21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 1. 10. 2015 v 19.00
Kurátor výstavy Siamský strýc: Pavel Vančát
Kurátor výstavy Montáž: Marika Kupková
Technická spolupráce: Ivan Svoboda
Netradiční formát výstav dvojice autorů Kataríny Hládekové (*1984) a Jiřího Kovandy (*1953) připravovaných paralelně dvěma kurátory ve dvou na sebe navazujících prostorech Fait Gallery záměrně reflektuje možnosti jejich spolupráce rozdílně. Zatímco ve zdánlivě klasičtějším pojetí výstavy Siamský strýc kurátora Pavla Vančáta je očekávatelný nosný retrospektivní ráz narušován vzájemným parafrázováním jejich již existujících děl a identity umělců se prolínají, až splývají, u nového společného projektu, druhé výstavy Montáž v kooperaci s Marikou Kupkovou, jsou naopak role obou autorů zřetelné a jejich vzájemné protnutí jasně ohraničené specifickým pojetím videoinstalace.
Denisa Kujelová, šéfkurátor Fait Gallery
Siamský strýc
Katarínu Hládekovou a Jiřího Kovandu spojuje nejen Hládekové doktorandské studium v Ústí nad Labem, ale i smysl pro ztišenou atmosféru a častý akcent na nečekaně transformovaný detail. Ale zatímco sama existence Kovandových děl je vždy tak trochu nesamozřejmá a nejistá, Hládeková je fabulační perfekcionistka; zatímco Kovanda je velmistr improvizace, Hládeková naopak konstruuje celé mikrosvěty. Jak tedy generačně i charakterově odlišná díla, která jsou spojena spíš vzájemnými sympatiemi, představit dohromady, dokonce ve dvou společných výstavách najednou?
Výstava Siamský strýc volně navazuje na řadu Kovandových různorodých spoluprací s jinými umělci, činí tak ale velmi radikálním způsobem: oba umělci se zde zcela vzdávají solitérnosti a vlastně i výsostného autorství svých děl a propojují je navzájem do srůstajících i dvoupólných objektů. Novější i starší díla obou autorů tu spolu nikoliv jen komunikují, ale i přímo splývají a morfují do kolektivních novotvarů, dovětků a vzájemných připomínek. Některé z nich vznikly společnou debatou, jiné jako jednostranná intervence ze strany jednoho z autorů, další improvizací přímo v galerijním prostoru (a také zápůjčkou od Kovandova vůbec největšího sběratele Richarda Adama). Kovanda tak nechá kurátorovo auto nabourat do Hládekové rodného domu, Hládeková kontruje hejnem kapesníků a řadou kaktusů. Do pohybu se dávají inspirace, aluze, kontexty, a nakonec i celá výstava.
To vše nám umožňuje vidět díla obou očima toho druhého, prizmatem jejich vlastní metody, optiky i světonázoru. Jako bychom se pak mezi jejich díly znovu a znovu ocitali v onom momentě, kdy se přibližující se magnety začínají buď přitahovat, nebo naopak odpuzovat. Vzniká tak zvláštní siamský dvojhlas dvou umělců (i přes dveře dvou kurátorů), zábavný nonverbální dialog dvou generací o odlišných východiscích, vzájemných vlivech i čisté radosti ze hry a překvapení, ale obecněji vzato také malá studie o principech současného umění, jeho autorství, inspirace a jejich stále rostoucí elastičnosti.
Pavel Vančát, RailJet W. A. Mozart, 22. 9. 2015
Montáž
Video Kataríny Hládekové a Jiřího Kovandy vytvořené speciálně pro danou výstavu je bez názvu. Tento text je právě proto krátkou úvahou nad jeho možnými označeními, která se pro něj v doslovné rovině nabízejí. Takže. Můžou to být Ruiny, protože Jiří Kovanda manipuluje s rozparcelovanou fotografií modelu vytvořeného Katarínou Hládekovou podle slavného obrazu The Ruins of Holyrood Chapel (1824), jenž namaloval Louise Daguerre podle vlastní diorámy. Ruiny symbolizují definitivní rozpad celistvosti původního obrazu, stejně jako dílčí pozůstatky mnoha mediálních forem, které mezi Daguerrovou diorámou a přítomným videem figurují.
Mohlo by být nazváno Hollyrood Chapel podle místa, kam údajně Daguerre nikdy nezavítal a jehož rekonstrukce odkazuje k opakovaně mediovaným obrazům, které se vlastně k realitě vlastně ani nevztahují. A to jak k realitě Hollyroodské kaple, tak k realitě jejího modelu vyrobeného Katarínou Hládekovou. Důraz na místopisné označení navíc upozorňuje na autorčinu volbu atraktivní pamětihodnosti hodné pohlednice z cest nebo puzzle skládačky (a kdysi i diorámy).
Ve shodě s názvem výstavy by se video mohlo jmenovat Montáž, protože staví na variování skladby konstantních prvků. Co je ale důležité, Kovandovy postupy jsou spontánní a nekorigované. Ve videu jsou záměrně zastoupeny všechny skladební varianty, které Jiří Kovanda vyzkoušel, aniž by z nich byly selektovány ty „lepší“ nebo upravováno jejich pořadí. Nešlo o to udělat film podle připraveného scénáře, ale zaznamenat vývoj myšlení performera při nakládání s východiskem, který si sám nezvolil. Takže video by se dalo nazvat Test, který byl uskutečněn Katarínou Hládekovou na Jiřím Kovandovi a který se současně odehrál v úrovni ojedinělé společné práce umělců podmíněné kurátorskou výzvou. (Stejně tak Učení nebo Osvojení, což už nás přivádí ke vztahu obou autorů v rovině někdejšího pedagoga a jeho studentky.)
Mohlo by se také jmenovat Trpělivost podle známé karetní hry, kterou hraje jediný hráč sám se sebou a která má nekonečné množství variant. Předmětem zaujetí diváka pak může být stejně tak očekávatelnost jako i překvapivost jeho postupů. Nota bene, když se hraje s kartami řekněme povědomé kulturně historické povahy.
Marika Kupková