Výzkumy ornamentu pokračují

Petr Kvíčala



Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují

26.03.2025 - 26.07.2025

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Ondřej Chrobák

Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00

 

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

 

Ondřej Chrobák

 

 

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

 

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.



JIŘÍ THÝN / MILUJ ŽIVOT

-

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Jiří Ptáček

Vernisáž: 25. 10. 2023

 

Jiří Thýn (nar. 1977) je považován za předního českého post-konceptuálního fotografa střední generace. V uplynulých dvaceti letech prošel cestou zkoumání fotografického média a jeho vztahů k jiným uměleckým oblastem: objektu, instalaci, pohyblivému obrazu, poezii, kresbě nebo malbě. Skrze tato „ostatní média“ však vždy primárně spěl k použití fotografie coby nástroje, který mu umožní empatický, emocionálně zabarvený a zákonitě subjektivní vhled do problému, který si před sebe postavil.

Soubory Jiřího Thýna nejsou pouze reflexí fotografického média a jeho vztahu k dalším uměleckým disciplínám. V podstatě vždy se jimi totiž jejich autor pokouší otevřít přístup k tématům, která subjektivně pociťuje jako aktuální a naléhavá. Obvykle bývají hluboce osobní až existenciální povahy. Prostřednictvím vlastních i přivlastněných fotografií vede dialog se sebou samotným, a to výhradně v režimu obrazu, který nechává vyklouznout ze záchytné sítě pojmového myšlení podobně jako mýdlo z mokrých rukou. Thýn chce jednat obrazem, protože si uvědomuje, že tak dochází k odlišným poznatkům, podobně jako básník uchopuje skutečnost jinak než vědecký pracovník. Možná právě k tomu v minulosti měl vést jeho experiment s tzv. nenarativní fotografií, v rámci kterého se dějový aspekt fotografií pokoušel překonat gesty jejich interpretace abstrakcí, konkrétně dekontextualizacemi a různorodými bezprostředními výtvarnými zásahy. Fotografie je pro něj opravdovým „médiem“, které stojí mezi tématem a autorem a umožňuje mu propojit obsahové a emocionální vrstvy v jednom výtvarném celku.

Pokusíme-li se najít společný jmenovatel souboru, který poprvé představuje na výstavě Miluj život, je jím patrně obrazová kontemplace nad možností a nemožností odstupu od situací a událostí, které nás obklopují. Je možné poodstoupit od tragédií, jejichž obrazové echo k nám doléhá ze všech stran? Je možné vystoupat na orbitu Země a pohlédnout na všechno, co se na ní děje, nezúčastněnýma očima? Je jakási nadčasovost slušná k těm, kteří žijí v přítomnosti? Nestane se člověk v takovém případě nesoucitným, blahosklonným cynikem?

Fotografie Jiřího Thýna nám nedávají odpovědi, protože s vyslovenými odpověďmi vždy umlkají otázky. Jsou vlastně přemítáním nad obrazy neštěstí, smrti a zkázy. Fenoménů, které se nevytrácejí, i když na sebe berou nové podoby. Vysoké rozlišení digitálních snímků nabízí až nebezpečně silný smyslový zážitek. Lze ale takovým obrazům podlehnout pro jejich mimořádné estetické kvality? Nebo naopak takto pojaté obrazy mají zesilovat emocionální účinek, podobně jako to činí vypjatě expresivní a naturalistické výjevy utrpení v malbách a sochách pozdní gotiky? Ty však naše předky měly obrátit k Bohu. K čemu takové obrazy mají obrátit nás? V nejistotu se obrací rovněž imperativ v názvu. Lze život milovat se vším všudy, ve všech jeho projevech, i v těch bezcitných a krutých? Je to vůbec v silách člověka? Lze to někomu nakázat? Důrazně doporučit? Nebo ta slova Thýn šeptá sám sobě?

 

Takže miluj život, jestli to dokážeš.

Jdi zpět