21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 17. 3. 2015 v 18.00
Kurátor: Lumír Nykl
„Proč tak mnoho nové abstrakce vypadá stejně?“ – Jerry Saltz, kritik a teoretik
„On do sebe prej nasaje všechny ty flyery, obaly desek, blogy… a pak to ze sebe všechno dostane v ateliéru.“ – Jan Lesák, vizuální umělec, fotograf
„Já jsem tomu Hoškovi už říkal, že nejhezčí na té výstavě byl ten radiátor.“ – Karel Císař, teoretik a kurátor
„Osm zlatých prstenů jako bych byl Shab-Shabba Ranks.“ – Darold Ferguson mladší, rapper a zpěvák
„Chaos is order yet undeciphered“ – tak zní věta uvozující film Denise Villeneuva Nepřítel. Uživatel webu titulky.cz s přezdívkou „richja“ ji přeložil jako „Chaos je doposud neporozuměný řád“. Přes prvotní kostrbatost vypadá tato formulace vhodněji než více opisné „zatím nedešifrovaný řád“. Aspoň pokud jde o současné umění. A výstavu Jakuba Hoška.
Nutkavá potřeba dobrat se šifry k jeho práci visí ve sdíleném galerijním klimatu pokaždé, když úryvky jím přivlastněných tvarů (ať textů či obrazů) opustí komfortní zónu původního nosiče. Znaky pak obsadí plochu napnutou mimo vyhrazené rozměry a významové roviny.
V „auteurském“ snímku Nepřítel rozvíjí Denis Villeneuve myšlenku Alfreda Hitchcocka, která se dotýká filmu a napodobování celkově – „Pokud potkáte svého dvojníka, měli byste ho zabít.“ Příslib porozumění přehlednému řádu v chaotické pavučině znaků je v Nepříteli podmíněný (sebe)destruktivním (sebe)poznáním identického dvojníka. V případě Jakuba Hoška se takto dvojaký vztah dá vést zejména na rovině klíčového postupu přenášení vyřezávaných kresebných šablon na jinak „malířsky“ zpracované plátno. Významově klíčové kresby dávají finálnímu objektu možnost vzniknout díky svému zániku. Parazitování na závěsném obraze je to, co dělá prostorový objekt tím, čím je. Tyto vlastnosti používané techniky a média Jakub Hošek tematizuje už od dob studia na AVU v ateliéru V. Skrepla a J. Kovandy. Výstava ve FAIT GALLERY PREVIEW se odehrává před jeho rezidenčním pobytem v National Museum of Modern and Contemporary Art v jihokorejském Soulu a následném stipendiu v Tabačka Kulturfabrik – kulturním centru ve východoslovenských Košicích.
Ve filmu Nepřítel se nedozvíme, zda mají oba z dvojníků jizvu na stejném místě. Do chaosu jejich podob vnese řád otlačený otisk prstenu, který nosí jen jeden z nich.
Porozumění je vzájemný, časově náročnější postup než privilegované, odtažité dešifrování. Při dešifrování je objekt v podřízeném postavení vůči kolonizujícímu lovci významu. Při aktu porozumění má divák s obrazem takový poměr, v jakém se má u Jakuba Hoška kresba k malbě, plošný závěsný obraz k prostorovému objektu, znak k ornamentu. Jak se říkává: textu začínáme rozumět teprve tehdy, když ho přestáváme sledovat.
Plochý závěsný obraz se mění v trojrozměrný box. Řezák se tak spojuje tahem štětce. Prsten slouží jako boxer. Akryl tetuje plátno.
Změna je možná potud, pokud je na sociálních sítích výraz period nahrazen prostou informací edited.
Opsané vlastnosti umění Jakuba Hoška osvětlují význam překrývání prvního a druhého / chaosu a řádu. Předpoklady jeho tvorby se dají přirovnat k zvláštně pojímanému postupu superimpozice – překrytí už existujícího obrazu jiným. Jakub Hošek se k metodě hlásí vědomým odkazem na toto slovo v jinak nezvyklém plurálu – Superimpositions, což je titul aktuálního alba experimentálního elektronického producenta Lorenza Senniho.
Kritik Alexander Iadarola (Quietus, dismagazine, Rhizome) si u Senniho všímá zlověstného aspektu superimpozice: „Zatímco v případě palimpsestu je přeci jen možné vysledovat stopy záznamů po předchozích autorech, jelikož jsou jen zahlazeny a přepsány, u superimpozice chybí jakákoliv stopa, či náznak toho, co předcházelo.“ Oblast designu a volného umění se už dávno překryla minimálně v konsenzuálním označení uměleckého díla – „piece“. V globální umělecké komunitě je piece oblíbený podobně jako je na klubové hudební scéně preferován výraz „track“. Piece zní stejně výmluvně jako přesvědčivě, vezmeme-li v úvahu předmětnou povahu Hoškových obrazů.
V přehledném prostoru bílého showroomu svou hodnotou odpovídá jeden vystavený piece druhému. Takto izomorfní vztah je vlastní i objektům – formám na obraze – mezi sebou. Stejnorodost ustavuje také vztah zobrazených forem vůči jejich fyzickému nosiči. Jak finálního piecu, tak lepenkových šablon, odsouzených k osudu odpadního materiálu. Výstava, v obecném smyslu vystavení vlastních objektů lidskému pohledu, pak začíná i končí galerijní výlohou, kde se zbytková lepenka znovuzhmotňuje v jakýsi náhled autorovy ústřední metody, přeneseně také v náhled jeho ateliéru a portfolia. Vzpomenout lze jeho předloňskou výstavu v ostravské Industrial Gallery a instalační řešení adjustace přípravných kreseb na papíře na úroveň prací na plátně. Zejména zde ale rezonuje jeho známý projekt s názvem Let me rule v Galerii Jiří Švestka, kde byl ateliérový chaos scénograficky přenesen a zdvojen v poměru jedna ku jedné.
Styl známý z Let me rule vládne i v (…) doposud nerozpoznaném řádu. Rozpoznatelný styl, který lze příhodně popsat povědomým anglickým slovem creepy.
Části pořezaných rukou se dotýkají křivých, zubatých, až „příčných“ zmetků původních tvarů. Oteklé a roztřepené tkáně, které ztratily protetickou kresbu, se chaoticky plazí přes sebe a hledají oporu v naopak řádně vyvedené a odstupňované ploše. Stupně plochy se nám dávají naráz a jsou svázány tak pevně, jak jen ostnatý drát dovolí.
Obrazy Jakuba Hoška se chovají jako zlé dvojče a zraňují to, co i čím zobrazují.
Citace neodkazují ke zdroji, řezák funguje jak má jedině na poslední zarážce.
Prolínání tvarů je prvně vždycky protínáním, žádná forma neprochází druhou bez újmy.
Hoškovi často přičítaná komiksová zkratka se pojí s představou latentního znehybnění sekvence animovaného filmu, kde chaos dvojice obrazů dává do řádného pohybu lidský agent.
Bere na sebe podobu rukou, očí, nebo falešného rámu jako úskočný kriplí dvojník. A pokud není v logice citovaného Hitchcockova aforismu zničen, snaží se aktuálního diváka navést k porozumění a ochránit ho.
Před čím? Snad před rozplizlostí divoké kultury, tedy neorámovanou oblastí, „která nemá, žádný denotát“, jak nás informuje aplikace Bourriaudious Daily. Nežádoucí vjemy a nepohodlné vzpomínky na nás z obrazů Jakuba Hoška vyskakují jako nevyžádaná a o to víc vlezlá adware reklama:
„Sněz tohle a už nikdy nebudeš chtít malovat. Lékaři tomu říkají řezák na umění.“
Lumír Nykl