RICHARD ŠTIPL / POCIT KONCE

V lokálním kontextu není divák uvyklý na možnost retrospektivně ohledat dílo umělce „uprostřed“ jeho tvůrčí kariéry. Ve světě (západního) umění se pro tento typ výstavního projektu používá doslovný termín „midcareer retrospective“. Nezbytným předpokladem zajímavosti a úspěchu podobného podniku je, že prezentovaný umělec disponuje nejen kvalitním, ale rovněž početně obsáhlým dílem, z něhož se dá toto ohlédnutí zkonstruovat. Tomáš Hlavina je pro retrospektivní výstavu v pomyslné půlce umělecké kariéry takřka modelovým případem. Má za sebou tři dekády kontinuální umělecké práce, která mu průběžně zjednávala pozornost. Její začátky akcelerovalo studium, prostředí a spolužáci Intermediální školy Milana Knížáka na pražské Akademii, kam Tomáš Hlavina přestoupil hned po jejím založení v roce 1990. Jeho objekty a instalace se staly od poloviny devadesátých integrální součástí většiny určujících generačních přehlídek, ať už kurátorovaných dvojicí Karel Srp a Olga Malá nebo manžely Janou a Jiřím Ševčíkovými. Na přelomu milénia pak byl třikráte nominován do finálového výběru Ceny Jindřicha Chalupeckého. Postupně se jeho práce dostávaly do velkých institucionálních sbírek, ale také do důležitých soukromých kolekcí. Dlouhodobě pedagogicky vede sochařský ateliér na pražské AVU. To vše vytváří náležitý předpoklad pro aktuální výstavní rekapitulaci, ale také otevírá šanci pro nové objevování či případnou revizi interpretačních rámců Hlavinova dosavadního oeuvre.

TLNVXYK Hlavolam Tomáše Hlaviny je koncipována jako výstava jednoho jediného „meta“ díla, které mu jsou podřízeny konstelace uměleckých objektů rozmístěných na elementárním herním plánu stolní hry. Jednotlivá díla jsou vyvázána ze svého přirozeného uměleckého kontextu, chronologie a tematických vazeb. Kodifikovaná pravidla hry, na jejímž základě se objekty pohybovaly a seskupily, nejsou součást Hlavinova plánu. Divák je naopak zván ke zevrubnému pozorování situace a následně k vstupu dovnitř „hracího plánu“. Tak může docházek ke zcela novým smyslovým interakcím s artefakty, které se vymykají původní autorské intenci. Více než tradiční aparát teorie a dějin umění, se zdá na tuto zkušenost příhodnější aplikovat matematické modely odvozené z teorie her nebo naopak metodologické přístupy z oblasti archeologie a antropologie. Jeden objev se snad dá zobecnit, a to že ve velkém měřítku instalace retrospektivy se tak odehrává analogické situace, kterou jsme si v malé zvykly zažívat při konfrontaci s Hlavinovými objekty a instalacemi. Ty jsou podobnými rébusy. Tomáš Hlavina v nich velmi často využívá předměty a situace každodenní potřeby, které delikátně opracovává, nastavuje, spojuje a kombinuje navzájem nebo velmi často s podobně umělecky transformovanými přírodninami. Na první pohled působí jako kinetické objekty nebo variabilní struktury, ale pohyb a přeskupování je pouze jejich zdánlivý potenciál. Přímou inspiraci pro vznik mnoha objektů Tomáš Hlavina čerpá ze studia archaických kultur, náboženství nebo filozofie, ale jejich výsledná materiálová realita a poetická metaforičnost je zbavena skoro veškeré ilustrativní závislosti. Samostatnou kapitolou pak představuje autorův smysl pro humor, který zůstává pod povrchem, ale je dobrou pojistkou před propadnutím do tenat akademismu. Zde patrně také koření potřeba Tomáše Hlaviny nevynechat z procesu finalizace uměleckého díla název, ale naopak se spoléhat na jeho evokativní účinek. Analogicky se to má aktuálním názvem výstavy TLNVXYK Hlavolam, který může zní jako návodný popis, reference k mytologickým archetypům i nezdařilý anagram umělcova příjmení. V neposlední řadě je Hlavolam pozváním do hlavy umělce.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

21.09.2012 - 27.10.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00

Kurátor: Petr Vaňous

Dílo Richarda Štipla je především naplňováním kritického vztahu k žánru a žánrovosti. Ty nejsou nahlíženy z povzdálí, nekontaktně, z dostatečně bezpečného odstupu, ale naopak. Autor si sám nasazuje masku žánru, aby si mohl přehrát nějakou z vybraných rolí. Podstatné je dostat se dovnitř problému, do míst, kde vznikají první momenty narace, první slova vyprávění, do míst, kde se mrtvá hmota mění v předměty a těla, kde figuruje, aby něco sdělovala.
Dějiny umění prověřily lidské tělo doslova ze všech stran. Co z něho ještě vytěžit pro dnešek? Patrně pořád to samé, ale jinak. Už to nebude kult tělesnosti, titanismus síly a zdraví. Nebude to ani erotická přitažlivost, ani metafora božství zdravého ducha ve zdravém těle. Tuto verzi aktualizace Štipl hereticky odmítá a vyhrocuje tělesnost opačně, směrem k odpudivosti. Zkoumá výrazový rejstřík tváře. Od klidových momentů ke stavům exaltace a agrese. Gesto deformuje. Mění skladbu hmoty, zkracuje nebo prodlužuje fyziognomii, karikuje veškerou vážnost, proměňuje tvář v ksicht. Je tu cosi velmi potměšilého. Transformace člověka v typ loutky, v němého herce, ve smutného klauna či augusta. Smutek se ještě násobí, když skladba holohlavých lidských statistů vykonává nějaký nehezký rituál. Když se krátí údy, obnažují vnitřnosti a teče krev. Nahota není nic přitažlivého. V případě Richarda Štipla je děsivá. Parodie žánru je vkládána do detailu, nikoliv pouze do gestikulace. Hlava zbavená vlasů a obočí má protáhlé hybridní řasy, někde dokonce spletené do copánku (Stigma). Jinde autor nezaváhá osamostatnit hlavu a ruce do samostatných totemických prvků (Ruce) nebo umístit na hlavu sochy skutečnou zubní protézu. Naturalismus většiny soch vyvěrá z materiálového provedení: vosku a povrchové polychromie. Autor usiluje všemi prostředky o to, aby socha už nesloužila mýtu. O to více je ale patrná evokace toho, že mýtu utéct nelze, že i nadále zůstáváme jeho rukojmími. Všude totiž prosakují jeho neodbytná echa. Jen se nám zjevuje jeho odvrácená, stinná tvář. Už pouhé gesto zavřených očí zůstává navždy plné záhad a tajemství.
Jmenuje-li se výstava Pocit konce, pak si tento „konec“ představme spíše jako nějaký opakovaný a nikdy neukončený prométheovský rituál. Opakovanou bolest, po které se dostavuje opakovaná úleva. Touha po definitivní smrti, která nebude nikdy naplněna. Žánr se rozpadá v metaforu. Metafora však není smrtí žánru, i kdybychom si to tisíckrát přáli. Znovu od nuly prostě začít nelze.

Petr Vaňous

Jdi zpět