Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
NÉPHÉLI BARBAS / THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Eva Slabá
Vernisáž: 25. 10. 2023
Néphéli Barbas se ve svém posledním cyklu prací zabývá městskou zkušeností – zaznamenává drobné detaily, jako jsou deštěm zmáčené autobusové zastávky, odlesky zrcadel v barech a skleněných pasážích. Tímto způsobem odkrývá svou fascinaci současnými metropolemi a zároveň zachycuje složitou souhru různých historických vrstev, ke které v těchto místech dochází. Její drobné pečlivé kresby kopírují vertikalitu velkoměst, zatímco instalace z kovu a barevného skla představují klidnou a tichou alternativu k běžně rušnému a neustále se měnícímu městskému prostředí.
Poslední cyklus prací francouzské umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas vychází z jejího dlouhodobého putování městským prostředím. Přestože se jedná o osobní zachycení mihotavých odlesků autobusových zastávek po dešti, odrazů v zrcadlech barů, pasáží se skleněnými střechami či prodejen ryb, daří se Barbas citlivě interpretovat sdílenou každodennost metropolí. Skrze autorčino stopování proto nalézáme místa, která lze s obtížností přesně určit na mapě, místa, jejichž znaky a struktury jsou si podobné. Tak jako Italo Calvino ve svých Neviditelných městech[1] ukazuje, že si každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů a určité podoby, které skutečná města dotvářejí, stejně tak Barbas skrze svá díla poukazuje na to, jak může být Praha Paříží či Brusel Buenos Aires. Slovy Calvina je to právě jakási fascinace bezčasovostí a magičností současných měst; fascinace navrstvením různých kulturních či architektonických projevů a stylů v různých časových úsecích lidské historie, jež vyplouvají na povrch.
Vedle Calvina a jeho atlasu ztracených měst lze pohlížet jako na sestavovatele „magické encyklopedie“[2] rovněž na Waltera Benjamina. Benjamin metropole definoval skrze „nový“ (neteoretický) způsob psaní o civilizaci v nedokončeném díle Projekt arkády (Das Passagen-Werk)[3] – montáži textových fragmentů pocházejících z minulosti a jeho soudobé současnosti, jež Didi-Huberman nazval antropologickou topografií města.[4]Jak název souboru textů napovídá, Benjamin byl fascinován (mimo jiné) podloubími a pasážemi, ve kterých ulice splývají s interiérem. Přemýšlel o nich jako o vnitřních bulvárech, asamblážích míst, postav a předmětů, kde se opakující se a nečekané prolíná, pozastavených dialektických obrazech, v nichž minulost kaleidoskopicky naráží na živoucí mnohovrstevnatost velkoměsta. V arkádách se lidé mohou oddávat aktivitám pod ničím nerušenou oblohou, v miniatuře vlastního světa bez zásahu živlů. Fascinaci tímto typem prostředí lze nalézt i v určitém typu flanérství, jež je vlastní tvorbě Barbas.
Uvedený aspekt je evidentní při bližším zkoumání námětů kreseb, jež spojují tři klíčové prvky: prvním z nich je vždy prostor modernity, druhým je kolize různých časových rovin v tomto prostoru a třetím je nalézání liminality, vyjádřené reflexním povrchem, jako je sklo nebo zrcadlo. Ať už se jedná o zmiňovaný bar, ve kterém se setkávají „barokní“ štukový strop a sloupy s plazmovou obrazovkou, o dřevěnou neogotickou vrátnici s bezpečnostní kamerou, či o autoportrét v secesní pasáži. Výstavu Néphéli Barbas lze chápat jako travelogue ambivalentních míst vznášejících se v limbu; snahu o exkurzi do paměti prostoru, jež se stává ústředním vypravěčem příběhu. Drobné, pečlivě provedené kolorované kresby na papíře jsou adjustovány v konstrukčně sofistikovaných instalacích na pomezí objektu a výstavní architektury. Na jedné straně se setkáváme s ohýbanými kovovými rámy, na straně druhé pak s vitrínami z barevného skla, obojí vzdáleně adoptují názvosloví modernismu poloviny minulého století.
Volba materiálů není pro umělkyni náhodná – zvláštní pozornost, kterou na papíře zastupuje aspekt reflexe světla, prostupování pohledů a odlesků, jež se snaží autorka při svých procházkách ukotvit, je akcentován mimo plochu obrazu skrze vlastnosti kovových a skelních prostorových instalací. Přímá žitá zkušenost vertikality současného města se propisuje nakonec i do samotného formátu drobných děl, jejichž obyvatelé jsou často opuštění, ponecháni vlastní introspekci či práci, ztraceni v rušném kolektivním pohledu veřejných míst. I tato místa však nakonec často usilují o soukromé kouty v prostorech charakterizovaných svou průchodností a průhledností. Zobrazením prchavých momentů, směsice zážitků, dojmů a poznatků, zajišťuje umělkyně jejich trvání a brání se před jejich i svým zapomněním, „… protože město a nebe nezůstávají nikdy stejné.“[5]
[1] Italo Calvino,Neviditelná města, Praha 1986.
[2] JM Coetzee, The Man Who Went Shopping for Truth, The Guardian, https://www.theguardian.com/books/2001/jan/20/history.society, vyhledáno 18. 9. 2023.
[3] Walter Benjamin, The Arcades Project, Cambridge 1999.
[4] Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna: esej o spadlé draperii, Praha 2009, s. 68–70.
[5] Italo Calvino, Neviditelná města, Praha 1986, s. 124.
