František Skála / Dva roky prázdnin

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátor: Miroslav Ambroz

 

 

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj. 
 
 
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
 
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
 
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

 
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů. 
 
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
 
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
 
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
 
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
 
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

 
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
 
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat. 

 
 
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz



Kamila Zemková / HLUCHÝ MÍSTA

-

Fait Gallery PREVIEW
Dominikánské nám. 10, Brno
3.9. - 10.10.2014
Vernisáž: 2.9.2014 v 18:00
Kurátor: Martin Nytra
 
Tvorba Kamily Zemkové se zakládá na výrazné provázanosti osobnosti autora s jeho uměleckým projevem, charakteristickým svou tendencí k formální stylizaci deníkových záznamů. Její soustavné zaujetí situacemi a úkony každodenně zakoušené reality a nenápadnými vztahy nejbližšího okolí je zároveň hledáním oblasti, které dominuje nejednoznačnost a všednost. Tyto vlastnosti jsou neméně půvabné právě pro svou otevřenost a blízkost a umožňují tak umělci i divákovi široké pole přístupů a vztahování se k uměleckému dílu. Autorka si tímto vytváří podmínky práce postavené na osobním prožitku z pozorného naslouchání nenápadným impresím vnější krajiny a osvojení si této zkušenosti skrze uvědomování si teritoria svého subjektivního vnímání a vlastní imaginace. Zemková se straní pojmenovávání a směřování ke konkrétním snadno čitelným významům. Větší důraz klade na obrazotvornost mysli a emotivní rovinu percepce díla. Paradoxně jsou však její poslední práce relativně konkrétní, koncepčně ucelené a jejich realistické zpracování svádí ke zkratkovitému čtení. Bylo by však myslím chybou vnímat příznačnost modelů jako indikátor jejich definitivního stavu.

Důležitý fakt, že celý soubor obrazů zpracovává pohledy do interiéru nejbližšího prostředí, kde autorka bydlí a tvoří, je podstatnou skutečností, která v případě jejich vystavení v prostoru galerie vytváří další možnou rovinu interpretace a úvah o povaze jak prací samotných, tak i výstavy. Prostor galerie zbavený stop po předešlých výstavách, který vytváří vymezující rámec migrujícím uměleckým osobnostem, většinou přijímáme se samozřejmostí. Interiér galerie, který umělec dočasně zabydluje, je také prostorem, který umělci samotnému dočasně propůjčuje status exponátu odhaleného zraku veřejnosti. Interiér je zde nahlížen jako zóna intimity a domov jako prostředí duchovní a emocionální kvality. V případě Kamily Zemkové mohou být otázky směřované k povaze situace výstavy důležité. S ohledem na její vědomý dialog se světy vnitřní a vnější povahy a i její nezvykle osobní přístup pak můžeme danou situaci pojmout jako úvahu nad vztahem intimity, pod kterou spadá schopnost osobního prožitku a představivost, k její veřejné exponovanosti a sdíleným rysům, pro něž tento druh situace vyhledáváme.

Jdi zpět