Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
Jaromír Novotný / Spatřeny ve svém přirozeném prostředí
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorky: Denisa Bytelová a Sráč Sam
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Klid a pohyb jsou stavy relativní. Mají vlastní význam. Nesrozumitelný, neviditelný pro diváka, a tím více se pokoušíme vztahovat k mystickému výkladu Jaromírova díla. I když je první okamžik lákavý a chceme jej následovat, rozvíjet úvahy o duchovní naléhavosti, pozdržme se a věnujme pozornost neobyčejné uspořádanosti, která nás nemá poučit, ani nám vnutit pocit řádu. Jaromír páchá na svých obrazech nenapravitelné škody. Poznává své území a s důkladnou znalostí konkrétní materie rozhoduje o jejím dalším bytí. Zůstává tentokrát v sepětí mezi zmíněnými veličinami. Mezi klidem a pohybem.
Z tohoto pohledu je vše fyzické svobodné. Otázkou, kterou však nevyhnutelně řešíme a která se vkrádá při pohledu na zafixované, stehy zachycené a někdy i zajizvené části obrazu, je, po jaký čas při pohledu na ukotvené a jehlou probodnuté plátno pozdržíme myšlenku na poranění a kolik soustředění věnuje naše automatická mysl opouštění zarytých cest. Neboť naše myšlení plyne, nečeká na svolení, čerpá ze sebezkušenosti.
Novotný tuto skutečnost pouze zaznamenává, ale nenechává se jí znepokojovat. Mírné dráždění nechává důkladně rozložit v čekání. Pokračuje na základě získaného uvědomění a vše probíhá s přesností, při soustředěné práci, nikoliv však jako úsilí s očekávaným výsledkem, spíše jako osvojení si vlastní tělesné a duchovní trajektorie. Dovoluje si být v sebeurčujícím omezeném prostoru. Tím se stává neoddělitelný od myšlení o současném umění. Jeho patření se neustavuje přijetím. Možná že jsou věci nezvratné a plynoucí, ale stále můžeme po určitý čas konkrétními ději pozastavit závislost časových forem. Naše závislost na hmotě, od které se odvracíme, stejně jako se k ní přimykáme, se nás snaží v případě obrazů Jaromíra Novotného vnést přes sebe samu k myšlení přesného. Přivést k pomalému čtení náchylnému k výkonu. Epická dramata musíte nechat utichnout, aby naše cyklická mysl mohla přijít ke stejnému ohromení z obrazu.
Jak málo žlutá může být ještě přijatelná? Kdy je modrá nit vnímána jako objekt a jaká je vzdálenost, kdy si nejsme jisti, zda se díváme skrz našepsovaný transparentní polyester do útrob obrazu? Procesy entropických změn na jedné straně, a oproti této neodvratnosti můžeme zažívat látku zpracovávanou a ovládanou tak, aby nám ukazovala pouze samu sebe. Strnulým zachycením nás vede k vnímání pohybu jako času. K řádu zosobněných změn vykonaných vzájemným vlivem našeho nejbližšího okolí. Vše, co se do určité doby neprojevilo jakoukoli významností, je v obraze tím, co se dostává do blízkosti největšího důrazu. Zevní moc obyčejného je zde vyjmuta a osazena do obrazu. Sled změn nám ukazuje, kde je minulost. Chceme být a jsme přitahováni k Jaromírovým obrazům právě pro neočekávaný rozpor věcí, rozpor, který přináší možnost vrátit se k výchozím úvahám o stereotypu a čase. Vybízí nás k přehodnocení rychlých soudů. Vědomou rozvahou a čekáním vykoná mnoho viditelné práce.
Je obecný předpoklad, že ve výstavě je možné větší řízení úvah, ale i samotné rozhodnutí mapovat je více hýřením myšlenek než úspornou střídmostí. Nic tentokrát není jednoduché, protože zvyklost očekávaných událostí bude potřeba opustit.
Sráč Sam
