Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
JIŘÍ THÝN / MILUJ ŽIVOT
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 25. 10. 2023
Jiří Thýn (nar. 1977) je považován za předního českého post-konceptuálního fotografa střední generace. V uplynulých dvaceti letech prošel cestou zkoumání fotografického média a jeho vztahů k jiným uměleckým oblastem: objektu, instalaci, pohyblivému obrazu, poezii, kresbě nebo malbě. Skrze tato „ostatní média“ však vždy primárně spěl k použití fotografie coby nástroje, který mu umožní empatický, emocionálně zabarvený a zákonitě subjektivní vhled do problému, který si před sebe postavil.
Soubory Jiřího Thýna nejsou pouze reflexí fotografického média a jeho vztahu k dalším uměleckým disciplínám. V podstatě vždy se jimi totiž jejich autor pokouší otevřít přístup k tématům, která subjektivně pociťuje jako aktuální a naléhavá. Obvykle bývají hluboce osobní až existenciální povahy. Prostřednictvím vlastních i přivlastněných fotografií vede dialog se sebou samotným, a to výhradně v režimu obrazu, který nechává vyklouznout ze záchytné sítě pojmového myšlení podobně jako mýdlo z mokrých rukou. Thýn chce jednat obrazem, protože si uvědomuje, že tak dochází k odlišným poznatkům, podobně jako básník uchopuje skutečnost jinak než vědecký pracovník. Možná právě k tomu v minulosti měl vést jeho experiment s tzv. nenarativní fotografií, v rámci kterého se dějový aspekt fotografií pokoušel překonat gesty jejich interpretace abstrakcí, konkrétně dekontextualizacemi a různorodými bezprostředními výtvarnými zásahy. Fotografie je pro něj opravdovým „médiem“, které stojí mezi tématem a autorem a umožňuje mu propojit obsahové a emocionální vrstvy v jednom výtvarném celku.
Pokusíme-li se najít společný jmenovatel souboru, který poprvé představuje na výstavě Miluj život, je jím patrně obrazová kontemplace nad možností a nemožností odstupu od situací a událostí, které nás obklopují. Je možné poodstoupit od tragédií, jejichž obrazové echo k nám doléhá ze všech stran? Je možné vystoupat na orbitu Země a pohlédnout na všechno, co se na ní děje, nezúčastněnýma očima? Je jakási nadčasovost slušná k těm, kteří žijí v přítomnosti? Nestane se člověk v takovém případě nesoucitným, blahosklonným cynikem?
Fotografie Jiřího Thýna nám nedávají odpovědi, protože s vyslovenými odpověďmi vždy umlkají otázky. Jsou vlastně přemítáním nad obrazy neštěstí, smrti a zkázy. Fenoménů, které se nevytrácejí, i když na sebe berou nové podoby. Vysoké rozlišení digitálních snímků nabízí až nebezpečně silný smyslový zážitek. Lze ale takovým obrazům podlehnout pro jejich mimořádné estetické kvality? Nebo naopak takto pojaté obrazy mají zesilovat emocionální účinek, podobně jako to činí vypjatě expresivní a naturalistické výjevy utrpení v malbách a sochách pozdní gotiky? Ty však naše předky měly obrátit k Bohu. K čemu takové obrazy mají obrátit nás? V nejistotu se obrací rovněž imperativ v názvu. Lze život milovat se vším všudy, ve všech jeho projevech, i v těch bezcitných a krutých? Je to vůbec v silách člověka? Lze to někomu nakázat? Důrazně doporučit? Nebo ta slova Thýn šeptá sám sobě?
Takže miluj život, jestli to dokážeš.
