Výběr ze sbírky Fait Gallery II
25.02.2026 - 02.05.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
Vernisáž: 25. 2. 2026 v 18:00
Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.
V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.
Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.
Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.
Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.
Zastoupené autorky / zastoupení autoři:
Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková
Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.
JIŘÍ THÝN / MILUJ ŽIVOT
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 25. 10. 2023
Jiří Thýn (nar. 1977) je považován za předního českého post-konceptuálního fotografa střední generace. V uplynulých dvaceti letech prošel cestou zkoumání fotografického média a jeho vztahů k jiným uměleckým oblastem: objektu, instalaci, pohyblivému obrazu, poezii, kresbě nebo malbě. Skrze tato „ostatní média“ však vždy primárně spěl k použití fotografie coby nástroje, který mu umožní empatický, emocionálně zabarvený a zákonitě subjektivní vhled do problému, který si před sebe postavil.
Soubory Jiřího Thýna nejsou pouze reflexí fotografického média a jeho vztahu k dalším uměleckým disciplínám. V podstatě vždy se jimi totiž jejich autor pokouší otevřít přístup k tématům, která subjektivně pociťuje jako aktuální a naléhavá. Obvykle bývají hluboce osobní až existenciální povahy. Prostřednictvím vlastních i přivlastněných fotografií vede dialog se sebou samotným, a to výhradně v režimu obrazu, který nechává vyklouznout ze záchytné sítě pojmového myšlení podobně jako mýdlo z mokrých rukou. Thýn chce jednat obrazem, protože si uvědomuje, že tak dochází k odlišným poznatkům, podobně jako básník uchopuje skutečnost jinak než vědecký pracovník. Možná právě k tomu v minulosti měl vést jeho experiment s tzv. nenarativní fotografií, v rámci kterého se dějový aspekt fotografií pokoušel překonat gesty jejich interpretace abstrakcí, konkrétně dekontextualizacemi a různorodými bezprostředními výtvarnými zásahy. Fotografie je pro něj opravdovým „médiem“, které stojí mezi tématem a autorem a umožňuje mu propojit obsahové a emocionální vrstvy v jednom výtvarném celku.
Pokusíme-li se najít společný jmenovatel souboru, který poprvé představuje na výstavě Miluj život, je jím patrně obrazová kontemplace nad možností a nemožností odstupu od situací a událostí, které nás obklopují. Je možné poodstoupit od tragédií, jejichž obrazové echo k nám doléhá ze všech stran? Je možné vystoupat na orbitu Země a pohlédnout na všechno, co se na ní děje, nezúčastněnýma očima? Je jakási nadčasovost slušná k těm, kteří žijí v přítomnosti? Nestane se člověk v takovém případě nesoucitným, blahosklonným cynikem?
Fotografie Jiřího Thýna nám nedávají odpovědi, protože s vyslovenými odpověďmi vždy umlkají otázky. Jsou vlastně přemítáním nad obrazy neštěstí, smrti a zkázy. Fenoménů, které se nevytrácejí, i když na sebe berou nové podoby. Vysoké rozlišení digitálních snímků nabízí až nebezpečně silný smyslový zážitek. Lze ale takovým obrazům podlehnout pro jejich mimořádné estetické kvality? Nebo naopak takto pojaté obrazy mají zesilovat emocionální účinek, podobně jako to činí vypjatě expresivní a naturalistické výjevy utrpení v malbách a sochách pozdní gotiky? Ty však naše předky měly obrátit k Bohu. K čemu takové obrazy mají obrátit nás? V nejistotu se obrací rovněž imperativ v názvu. Lze život milovat se vším všudy, ve všech jeho projevech, i v těch bezcitných a krutých? Je to vůbec v silách člověka? Lze to někomu nakázat? Důrazně doporučit? Nebo ta slova Thýn šeptá sám sobě?
Takže miluj život, jestli to dokážeš.
