RICHARD ŠTIPL / POCIT KONCE

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

21.09.2012 - 27.10.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00

Kurátor: Petr Vaňous

Dílo Richarda Štipla je především naplňováním kritického vztahu k žánru a žánrovosti. Ty nejsou nahlíženy z povzdálí, nekontaktně, z dostatečně bezpečného odstupu, ale naopak. Autor si sám nasazuje masku žánru, aby si mohl přehrát nějakou z vybraných rolí. Podstatné je dostat se dovnitř problému, do míst, kde vznikají první momenty narace, první slova vyprávění, do míst, kde se mrtvá hmota mění v předměty a těla, kde figuruje, aby něco sdělovala.
Dějiny umění prověřily lidské tělo doslova ze všech stran. Co z něho ještě vytěžit pro dnešek? Patrně pořád to samé, ale jinak. Už to nebude kult tělesnosti, titanismus síly a zdraví. Nebude to ani erotická přitažlivost, ani metafora božství zdravého ducha ve zdravém těle. Tuto verzi aktualizace Štipl hereticky odmítá a vyhrocuje tělesnost opačně, směrem k odpudivosti. Zkoumá výrazový rejstřík tváře. Od klidových momentů ke stavům exaltace a agrese. Gesto deformuje. Mění skladbu hmoty, zkracuje nebo prodlužuje fyziognomii, karikuje veškerou vážnost, proměňuje tvář v ksicht. Je tu cosi velmi potměšilého. Transformace člověka v typ loutky, v němého herce, ve smutného klauna či augusta. Smutek se ještě násobí, když skladba holohlavých lidských statistů vykonává nějaký nehezký rituál. Když se krátí údy, obnažují vnitřnosti a teče krev. Nahota není nic přitažlivého. V případě Richarda Štipla je děsivá. Parodie žánru je vkládána do detailu, nikoliv pouze do gestikulace. Hlava zbavená vlasů a obočí má protáhlé hybridní řasy, někde dokonce spletené do copánku (Stigma). Jinde autor nezaváhá osamostatnit hlavu a ruce do samostatných totemických prvků (Ruce) nebo umístit na hlavu sochy skutečnou zubní protézu. Naturalismus většiny soch vyvěrá z materiálového provedení: vosku a povrchové polychromie. Autor usiluje všemi prostředky o to, aby socha už nesloužila mýtu. O to více je ale patrná evokace toho, že mýtu utéct nelze, že i nadále zůstáváme jeho rukojmími. Všude totiž prosakují jeho neodbytná echa. Jen se nám zjevuje jeho odvrácená, stinná tvář. Už pouhé gesto zavřených očí zůstává navždy plné záhad a tajemství.
Jmenuje-li se výstava Pocit konce, pak si tento „konec“ představme spíše jako nějaký opakovaný a nikdy neukončený prométheovský rituál. Opakovanou bolest, po které se dostavuje opakovaná úleva. Touha po definitivní smrti, která nebude nikdy naplněna. Žánr se rozpadá v metaforu. Metafora však není smrtí žánru, i kdybychom si to tisíckrát přáli. Znovu od nuly prostě začít nelze.

Petr Vaňous

Jdi zpět