David Možný / Blink of an Eye

Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.

David Možný / Blink of an Eye

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Švec

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Umanutě precizní zpracování s akcentem na detail. Důraz na přímou, smyslovou zkušenost a až fyzické působení na diváka. Kontinuálně rozvíjený sugestivní rukopis, inspirovaný spíše osobní fascinací než zájmem o aktuální trendy současného umění. Spektakulárním způsobem sdílené pochybnosti o zřetelnosti hranic mezi skutečností a iluzí, mezi strojovými algoritmy virtuálního prostředí a fluidní realitou, kterou jsme obklopeni mimo dosah monitorů a displejů svých chytrých zařízení. To jsou stěžejní atributy tvorby Davida Možného (*1963), umělce, který se etabloval především jako autor digitálně animovaných videí a videoinstalací.

V souboru prací pro Fait Gallery se pak těžiště jeho tvorby přesouvá blíže ke klasickému pojetí uměleckého díla, přičemž v oblasti volby námětů zůstává Možný konzistentní. Téměř všudypřítomný filmový narativ se postupně stává pouhou indicií a fragmentem vyzývajícím k divákově aktivní participaci. Jako by to byl nyní právě divák, kdo se stává hlavním hrdinou filmového díla a jediným, kdo může rozplést všechny jeho metafyzické, latentně kriminální zápletky. Podobně jako např. ve filmech D. Lynche však jejich řešení nebude až tak jednoznačné a zahrnuje i emocionální rovinu protkanou pocitem tísně, prázdnoty a bezúčelnosti. Skrze své promyšlené a pečlivě zpracované zásahy do vnímané reality či její modifikované vizualizace vyvádí Možný diváka z iluzorních jistot a rovnováhy a odhaluje zneklidňující křehkost našich ustálených koncepcí o světě, který se stálosti vzpírá. Kulisy zde neslouží jako pozadí pro zápletku, ale stávají se hlavním nosičem informace, jejíž obsah osciluje mezi důvěrným zpodobněním mentálního a emocionálního rozpoložení a vizionářskou výpovědí o stavu naší civilizace a světa, ve kterém žijeme.

S momentem znepokojivého rozpolcení se setkáváme už v samotném vstupu do výstavy. Pomyslná báze toho, co máme před očima, se totiž nachází jinde než podlaha, na níž stojíme, a prostor před námi se tak rozbíhá do dvou alternativních světů. Kdesi v mezeře mezi nimi se pak vznáší otázka po soudržnosti kulis, ve kterých se odehrávají naše životy, – paradoxní povaze toho, co jsme si navykli označovat pojmem realita. Možného fikce nás tedy oklikou zavádí zpět k problémům skutečného, přesněji řečeno k otázce „kde se realita vůbec odehrává“. Zmíněné tendence pak kulminují v instalaci LIMBO, jejíž název odkazuje k předpeklí či v širším smyslu k jakémusi stavu vydělení z konvenčních struktur světa. Před očima se nám zde hroutí i naše bipolární sklony a myšlenková schémata, chatrné spektrum našeho racionálního uvažování.

Metodu, kterou Možný ve svých realizacích často využívá a jež by se snad dala přirovnat ke konstruování divadelních kulis, vidíme však hned na jiném místě výstavy obrácenou zcela naruby. Běžnému divákovi může uniknout, že namísto něčeho, co se vydává za obyčejnou kartonovou krabici (opatřenou záhadným a opět poněkud zneklidňujícím vzkazem FEAR GOD), se ve skutečnosti dívá na polychromovanou bronzovou plastiku – doslovnou kopii obalu, v němž umělec v rámci zajišťování materiálu obdržel jednu ze svých objednávek z Číny. Zatímco obvykle bývají kulisy pouhou náhražkou, simulací ušlechtilejších materiálů a náročnějších pracovních postupů, zde jsme svědky faktického opaku. Naše zdání a realita se tedy opět dostávají do jakéhosi střetu.

Mohli bychom nabýt dojmu, že pomyslným obsahovým průsečíkem všech vystavených děl je tedy jakýsi umocněný konfliktní vztah dvou (a více) paralelních rovin, najdeme mezi nimi ale jedno, které nabízí i jistou katarzi. LOVE – slovo, kterým končí poslední deníkový záznam spisovatele W. S. Burroughse – zde převedené do tří dimenzí a akcentované stavem permanentního hoření. Namodralý plamen jako kdyby naznačoval, že sdělení v jistém smyslu překonává kategorie života a smrti, na jejichž rozhraní Burroughsův zápis vznikl. Láska jako jediná věc schopná usmířit věčný a všudypřítomný konflikt. Ani moudrost, ani zkušenost. Žádný svatý grál, žádné satori, žádné řešení... Že ani láska netrvá věčně? Pak nám nezbývá než vzít za vděk čímkoli mezi věčností a mrknutím oka.

Jdi zpět