Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
Habima Fuchs / Matter in Eternity
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Šimon Kadlčák
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase. Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly také formy, vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní, a také formy, vedle kterých ty zdánlivě statické hýřily neustálým pohybem. Jednou z forem, která se někdy v průběhu tohoto procesu manifestovala (někdy se nesprávně říká, že to bylo až na jeho konci), byl člověk. Také on byl, stejně jako všechno ostatní, stvořen prachem hvězd, prvky vyvrženými z jejich jader spojujících se do větších celků, vyjádřením kosmického vědomí, které počalo zkoumat samo sebe. Zdá se, že vědomá hmota (či zhmotněné vědomí) vnímá okolní svět ponejvíce kontaktem s další hmotou. Tam, kde dochází k dotyku, nastává vzájemné poznávání. Hmota odráží i vyzařuje světlo. Protože jsou hmota a energie totéž[1], stalo se světlo prodlouženým chapadlem (od chápat) zvědomující se hmoty. K vnímání již není nutné se dotýkat přímo, dotýkat se lze i na dálku.
Habima Fuchs, hmota zkoumající samu sebe, přináší do světlem zalité haly Fait Gallery MEM objekty, rozmisťuje je, člení jimi prostor, staví je do vzájemných souvztažností a ty soustředěně vyvažuje. Výstava pro ni znamená příležitost k dočasnému zastavení a fixaci aktuální fáze osobního průzkumu světa a představení jeho fragmentárního výseku druhým v podobě prostorového záznamu. Výstava je momentem vybízejícím k přerušení obvyklé pracovní rutiny hnětení hmoty do symbolickými významy nabitého tvaru, možností reflexe a sdílení s dalšími lidmi. Obraznost děl Habimy Fuchs je protkaná výraznými motivy a asociacemi, které však ostatním předkládá ke svobodné konfrontaci s vlastními kontexty a následné interpretaci na jejich základě. Důvěřuje přitom vzájemnému porozumění. Kořeny obrazů, s nimiž pracuje, totiž vyrůstají ze sdíleného podhoubí „kolektivního informačního archivu“: jeho vědomé úrovně tvoří nánosy po tisíciletí předávané zkušenosti mnoha generací lidského života ve formě obrazů, knih, myšlenek či pocitů… A ty nevědomé zase miliardy let zkušenosti života organického (ve formách, které člověk vždy důvěrně pozná, ale jež svými způsoby komunikace dovede vyjádřit jedině opisem).
Aktuální autorská konstelace se vyznačuje geometrickým členěním určeného prostoru, vzdušností, ponecháním volného místa k poznávání prostoru pohybem i k interpretaci. Jednotlivě rozmístěné elementy vytvářejí „neurální uzly“, místní shluky artefaktů, jimiž jsou určovány konečné možnosti pohybu diváctva prostorem. Právě relace objektů v prostoru a jeho hranice jsou tím, co nám umožňuje si ho uvědomit a prožít. Pokud se však prostorem chceme pohybovat, musíme vždy využít jeho volné části, vyhnout se překážkám, obcházet hmotu. Může nám to připomenout často opomíjený a nesnadno představitelný fakt, že veškerá hmota ze všeho nejvíc obsahuje právě prázdný prostor.[2] Teprve neviditelné vzájemné vazby, energetické působení mezi nimi, jsou tím, co vytváří konečnou iluzi pevnosti a stability. Skutečností je však pohyb, neustálé přeskupování, procesy vzniku a zániku, obnovy a růstu.
Na osobní úrovni znamená možnost uspořádat výstavu pro Habimu Fuchs příležitost k zhmotnění, či vizuálnímu zaříkání, afirmace za (znovu-?) nastolení rovnováhy v nikoli menším než kosmickém významu. Rovnováha znamená symetrii a symetrie znamená vyváženou symbiózu vznikání a zanikání, jednotu manifestovanou podvojným způsobem. Toto je princip věčnosti a my jsme hmota, tedy energie, která se přeskupuje, a jednou je tím a pak zase tímhle, někdy je „velká“ a jindy je „malá“, někdy je její proměna dlouhotrvající a jindy překypuje mumrajem života, a navzdory zdání exkluzivní individuální existence je teprve vzájemnost (skládající se z jedinečností) nepřetržitým propojením všeho v prostorovém i časovém smyslu, tím, čemu rozumíme pod pojmem svět.
