06.05.2024
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Režisér J. J. Abrams se nedlouho po premiéře filmu Star Trek: Do temnoty (2013) omluvil fanouškům za to, že nadměrně používal efekt napodobující optický jev zvaného „lens flare“. Zároveň oznámil, že ho z některých záběrů nechá odstranit. „Jenže řeknu vám, při práci na záběru byly chvíle, kdy jsem si pomyslel: „jé, to by bylo fakt skvělý… s lens flarem.“ Matěj Smetana stejný jev, nastávající při lomu světla v čočce objektivu, někdy považovaný za nedostatek, ale zároveň hojně doplňovaný do filmů a fotografií jako příznak „amatérského záznamu“, zafixoval do podoby fyzického objektu. Při zavěšení do volného prostoru nad zemí jako by simuloval situaci, kdy se tento jev nevyskytne na záznamu z kamery, ale v lidském oku.
Smetana samozřejmě nestojí o realizaci iluzivního klamu. Chtěl materializovat optickou zkušenost získávanou díky technice. Také u dalších prací vyšel ze stejného principu. Včelu fotografoval tak, aby světelné odlesky na čočce kamery vytvořily šestiúhelníkové tvary včelích pláství. Zeleninu nakrájel způsobem, aby zakrojení naznačovala pootáčení a řezy virtuálním objektem v programech ke 3D modelování. Odraz stromů na vodní hladině obrátil pomocí lupy, takže stromy již nejsou korunou dolů, pouze obrácené podél horizontální osy.
Optická zařízení a vizuální technika rozšiřují naši smyslovou zkušenost. Nestojí mimo naši fyziologickou realitu, nejsme „my a stroje“, ale jsou součástí naší nenápadné, ale již dávno započaté proměny v kyborgy. Nalézt hranici mezi organickým a syntetickým je čím dál obtížnější (a to nejen na úrovni smyslového vnímání). Coby vizuální umělec ale Smetana pátrá po obrazových metaforách tohoto vývoje. Záblesky stroboskopu dá nahrát člověkem. Stroji (podobně jako jindy loutce) tak předává lidské impulsy a uvažuje o tom, zda tato výměna bude mít vliv na jejich recepci.