21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00
Kurátor: Denisa Kujelová
Martin Gerboc, Milan Grygar, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Karel Malich, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Luděk Rathouský, Pavla Sceranková, František Skála, Robert Šalanda, Jindřich Štyrský a Kateřina Vincourová
Tentokrát je aktuální výstava prezentující sbírku Fait Gallery věnována dílům autorů, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží, instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů. Veskrze tedy většina prací využívá strategie juxtapozice a přesouvání nalezených objektů a obrazového materiálu a vytváří tak množiny různě vzdálených nebo blízkých skutečností. Fragmentárnost je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. Přesouvání předmětu z jednoho kontextu do druhého je proces, který se s příchodem průmyslové revoluce, globálního obchodu, každodenního pohybu ohromného množství předmětů a dat stal determinujícím principem ovlivňujícím celý současný společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a ukotvení v rámci husté sítě vztahů a významů.
Tvůrčí postupy samplování a apropriace přinesly samotnému umění a veškeré kreativitě nesporně velkou míru svobody. Koláž je i proto jednou z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti, i díky užívání zkratky a paradoxu. Objevená tvořivá role fragmentu a jeho metaforičnost přinesla modernímu umění nový pohled nejen na vlastní subjektivitu, ale především objektivitu v podobě anonymity latentního tvořivého potenciálu, jakým je i práce s náhodou, automatismus a volné asociace. Znovu nalezený smysl analogie přinesl nové možnosti práce se znaky, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořil tak schéma rychle se měnící reality. Právě analogie může ukázat na vzájemnou spojitost dvou ideových předmětů situovaných v odlišných rovinách nebo spíše dává přímo vzniknout hlubokým, ale i mělkým a chatrným vztahům mezi jednotlivostmi.
Autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací. Přítomná díla tak pojímají princip koláže jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy a poezie bohaté na asociativní a inspirativní hry s významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku i jejich pojímání jako libovolně tvarovatelných a využitelných zdrojů a předmětů. V kontextu koláží Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse, přes surrealistické kompozice nečekaných setkání, Pop art i současné dominantní prostředí internetu se i díky svým osobitým přístupům, experimentům a technikám neztrácejí ani umělci zastoupení ve výběru, jako Jindřich Štyrský, Jiří Kolář či Eva Koťátková, kteří se řadí mezi důležitá jména světového umění.
Pohybujeme se v aktuálním čase po různých úrovních archivů historie a skokem se přemisťujeme z jednoho odkazu na druhý, komunikujeme ve zkratkách a fragmentech, které reprezentují obsáhlé celky. Neměli bychom opomenout, že objevování práce s nalezenými předměty a jejich kontextem šlo ruku v ruce se snahou sblížit umění s každodenním životem v moderní civilizaci. Umění je tak od určité doby plné předmětů denní potřeby v důvěrně známých i zcizujících situacích a každodenní život je plný umění.
Denisa Kujelová