JIŘÍ HILMAR / ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE
25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
JIŘÍ THÝN / MILUJ ŽIVOT
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 25. 10. 2023
Jiří Thýn (nar. 1977) je považován za předního českého post-konceptuálního fotografa střední generace. V uplynulých dvaceti letech prošel cestou zkoumání fotografického média a jeho vztahů k jiným uměleckým oblastem: objektu, instalaci, pohyblivému obrazu, poezii, kresbě nebo malbě. Skrze tato „ostatní média“ však vždy primárně spěl k použití fotografie coby nástroje, který mu umožní empatický, emocionálně zabarvený a zákonitě subjektivní vhled do problému, který si před sebe postavil.
Soubory Jiřího Thýna nejsou pouze reflexí fotografického média a jeho vztahu k dalším uměleckým disciplínám. V podstatě vždy se jimi totiž jejich autor pokouší otevřít přístup k tématům, která subjektivně pociťuje jako aktuální a naléhavá. Obvykle bývají hluboce osobní až existenciální povahy. Prostřednictvím vlastních i přivlastněných fotografií vede dialog se sebou samotným, a to výhradně v režimu obrazu, který nechává vyklouznout ze záchytné sítě pojmového myšlení podobně jako mýdlo z mokrých rukou. Thýn chce jednat obrazem, protože si uvědomuje, že tak dochází k odlišným poznatkům, podobně jako básník uchopuje skutečnost jinak než vědecký pracovník. Možná právě k tomu v minulosti měl vést jeho experiment s tzv. nenarativní fotografií, v rámci kterého se dějový aspekt fotografií pokoušel překonat gesty jejich interpretace abstrakcí, konkrétně dekontextualizacemi a různorodými bezprostředními výtvarnými zásahy. Fotografie je pro něj opravdovým „médiem“, které stojí mezi tématem a autorem a umožňuje mu propojit obsahové a emocionální vrstvy v jednom výtvarném celku.
Pokusíme-li se najít společný jmenovatel souboru, který poprvé představuje na výstavě Miluj život, je jím patrně obrazová kontemplace nad možností a nemožností odstupu od situací a událostí, které nás obklopují. Je možné poodstoupit od tragédií, jejichž obrazové echo k nám doléhá ze všech stran? Je možné vystoupat na orbitu Země a pohlédnout na všechno, co se na ní děje, nezúčastněnýma očima? Je jakási nadčasovost slušná k těm, kteří žijí v přítomnosti? Nestane se člověk v takovém případě nesoucitným, blahosklonným cynikem?
Fotografie Jiřího Thýna nám nedávají odpovědi, protože s vyslovenými odpověďmi vždy umlkají otázky. Jsou vlastně přemítáním nad obrazy neštěstí, smrti a zkázy. Fenoménů, které se nevytrácejí, i když na sebe berou nové podoby. Vysoké rozlišení digitálních snímků nabízí až nebezpečně silný smyslový zážitek. Lze ale takovým obrazům podlehnout pro jejich mimořádné estetické kvality? Nebo naopak takto pojaté obrazy mají zesilovat emocionální účinek, podobně jako to činí vypjatě expresivní a naturalistické výjevy utrpení v malbách a sochách pozdní gotiky? Ty však naše předky měly obrátit k Bohu. K čemu takové obrazy mají obrátit nás? V nejistotu se obrací rovněž imperativ v názvu. Lze život milovat se vším všudy, ve všech jeho projevech, i v těch bezcitných a krutých? Je to vůbec v silách člověka? Lze to někomu nakázat? Důrazně doporučit? Nebo ta slova Thýn šeptá sám sobě?
Takže miluj život, jestli to dokážeš.
