25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00
Kurátor: Petr Vaňous
Dílo Richarda Štipla je především naplňováním kritického vztahu k žánru a žánrovosti. Ty nejsou nahlíženy z povzdálí, nekontaktně, z dostatečně bezpečného odstupu, ale naopak. Autor si sám nasazuje masku žánru, aby si mohl přehrát nějakou z vybraných rolí. Podstatné je dostat se dovnitř problému, do míst, kde vznikají první momenty narace, první slova vyprávění, do míst, kde se mrtvá hmota mění v předměty a těla, kde figuruje, aby něco sdělovala.
Dějiny umění prověřily lidské tělo doslova ze všech stran. Co z něho ještě vytěžit pro dnešek? Patrně pořád to samé, ale jinak. Už to nebude kult tělesnosti, titanismus síly a zdraví. Nebude to ani erotická přitažlivost, ani metafora božství zdravého ducha ve zdravém těle. Tuto verzi aktualizace Štipl hereticky odmítá a vyhrocuje tělesnost opačně, směrem k odpudivosti. Zkoumá výrazový rejstřík tváře. Od klidových momentů ke stavům exaltace a agrese. Gesto deformuje. Mění skladbu hmoty, zkracuje nebo prodlužuje fyziognomii, karikuje veškerou vážnost, proměňuje tvář v ksicht. Je tu cosi velmi potměšilého. Transformace člověka v typ loutky, v němého herce, ve smutného klauna či augusta. Smutek se ještě násobí, když skladba holohlavých lidských statistů vykonává nějaký nehezký rituál. Když se krátí údy, obnažují vnitřnosti a teče krev. Nahota není nic přitažlivého. V případě Richarda Štipla je děsivá. Parodie žánru je vkládána do detailu, nikoliv pouze do gestikulace. Hlava zbavená vlasů a obočí má protáhlé hybridní řasy, někde dokonce spletené do copánku (Stigma). Jinde autor nezaváhá osamostatnit hlavu a ruce do samostatných totemických prvků (Ruce) nebo umístit na hlavu sochy skutečnou zubní protézu. Naturalismus většiny soch vyvěrá z materiálového provedení: vosku a povrchové polychromie. Autor usiluje všemi prostředky o to, aby socha už nesloužila mýtu. O to více je ale patrná evokace toho, že mýtu utéct nelze, že i nadále zůstáváme jeho rukojmími. Všude totiž prosakují jeho neodbytná echa. Jen se nám zjevuje jeho odvrácená, stinná tvář. Už pouhé gesto zavřených očí zůstává navždy plné záhad a tajemství.
Jmenuje-li se výstava Pocit konce, pak si tento „konec“ představme spíše jako nějaký opakovaný a nikdy neukončený prométheovský rituál. Opakovanou bolest, po které se dostavuje opakovaná úleva. Touha po definitivní smrti, která nebude nikdy naplněna. Žánr se rozpadá v metaforu. Metafora však není smrtí žánru, i kdybychom si to tisíckrát přáli. Znovu od nuly prostě začít nelze.
Petr Vaňous