Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Tomáš Bárta / Přízrak v domě
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Výstava Přízrak v domě je Bártovým návratem do prostoru Fait Gallery MEM po osmi letech. Uplynulý čas vyplnil prací na kresbách a malbách, jejíž DNA spřádá ze sekvencí modernistické malby, architektonických rysů a stavařsko-dílenské praxe. Také Bártovy nové malby vycházejí z architektury. Nicméně tentokrát jako by architektura plodila své vlastní duchy.
Plochy plátna Bártových nových obrazů jsou často pojednány jako pomyslné stěny, které stojí mezi dvěma prostory. Události, jež se v jeho malířských záměrech odehrávají, probíhají mezi těmito třemi elementy: dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Takové obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Stejně tak ale o nich lze uvažovat ve vztahu k naší současnosti.
Namísto přehledné geometrické fikce renesančního obrazového prostoru, po níž následoval mohutný mrak variací na téma prostor a perspektiva, nám Tomáš Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy s řadou vnitřních paradoxů. A rovněž iluzi objektů, které tyto obrazy obývají a procházejí napříč jejich plány. Užitím motivů niky a okna, jinými slovy prohlubně či otvoru v ploše, rozehrává optickou hru s vizuálními principy „uvnitř“, „venku“, „skrz“, „před“, „nad“, „pod“, „přes sebe“, „vpředu“, „vzadu“, „mezi“ ap. Přestože ve svém ateliéru má jednu celou stěnu pokrytou stručnými skicami, které jsou základními nástiny budoucích obrazů, jejich namalování je v podstatě od počátku podřízeno dobrodružství bezprostředního konstruování. Vrstvy a prostorové plány obrazu vznikají postupně a „neplánovaně“. Tím spíše ve výsledku vytvářejí vztahový systém, jejich součástí jsou vizuální paradoxy v prostorové skladbě.
K Bártovým „paradoxním prostorům“ lze přistoupit jako ke hře s mimetickými aspekty malby. Nicméně dotýkají se i těch nejběžnějších zkušeností současného člověka. V minulosti Bártovy malby již mnohokrát připomněly tvarosloví high-tech architektury, jejíhož tvarosloví by nebylo možné dosáhnout bez masivního využití výpočetní techniky. Nebo také imerzivní prostředí některých počítačových her, jejichž prostřednictvím vstupujeme do světů různou měrou odlišných od těch, jež fyzicky obýváme. Poslední dobou tuto sféru obohacují rovněž syntetické obrazy z dílny umělých inteligencí. Jejich schopnosti se začínají jevit jako nekonečné. A to včetně nové množiny možných chyb, které učenlivé, ale mladičké stroje dělají. Ty obvykle považujeme za nedostatky, jež ješitnému lidstvu potvrzují, že stroje-programy ještě nedosáhly naší schopnosti dokonale napodobit realitu (byť za pomoci jiných strojů a nástrojů). Z jiného úhlu vzato však tyto nové světy – i se všemi jejich nedostatky – rozšiřují horizont kolektivní imaginace o potenciálních parametrech reality. V jistém smyslu přesouvají objevy, které už přes sto let činí výtvarní umělci, do sféry každodenního života. Zaměříme-li se výhradně na to, co současné technologie vnáší do našich představ o prostoru, pak se jedná právě o zmnožení a překrývání perspektiv a rozvolnění vazeb na naši smyslově-tělesnou zkušenost. A to včetně přízraků – okamžiků vidění, kdy vnímáme primárně nesourodost a rozpornost smyslové informace. Okamžiků, kdy vjem není v souladu s naší zkušeností, či s takzvaným „zdravým rozumem“ (sensus communis).
Obrazy Tomáše Bárty (nar. 1982) nejsou malbami „podle umělé inteligence“ nebo s její pomocí. Odrážejí však posuny ve vnímání skutečnosti, k níž nás vedou stále dominantnější technologie vizuální produkce.
