Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Anna Ročnová / Gerbera se nezlomí
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Lenka Vítková
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
LV: Fascinuje mě zvláštní klid, který vyzařuje z tvé práce, ta absence jakéhokoli náznaku moralizování. Jak změnila tvoji uměleckou praxi práce v květinářství?
AR: Není to uzavřený proces. Učila jsem se floristické řemeslo a byla jsem překvapená, kolik věcí jsem znala ze své umělecké práce. Do mých věcí se často propisuje, co zrovna prožívám, například výstavu Posekaný angrešt jsem připravovala v domě mé zemřelé babičky, těsně předtím, než prošel rekonstrukcí, i zahrada procházela změnou, a tak jsem proměnila stromy, keře, které babička měla ráda, do objektů. Podobně je to i s květinářstvím, aplikuji floristické metody, materiály do umění a sleduji, jak se to projevuje.
LV: Ve tvém ateliéru na mě udělal silný dojem tvůj respekt ke všemu, s čím zacházíš, tedy i k té ropě, ze které jsou vyrobené ty květinářské podložky, nebo k temným tekutinám, které ve floristice zabraňují rozkladu. Jak pracuješ? Můžeš popsat ten proces a co je jeho cílem?
AR: Obvykle začínám tím, že se obklopím materiály. Nosím do ateliéru různé dřeviny, listy, plody, teď nově nakupuji ve floristických obchodech, napichovací hmoty, dráty, sušiny atd., pracuji také s tradičnějšími sochařskými materiály, sádra, hlína, a ráda používám látky.
Skládám, lepím a seskupuji, zasypávám, stříhám, tavím, barvím, přišívám, pálím. Může se stát, že použiji objekt, který jsem dělala před lety, a oživím ho do nové konstelace. Následná instalace je stejně důležitá jako samotné vytváření jednotlivých objektů. V instalaci vytvářím to, co často můžeme vidět v přírodě. Myslím, že atmosféricky jsou to detaily krajiny, lesa, zajímají mě také rozhraní. Místa, kde na periferii města příroda prostupuje do města, okraje chodníků, zarostlé kusy betonu v trávě a obrostlé křovím, ve kterém se zachytil barevný mikrotenový sáček.
Proces mojí práce jsem si pro sebe pojmenovala jako „rozšířenou přírodu“. A to je i cíl mé práce. Výsledkem je celek, který vypadá přirozeně, jako by sám vznikl, vyrostl, podobně jako se to děje v přírodě. Když vystavuji venku, divák si nemusí být jistý, zda se dívá na dílo umělce, nebo dílo přírody.
Na práci s přírodninami mě baví i jejich emocionalita, proces vznikání a zanikání, růstu a rozpadu, hnití, usychání. Všechny tyhle procesy na povrchu spoluvytvářejí emocionalitu, kterou mé objekty následně vyzařují. Cit je pro mě důležité vodítko. A myslím, že je to nakonec cit, který mi určuje, jak objekty budou vypadat.
LV: Zmínila jsi ale také potřebu nastavit nějaké napětí, které pro mě tvé objekty opravdu udržují – zastavují mě v údivu, nejsou snadno interpretovatelné. Nechceš k tomu říct víc?
AR: Myslím, že napětí, o kterém mluvíš, vzniká právě mezi částmi, z kterých skládám své objekty. Někdy je upravuji tak, že emoci, kterou chci, aby objekt vyřazoval, posílím, například pomocí vyjetého oleje, hypermanganu, nebo pálením. Moje objekty se vyznačují křehkostí, zajímá mě destrukce, kterou vnímám, podobně jako je tomu v přírodě, jako součást koloběhu, ne jako něco fatálního. Zajímají mě ale i jiné situace, třeba to, jak voda stéká po kameni. Hloubka pozorování od větších celků až po úplný detail.
LV: Přiznaná možnost destrukce, pro mě je to taky vlastně souhlas se životem a jeho cykly. Ale obvyklý nárok na umělecké dílo je, aby bylo co nejtrvanlivější. Jak moc o tomhle přemýšlíš, je to pro tebe výzva?
AR: Popravdě jsem si při tvorbě tuhle otázku nepokládala. Mnohé objekty jsou velmi odolné. To jsem si ověřila i při vystavování v přírodě. Některé objekty jsou na místě dodnes a postupně srůstají s okolím. Jiné po půl roce náporu počasí vůbec nezměnily podobu a dál prostupují jiné mé instalace.
Křehké objekty lze, po vzoru přírodních exponátů, adjustovat ve skleněných krabičkách. Při instalaci a tvorbě objektů mě ale téma trvanlivosti pramálo zajímá a neakcentuju jej při výběru materiálu.
LV: Jaké při práci překonáváš překážky? Nebo převažuje spíše plynutí a radost?
AR: Strašně mě baví ohledávat možnosti nových spojení. Ta zvláštní energie, která je během procesu přítomná. Někdy s materiálem neumím komunikovat. Pak pomáhá ho rozebrat a znovu složit dohromady, abych se ho nějakým způsobem dotkla a napojila se na něj. Stanu se jeho součástí a to mi umožní celek.
Rozhovor s Annou Ročňovou (AR) k výstavě Gerbera se nezlomí vedla Lenka Vítková (LV).
