RICHARD ŠTIPL / POCIT KONCE

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

21.09.2012 - 27.10.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00

Kurátor: Petr Vaňous

Dílo Richarda Štipla je především naplňováním kritického vztahu k žánru a žánrovosti. Ty nejsou nahlíženy z povzdálí, nekontaktně, z dostatečně bezpečného odstupu, ale naopak. Autor si sám nasazuje masku žánru, aby si mohl přehrát nějakou z vybraných rolí. Podstatné je dostat se dovnitř problému, do míst, kde vznikají první momenty narace, první slova vyprávění, do míst, kde se mrtvá hmota mění v předměty a těla, kde figuruje, aby něco sdělovala.
Dějiny umění prověřily lidské tělo doslova ze všech stran. Co z něho ještě vytěžit pro dnešek? Patrně pořád to samé, ale jinak. Už to nebude kult tělesnosti, titanismus síly a zdraví. Nebude to ani erotická přitažlivost, ani metafora božství zdravého ducha ve zdravém těle. Tuto verzi aktualizace Štipl hereticky odmítá a vyhrocuje tělesnost opačně, směrem k odpudivosti. Zkoumá výrazový rejstřík tváře. Od klidových momentů ke stavům exaltace a agrese. Gesto deformuje. Mění skladbu hmoty, zkracuje nebo prodlužuje fyziognomii, karikuje veškerou vážnost, proměňuje tvář v ksicht. Je tu cosi velmi potměšilého. Transformace člověka v typ loutky, v němého herce, ve smutného klauna či augusta. Smutek se ještě násobí, když skladba holohlavých lidských statistů vykonává nějaký nehezký rituál. Když se krátí údy, obnažují vnitřnosti a teče krev. Nahota není nic přitažlivého. V případě Richarda Štipla je děsivá. Parodie žánru je vkládána do detailu, nikoliv pouze do gestikulace. Hlava zbavená vlasů a obočí má protáhlé hybridní řasy, někde dokonce spletené do copánku (Stigma). Jinde autor nezaváhá osamostatnit hlavu a ruce do samostatných totemických prvků (Ruce) nebo umístit na hlavu sochy skutečnou zubní protézu. Naturalismus většiny soch vyvěrá z materiálového provedení: vosku a povrchové polychromie. Autor usiluje všemi prostředky o to, aby socha už nesloužila mýtu. O to více je ale patrná evokace toho, že mýtu utéct nelze, že i nadále zůstáváme jeho rukojmími. Všude totiž prosakují jeho neodbytná echa. Jen se nám zjevuje jeho odvrácená, stinná tvář. Už pouhé gesto zavřených očí zůstává navždy plné záhad a tajemství.
Jmenuje-li se výstava Pocit konce, pak si tento „konec“ představme spíše jako nějaký opakovaný a nikdy neukončený prométheovský rituál. Opakovanou bolest, po které se dostavuje opakovaná úleva. Touha po definitivní smrti, která nebude nikdy naplněna. Žánr se rozpadá v metaforu. Metafora však není smrtí žánru, i kdybychom si to tisíckrát přáli. Znovu od nuly prostě začít nelze.

Petr Vaňous

Jdi zpět