednání iniciuje její fyzická přítomnost, samotná akce se děje jinde. Do výstavního prostoru mě vtahuje ocelový tvar zaseknutý mezi strop a podlahu. Konfrontuje mě s nevyslovenou otázkou. Jde o elipsu, která do mezery mezi stropem a podlahou přesně zapadla, nebo to je kruh zdeformovaný tlakem stropu? Otázku si uvědomím, ale odpověď je irelevantní. Myšlenky se rozptýlí prohlížením vložených segmentů. Zůstávám u nich.
Narušená dráha elipsy mě vyveze ke vzpomínce na spojení slov z knihy Pedagogiky utlačovaných: být více.[6] Stojí jako výzva k emancipaci, jako opozice k imperativu: jsi méně. Slova vytržená z Freirovy komplexní analýzy působí takto trochu rozpačitě. Ptám se, jak být více; jak chtít méně; jak chtít méně, abych mohla být více? Vracím se k vloženým segmentům. Myšlenky se mi u nich rozostří, jako by jejich přítomnost byla překážkou. Zvykám si na ten pocit a začínám si ho užívat. Vzpomenu si na Jane Bennett. V eseji Síla věcí píše: „Možná však po nás samotná myšlenka síly věcí a živoucí hmoty požaduje příliš moc: vědět více, než je vůbec možné vědět.“[7] V eseji, která pojednává krom jiného o podobnosti mezi Adornovou neidentitou a sílou věcí, mezi „konkrétním materialismem“ a vitálním materialismem, uvádí pod čarou interpretaci Adornova pojetí neidentity u Romana Colese. Roman Coles o Adornovi píše: „objekty nejsou koncepty postihovány bezezbytku, a život se tak vždy bude vymykat našemu poznání a kontrole. Negativní dialektika je ‚morálkou myšlení‘, která pečuje o velkorysost vůči druhému a vůči neidentitě v sobě samém.“[8]
Chtít méně, být více, najít cestu, jak zmírnit utrpení zapříčiněné snahou o ovládnutí všech věcí.
[1] PADRTA, Jiří. Pracovat v souladu s kosmem a živly. In: KUJELOVÁ, Denisa, ed. Karel Malich & utopické projekty / Karel Malich & Utopian Projects. Brno: Fait Gallery, 2021, s. 23. ISBN 978-80-908446-0-5.
[2] Železo. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2023-04-25]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezo#
[3] Mia Milgrom, koncept výstavy.
[4] Ibidem.
[5] Ibidem.
[6] FREIRE, Paulo. Pedagogika utlačovaných. Praha: Neklid, 2022. ISBN 978-80-908247-9-9.
[7] BENNET, Jane, Síla věcí, s. 122. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.
[8] BENNET, Jane, Síla věcí, s. 123. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.
