Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
NÉPHÉLI BARBAS / THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Eva Slabá
Vernisáž: 25. 10. 2023
Néphéli Barbas se ve svém posledním cyklu prací zabývá městskou zkušeností – zaznamenává drobné detaily, jako jsou deštěm zmáčené autobusové zastávky, odlesky zrcadel v barech a skleněných pasážích. Tímto způsobem odkrývá svou fascinaci současnými metropolemi a zároveň zachycuje složitou souhru různých historických vrstev, ke které v těchto místech dochází. Její drobné pečlivé kresby kopírují vertikalitu velkoměst, zatímco instalace z kovu a barevného skla představují klidnou a tichou alternativu k běžně rušnému a neustále se měnícímu městskému prostředí.
Poslední cyklus prací francouzské umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas vychází z jejího dlouhodobého putování městským prostředím. Přestože se jedná o osobní zachycení mihotavých odlesků autobusových zastávek po dešti, odrazů v zrcadlech barů, pasáží se skleněnými střechami či prodejen ryb, daří se Barbas citlivě interpretovat sdílenou každodennost metropolí. Skrze autorčino stopování proto nalézáme místa, která lze s obtížností přesně určit na mapě, místa, jejichž znaky a struktury jsou si podobné. Tak jako Italo Calvino ve svých Neviditelných městech[1] ukazuje, že si každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů a určité podoby, které skutečná města dotvářejí, stejně tak Barbas skrze svá díla poukazuje na to, jak může být Praha Paříží či Brusel Buenos Aires. Slovy Calvina je to právě jakási fascinace bezčasovostí a magičností současných měst; fascinace navrstvením různých kulturních či architektonických projevů a stylů v různých časových úsecích lidské historie, jež vyplouvají na povrch.
Vedle Calvina a jeho atlasu ztracených měst lze pohlížet jako na sestavovatele „magické encyklopedie“[2] rovněž na Waltera Benjamina. Benjamin metropole definoval skrze „nový“ (neteoretický) způsob psaní o civilizaci v nedokončeném díle Projekt arkády (Das Passagen-Werk)[3] – montáži textových fragmentů pocházejících z minulosti a jeho soudobé současnosti, jež Didi-Huberman nazval antropologickou topografií města.[4]Jak název souboru textů napovídá, Benjamin byl fascinován (mimo jiné) podloubími a pasážemi, ve kterých ulice splývají s interiérem. Přemýšlel o nich jako o vnitřních bulvárech, asamblážích míst, postav a předmětů, kde se opakující se a nečekané prolíná, pozastavených dialektických obrazech, v nichž minulost kaleidoskopicky naráží na živoucí mnohovrstevnatost velkoměsta. V arkádách se lidé mohou oddávat aktivitám pod ničím nerušenou oblohou, v miniatuře vlastního světa bez zásahu živlů. Fascinaci tímto typem prostředí lze nalézt i v určitém typu flanérství, jež je vlastní tvorbě Barbas.
Uvedený aspekt je evidentní při bližším zkoumání námětů kreseb, jež spojují tři klíčové prvky: prvním z nich je vždy prostor modernity, druhým je kolize různých časových rovin v tomto prostoru a třetím je nalézání liminality, vyjádřené reflexním povrchem, jako je sklo nebo zrcadlo. Ať už se jedná o zmiňovaný bar, ve kterém se setkávají „barokní“ štukový strop a sloupy s plazmovou obrazovkou, o dřevěnou neogotickou vrátnici s bezpečnostní kamerou, či o autoportrét v secesní pasáži. Výstavu Néphéli Barbas lze chápat jako travelogue ambivalentních míst vznášejících se v limbu; snahu o exkurzi do paměti prostoru, jež se stává ústředním vypravěčem příběhu. Drobné, pečlivě provedené kolorované kresby na papíře jsou adjustovány v konstrukčně sofistikovaných instalacích na pomezí objektu a výstavní architektury. Na jedné straně se setkáváme s ohýbanými kovovými rámy, na straně druhé pak s vitrínami z barevného skla, obojí vzdáleně adoptují názvosloví modernismu poloviny minulého století.
Volba materiálů není pro umělkyni náhodná – zvláštní pozornost, kterou na papíře zastupuje aspekt reflexe světla, prostupování pohledů a odlesků, jež se snaží autorka při svých procházkách ukotvit, je akcentován mimo plochu obrazu skrze vlastnosti kovových a skelních prostorových instalací. Přímá žitá zkušenost vertikality současného města se propisuje nakonec i do samotného formátu drobných děl, jejichž obyvatelé jsou často opuštění, ponecháni vlastní introspekci či práci, ztraceni v rušném kolektivním pohledu veřejných míst. I tato místa však nakonec často usilují o soukromé kouty v prostorech charakterizovaných svou průchodností a průhledností. Zobrazením prchavých momentů, směsice zážitků, dojmů a poznatků, zajišťuje umělkyně jejich trvání a brání se před jejich i svým zapomněním, „… protože město a nebe nezůstávají nikdy stejné.“[5]
[1] Italo Calvino,Neviditelná města, Praha 1986.
[2] JM Coetzee, The Man Who Went Shopping for Truth, The Guardian, https://www.theguardian.com/books/2001/jan/20/history.society, vyhledáno 18. 9. 2023.
[3] Walter Benjamin, The Arcades Project, Cambridge 1999.
[4] Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna: esej o spadlé draperii, Praha 2009, s. 68–70.
[5] Italo Calvino, Neviditelná města, Praha 1986, s. 124.
