Milan Maur / Nejisté sekvence děje

19.10.2022 - 14.01.2023

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová, Ondřej Navrátil a Jana Písaříková

Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00

 

 

Jedním ze zásadních mezníků tvorby Milana Maura byla nepochybně jeho Cesta za sluncem. Tato radikální akce, zdokumentovaná neuzavřeným kruhem v mapě a doplněná textem 9. května 1983 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem, anticipovala jeho budoucí autorské směřování. V průběhu 80. let Maur v českém prostředí rozvinul ojedinělou konceptuální praxi vycházející z pozorování nepatrných přírodních sekvencí a dějů. Nebylo to ovšem exaktní zkoumání „od stolu“ v bezpečné vzdálenosti od sledovaného subjektu, ale výzkum „in situ“, vyžadující fyzické nasazení i bdělou pozornost ne nepodobnou meditaci. Konkrétním příkladem mohou být autorovy číselné řady dokumentující po dobu několika dnů podzimní opadávání různých druhů dřevin, nebo stínovky, při nichž ve stanoveném intervalu po celý den zakresloval posuny stínů. Tento individuální autorský výzkum byl zajisté i osobním rituálem a sebezáchovným způsobem umělcova přežití v totalitním Československu 80. let.

Na výstavě jsou tak v její první části prezentovány práce, které hovoří o autorových přírodovědných zájmech a zároveň hledají odpověď na otázky: Co se vlastně skrývá, za vším tím nekonečným hemžením přírody? Je to náhoda, nebo další rovina řádu? A lze rozkrýt jeho systém, nalézt k němu vztah, či se s ním ztotožnit? Vstupujeme tak do myšlenkového světa, který neztrácí na aktuálnosti ani po letech, spíše se nám dále a nově významově otevírá v době klimatické krize a hledání cesty ze samotky antropocentrismu a jeho slepoty, hluchoty a arogance.

V polovině 90. let se zdá, že Maurova tvorba již doputovala ke svému konci. Z pocitu, že se jednalo o jednu z dalších krátkých tvůrčích kariér, nás ovšem vyvádí další části výstavy. Rozsáhlý soubor fotografik z doby po přelomu milénia s jeho předchozí tvorbou spojuje především konceptuální strategie záznamu okolí, která pracuje s principem předem definovaného tvůrčího procesu, konkrétně experimentálním nastavováním optiky špičkového fotoaparátu Hasselblad. Názvy cyklů nás pak upozorňují, že vznikaly během výprav do vzdálených zemí, což nám na jednu stranu připomene několikaměsíční pěší pouti Maurova mládí, na druhé straně nás to uvádí do nové životní situace autora, který se v 90. letech stal z outsidera a nočního hlídače plzeňského hřbitova úspěšným podnikatelem a nadšeným cestovatelem.

Podstatnou součástí výstavy je pak také nová instalace, která se vztahuje k nedávným autorovým zkušenostem z nemocničního prostředí – tedy místa, v němž se každý člověk stává neustále kontrolovaným a měřeným subjektem v soukolí pevně daného řádu. Maur se zde vrací a co nejkonkrétněji přistupuje k vlastnímu tělu. Zatímco dosud jsme autorovo vnější i vnitřní hnutí jen tušili za informativně-poetickými poznámkami na okrajích papírů (… obkresloval jsem stín hrušně…), teď zde vidíme obrysy jeho těla, zachycené jeho synem na nemocničním lůžku, vůbec poprvé se tak předmětem záznamu stává on sám – ve snaze zaznamenat samotnou křehkost lidské existence i potencialitu jejího konce. Kresebným záznamům, fotografiím a instalaci Milana Maura tak můžeme rozumět jako záznamu sekvence. Jeho prostřednictvím dochází k vyčlenění, konkretizaci určitého děje z jinak cyklického univerza. Může jím být svět, vesmír, příroda, a stejně tak dobře i existence člověka.

 



Jiří Franta a Ondřej Homola / SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

-

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 12. 5. 2015 v 18.00

 
 
Co může spojovat uměleckou činnost Jiřího Franty a Ondřeje Homoly? Jak se spolu potkali slepý mistr a kulhavý mnich, aby se mohli podobně jako ve středověké poezii svářit o tom, který z nich je silnější a kterému se žije líp? Mezi prozaické spojnice může patřit společný zájem o médium kresby, které je u Homoly jednou z mnoha využívaných mediálních forem, u Franty pak výlučné konceptuální východisko. Pro oba je současně typická potřeba kolektivní práce, která skýtá zázemí sdílené činnosti a auru spojenectví. Společenství… a jsme u přístupu, který je pro tuto výstavu určující. Ve společnosti funguje jednoduchá identifikace typu silný–slabý, chytrý–hloupý, krásný–ošklivý atp., která spoléhá na působivost vyhraněných a protikladných rysů. Pro (oficiální) výklady umění jsou tyto přívlastky nepoužitelné, stavíme na co nejpřesnějších, exaktních nebo „vysoce citlivých“ formulacích, na poučenosti a kontextualitě. Přesto se (třeba jen v soukromí) ve vnímání i hodnocení umění v těchto relacích pohybujeme. Jiří Franta a Ondřej Homola tuto přímočarost, kterou čekáme spíš od sportovních komentářů než v rámci výtvarného projektu, staví do popředí jako odpověď na všechny kulantní tanečky, které známe z uměleckého provozu. Pozice slabosti a síly zde najdeme v tradičních atributech zbraní, sportovního náčiní i abstraktnějších polohách, které lze číst v materiálnosti kreseb i instalačních zásazích do architektury galerie. Radikalitu oné odpovědi ovšem mírní humorem a nadsázkou. Jako když praštíte pěstí do stolu a pak se tomu zasmějete. 
 
Text: Marika Kupková
 
 

Jdi zpět