Michal Škoda / Prolínání
22.05.2024 - 27.07.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Silvia L. Čúzyová
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Michal Škoda (1962) pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Škodova reprezentativní výstava s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, ale soustředěným pokračováním v jeho tvůrčí interakci s Místy se specifickými kvalitami. Výstava, souběžně s uvedením novinek v aktuálních cyklech objektů a kreseb, skýtá unikátní možnost pohledu do "laboratoře" individuálního uměleckého myšlení.
TOMÁŠ BÁRTA / SOFTCORE
-
Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž 6. 12. 2012 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Práce Tomáše Bárty je pevně ukotvena v tradici modernistické malby, pro jejíž výklad jsme se naučili používat jednoduchou strukturalistickou metaforu: obrazy jsou svého druhu texty. Na rozdíl od spisovatele má malíř daleko větší volnost, není omezen rozsahem existujícího slovníku ani pravidly syntaxe. Může svůj jazyk i pravidla jeho užití vždy znova „vynalézat“. V praxi je tato představa malíře jako demiurga limitována v několika ohledech: jednak se ani experimenty v oblasti malířského jazyka nemohou vyhnout omezení konvencemi, především je tu však neodbytné vědomí všeho, co už bylo na tomto poli za posledních sto let vykonáno. Malíř tak nakonec nesměřuje ke zcela novému jazyku, ale spíše k vlastní řeči – k idiolektu.
Když se ohlédnu za tím, jak se Tomášova malba vyvíjí od konce studií až do současnosti, napadá mě jako nejvýstižnější označení tohoto procesu slovo sedimentace. Nenacházíme v ní radikální zlomy, ale pozvolný pohyb v pomalu rostoucí množině prků. Její jádro tvoří fragmenty „ne-architektury“, různé tyče a laťky, kusy vlnitého plechu, rozpadlé cihlové zídky, převedené do nervní kresby propiskou. Během měsíců strávených v roce 2010 v Berlíně Tomáš začal v kresbách používat elegantnější, táhlé linie. Křivky a vektory jakoby převzaté z meteorologických map nebo z odvážných nákresů měst budoucnosti mezi sebou nicméně stále svíraly nejen barevné skvrny a plochy (Tomášova práce se v této fázi výrazně přibližovala nepřehlédnutelnému stylu Julie Mehretu), ale také zbytky kutilské pseudoarchitektury.
V následujícím období se Tomáš nechal okouzlit například tvaroslovím gotické architektury, ale také obsahově zcela vyprázdněnou estetikou předdefinovaných tvarů různých pravítek a „křivítek“. Na jeho kresbách, drolících se do stále jemnějších detailů, dochází k nečekaným fůzím. Platformy, jejichž geometrická přísnost vyplněná hřejivými barvami připomíná prosvětlené dlaždice sedmdesátkové diskotéky, nesou vratké konstrukce, tvarové hybridy, do kterých stále silněji proniká odkaz k pozdní moderně, ke geometrické abstrakci 50. a 60. let a specificky k jejím lokálním verzím.
Toto formální tíhnutí se nejvýrazněji projevuje ve zcela aktuální sérii maleb. Jejich temná tonalita, jíž dominují šedi, hnědi a okry, sice na první pohled implikuje výrazný posun, ovšem co se tvarosloví nových prací týče, vidíme zde především další syntézu či další reinterpretaci prvků v minulosti již mnohokrát použitých. Převedením do velkého formátu a spojením s plnějším tělem barevné hmoty nicméně „identická slova“ získávají nový význam.
Nejnovější malby Tomáše Bárty se nesporně řadí k aktuálnímu zájmu o reinterpretaci jazyka moderny. Můžeme v této souvislosti vzpomenout Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova nebo čerstvého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimíra Houdka. Odlišnost Tomášovy práce spočívá právě v oné sedimentující množině forem, jejíž složení nelze dost dobře vyložit vztahem k nějakému vnějšímu (historickému) narativu. Pro Tomáše Bártu zůstává nadále důležitý především formalistický proces směřování k autonomní formě. Tvarosloví modernismu v jeho případě není symptomem příklonu k aktuálnímu „historiografickému obratu“. Odráží především současnost a její eklektickou stylotvornost jako paradoxní proces směřování k originalitě.
Jan Zálešák, kurátor
