06.05.2024
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 24. 6. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Tvorba Johany Pošové se v posledních třech letech pozvolna proměnila od klasického způsobu komponování scény před fotoaparátem do podoby, kdy je automatický mechanismus tvořící faktický filtr mezi záměrem autora a výsledným artefaktem téměř vyloučen a nahrazen technikou fotogramu, procesem fyzického ohledávání prostředků světla a postupného vrstvení materiálu na povrchu záznamového média. Oproti klasickému fotogramu je zde však zásadní rozdíl. Autentičnost otisku existujícího předmětu je jen klamným dojmem. Prostředkem iluze se stává opět zobrazení v podobě fotografií a textur materiálů vytištěných na pauzovací papír a jejich následné exponování. Fragmenty nalezených fotografií kruhů v obilí na jednom z vystavených fotogramů korespondují se světelnými úkazy, jejichž krátké trvání rytmizuje jinak monotématické přítmí fotokomory. Možnost výskytu UFO navíc podtrhuje podstatný rys tvorby Johany Pošové, jímž je součinnost vysvětlitelných i nevysvětlitelných sil. Nejvíce je tento vztah zřetelný v sérii menších formátů, které autorka kolorovala potmě a bez vizuální kontroly. Divák je tak zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií. To v jejím přístupu nadále přetrvává i přes změnu formálních východisek.
Hrou se slovy je také název výstavy. Význam slov samotných, ale také jejich rytmus, barva zvuku a jejich repetitivní vrstvení jsou důležitými indiciemi k rozluštění principů jednotlivých artefaktů, jakoži celku výstavy. Mokrá věc je stavem pevného předmětu v kontaktu s kapalinou, látkou, která se vyznačuje svou tekutostí a plynutím. Ta jej nakonec může i rozpustit, stejně jako se fotografie roztéká do nových imaginárních tvarů a stává se nezávislou na realitě. Vrstvení znaků a symbolů, míchání textur, útržků a úlomků rozpadajícího se zobrazení v tekutém procesu proměn je obdobou vizuální poezie a zdrojem širokého pole asociací. Zbývají pouze siluety předmětného světa. Stažená kůže, kimono a létající koberec jsou formy, které působí jako archetypy tisícileté kultury, ale jejich obsah je v neustálém pohybu, rozplývá se, vyprazdňuje a opět naplňuje.
Tkaní, jež se v její tvorbě objevilo teprve před nedávnem, můžeme chápat jako záměnu fotoaparátu za ruce tkalce, jenž váže jednotlivá vlákna do příze a vrství do předem připravené osnovy, průmětny, která ve výsledku tvoří obrazový vjem. Ten je sice nedokonalým otiskem reality oka, ale filtrace živoucí bytosti autora dává reálnosti kvalitativně jinou hodnotu. Klasická fotografie a rukodělné tkaní stojí vůči sobě v kontrastu jak technicky, tak významově. Johana ale využívá jejich vzájemného vztahu, kterým se právě naopak podporují ve způsobu, jak jsou obě média užívána k dekonstrukci jejich původních významů, což by se dalo charakterizovat jako jejich „invenční zneužití“.
Ve všech uvedených příkladech se setkáváme s dualitou racionálně a technicky kontrolované produkce předmětů kontra fyzické gesto nesoucí znaky neurčitosti, které ruší jejich nedotknutelnost. To sice v pracích převažuje, ale latentně je cítit přítomnost protikladu, se kterým se gesto, mnohdy disharmonickým způsobem, vypořádává. Stojíme zde ale také před otázkou, jestli není prvek přirozeného řádu přírody také přirozeným prostředím techniky, kterou jsme zvyklí chápat jako nepůvodní a neautentickou.