21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00
Zvuk je výsledkem procesu pohybujících se částic. Sluch je procesem tělesným, biologickým. Všichni nepřetržitě vnímáme zvuk, ale většina z něj kolem nás projde bez povšimnutí, protože mu doopravdy nenasloucháme. Naslouchání začíná teprve tehdy, jakmile si zvuk uvědomíme a zaměříme se na něj. V práci Ewy a Jacka Doroszenkových je se zvukem zacházeno jako s legitimním materiálem vizuálního umění.
„Exercises of listening“ je pokračováním společného projektu obou umělců. Výstava se skládá z videí, grafických tisků a zvukových instalací, ve kterých spolu sféry slyšeného a viděného komunikují a jejich vyprávění je založené na volných asociacích, jež nám nabízí naše paměť. Posluchači si uvědomí, že se více zajímají o věci než o zvuky, které neexistují jako viditelná hmota. Často připisují význam zvuku objektu, jenž ho způsobil. Spojíme-li dohromady hmotné i nehmotné objekty, vzniká určitý druh narativu a způsobu vyprávění příběhů. To je hlavní důvod, proč Ewa a Jacek Doroszenkovi typicky používají reprezentaci objektů k odhalení slyšitelné esence reality.
Obě videa – „The same horizon repeated at every moment of the walk“, vytvořené v rámci rezidenčního pobytu v Nadaci AAVC Hangar v Barceloně (2014) a „It's hard to find a polyphonic body“, vzniklé v rámci rezidenčního pobytu v Kunstnarhuset Messen v norském Ålviku (2015) – zobrazují krajiny, které se stávají určitým druhem notového zápisu. V těchto krátkých audiovizuálních kompozicích určuje vertikální aktivita pohybující se postavy výšku tónu každého z obrazových polí. Tyto základní elementy hudební kompozice Jacka Doroszenka určuje Ewa Doroszenko jakožto performerka. Jacek Doroszenko vytváří zároveň kombinaci zvuků, které byly zachyceny ve všeobjímajícím prostředí. Hlasité reproduktory, z nichž je instalace složená, přehrávají odlišné stopy a dohromady vytváří vysokofrekvenční zvukovou zeď plnou detailů.
Ewa Doroszenko se akustickým prostředím zabývá prostřednictvím vzdálenějších odkazů, pokouší se překládat vybrané zvukové události do vizuálního jazyka. Její grafické tisky ilustrují tok zvukového materiálu – jeho sbírání, archivování a reprodukování v kontextu digitální doby. Stejně jako zvukové nahrávky i grafické koláže Ewy Doroszenko sestávají z detailních vrstev, základem její práce je však spojitost s notovým zápisem moderní hudby. Ewa Doroszenko používá grafický jazyk k popisu charakteristik určité zvukové nahrávky – rytmus, puls a vývoj jsou elementy každé kompozice také na poli vizuálního vyjádření.