Kristián Németh / Warm Greetings

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.

T: Vít Havránek

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.

Kristián Németh / Warm Greetings

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Michal Stolárik

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Kompozične a dynamicky vyvážený výstavný environment, formálna čistota vytvorených artefaktov, obsesívno–precízne spracovanie jednotlivých segmentov či prirodzene sa rozvíjajúci vokabulár autorskej symboliky. Posledné výstavné projekty (Deti Jána Moksoá, 2020, Nová Synagóga, Monument of Possible Fall, 2019, At Home Gallery) slovenského multimediálneho umelca Kristiána Németha (*1983) z perspektívneho pohľadu definujú jeho súčasný autorský rukopis a pravdepodobne nastavujú pomyselné štandardy budúcej tvorby. Charakterizuje ju prirodzené spojenie univerzálnych tém s intímnymi a až traumatickými obsahmi, pričom sa neštíti inštitucionálnej kritiky, ktorú kamufluje symbolickým výtvarným jazykom inšpirovaným a vyňatým z bežnej reality.

Németh sa v postkonceptuálnom prístupe k tvorbe objektov, inštalácií, performancií, videí či inscenovaných fotografií kontinuálne dotýka tém vychádzajúcich z fungovania katolíckej cirkvi. Niekedy priam investigatívnym spôsobom skúma osobné rodinné traumy, sexualitu či sexuálne zneužívanie, mocenské vzťahy či pokrivené hodnoty a úmysly cirkevných protagonistov, pričom spochybňuje všeobecnú predstavu o (falošnej) pozitivite a transparentnosti vnímania sakrálnej spoločnosti. Hoci inštitucionálna kritika cirkvi tvorí väčšinovú časť autorského výskumu, postupne ho aktualizuje univerzálnejšou obsahovou líniou, ktorá sa vzťahuje na všeobecnejšie témy reagujúce na stav spoločnosti.

Neplánovaná zmena pôvodného termínu samostatnej výstavy Warm Greetings, spôsobená pandemickou situáciou, dala autorovi možnosť prehodnotiť pôvodný projekt a prísť tak s niečím novým a zohľadniť aktuálnu politicko-spoločenskú situáciu. Site-specific projekt už na prvý pohľad vychádza z Némethových starších prác a pomyselnej knižnice autorských prístupov, z ktorej si vybral signifikantnú svetlú farebnosť, vzdušnú inštaláciu, materiálnu a formálnu rozmanitosť, minimalistickú štylizáciu či scénografický prístup k budovaniu výstavného zážitku.

Ústredným motívom, vnoreným do jadra výstavného environmentu, sú vplyvom tepla a sily ohýbané voskové objekty. Autorskou technikou deformované sviečky, ktoré Németh pôvodne vyňal z kontextu prvého svätého prijímania, reprezentovali v minulých projektoch zraniteľnosť a nevedomé prispôsobovanie sa jedincov kánonom cirkevnej moci. V súčasnej formálnej aktualizácii ich počty násobí, čím vytvára nakumulované organické celky pôsobiace ako homogénne hmoty, ktoré však z blízkeho pohľadu odkrývajú svoj jedinečný heterogénny charakter. Spleťou zničených sviečok Németh ilustruje vplyvy nadradenej moci, neovplyvniteľných externých podnetov, spoločenských noriem, tlakov a očakávaní pôsobiacich na jednotlivca či kolektív v súčasnom svete. Formou neviditeľného fyzického gesta a pomyselným „vrúcnym pozdravom“ vytvára symbolické relikvie, ktorých proces vzniku komentuje formou štylizovaných obrazov komunikujúcich poetiku jednoduchého gesta na hranici medzi kreativitou a deštrukciou.

Subtílna a súčasne neprehliadnuteľná farebnosť výstavného projektu, ktorá okrem toho, že dopomáha dynamizácii priestoru a zdôrazňuje významový charakter jednotlivých segmentov, takisto reflektuje symboliku použitých farieb. Biela je spájaná s čistotou, nevinnosťou, pravdou či spravodlivosťou a odtieň telovoružovej sa zas vzťahuje k ženstvu, telesnosti či homosexualite. Okrem scénograficky použitých textíliách sledujeme zvolený kolorit aj na špeciálne navrhnutých abstrahujúcich drevených podstavcoch, ktoré ilustrujú štylizovanú stopu po roztopených sviečkach. Tie spoločne so stigmaticky ladenými vypálenými miestami zároveň načrtávajú vizuálne neviditeľné, ale zjavne prítomné elementy tepla a ohňa, ktoré sú dôležitým ideovým backgroundom celého projektu.

Výstavní projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.

Jdi zpět