21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00
Islámský stát je nejúspěšnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Díky chytrému využívání sociálních sítí je ISIS známý po celém světě a přiměl množství mladých lidí vstoupit do svých řad a připojit se k džihádu. Jejich propagandistická videa ukazují velmi názorně popravy jejich zajatců a nepřátel a opakovaně šokují svět. Tyto profesionálně vyrobené klipy poutají naši pozornost zejména díky své podobnosti s hollywoodskými filmy a televizními seriály, které důvěrně známe. Funguje to i naopak, když se snažíme vyrovnat se zobrazenou krutostí: i tehdy si tato videa spojujeme s populární kulturou. Dokud si myslíme, že tato zvěrstva mohou být fikcí, celý jejich obsah zůstává lépe stravitelný a může být jednoduše proměněn v zábavu. Nejmenší jednotkou zábavy je vtip – ústřední dílo výstavy „Erase/Rewind“ – nalezený v diskuzi pod článkem o ISIS na průkopnickém blogu Gawker.com.
Na webu Gawker.com najdeme také nechvalně známý článek z roku 2011, v němž byla Asma Assadová, manželka syrského prezidenta Bašára al-Assada, velebena jako „růže v poušti“. Článek se původně objevil v časopise Vogue těsně před vypuknutím občanské války v Sýrii, která vyhrotila životní situaci milionů Syřanů, a jeho předmětem se stala nejen Assadova žena jakožto módní ikona, ale také příkladná role Sýrie jako ochránce míru na Středním východě. O pár týdnů později vyšlo najevo, že článek byl objednán a financován Assadovou rodinou za účelem propagace Sýrie a odvrácení pozornosti od zvráceného způsobu vlády, který vedl k prvotním protestům Arabského jara a k probíhající občanské válce, která drží svět v napětí dodnes. Poté, co byl článek stažen z webu Vogue.com, ho můžeme najít už jen v tištěném vydání březnového čísla z roku 2011, na Gawker.com a na proassadovském webu presidentassad.net jako mistrovské dílo státní propagandy.
Assadové jsou vášnivými uživateli Instagramu – dalšího z kanálů jejich propagandy. Jedním z příspěvků je obrázek upozorňující na soutěž v rámci oslav Dne syrské nezávislosti z roku 2014, do které jste mohli přihlásit vlastnoručně nakreslenou vlajku Sýrie. Kresbu na fotografii nakreslilo jedno z Assadových dětí barevnými pastelkami. Je zarážející, že syrský režim zneužívá sociální média (a dokonce i své vlastní děti) podobným způsobem, jako to dělá ISIS. Obrázky jsou dojemné svou vlídností a úspěšně zasahují naše emoce. Je ovšem bez debaty, že naaranžované fotografie odporují faktům a že Assadové postupně proměnili reálný život ve fikci.
Christian Weidner a Lukas Kaufmann fungují na své výstavě „Erase/Rewind“ jako hlídková četa: uvnitř pomíjivého světa internetu a mediálního zpravodajství mohou být digitální informace velmi rychle zapomenuty a v případě vyvolané emoční odezvy z nás mohou velmi snadno udělat blázny. Fyzická kopie ve formě malby a objektu je neodvolatelným svědectvím o současné době a slouží jako hmotný důkaz proti lžím jakéhokoli tyrana. Vrstvením výše zmíněných materiálů propagandy a antipropagandy vzniká nová metoda infiltrace. Výstava „Erase/Rewind“ předestírá budoucnost, která zaměňuje realitu a fikci: „Takhle získáte mír!“ (Bašár Asad v článku „Růže v poušti“)