REGISTRACE STANA FILKA

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu^[1] (jehož klub^[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty^[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu^[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

Bibliografie a zdroje:

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

06.10.2021 - 08.01.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorská koncepce: Boris Ondreička

Architektura výstavy: studeny architekti

Koordinátor projektu: Denisa Kujelová

Vernisáž: 6. 10. 2021, 19:00

Stanislav (dále jen Stano) Filko (1937, Veľká Hradná, Československo – 2015, Bratislava, Slovensko) zůstává bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského umění v celé jeho historii. Zároveň je jedním z celosvětově nejaktivnějších slovenských umělců – ať už účastí na významných mezinárodních přehlídkách, zastoupením v nejprestižnějších sbírkách, nebo respektu hodnou kritickou mediální reflexí. Filko je nedílnou součástí paralelních chronologií globálního umění.

Jeho určující, nezaměnitelná pozice vyrůstá ze složek ustavičnosti (času) nejaktuálnějšího, prvního, průkopnického. Je specifický v komplexních ideových i formálních rovinách či rozměrech. Jeho ponory do senzitivity / spirituality – v konfliktním vztahu k obyčejné jsoucnosti a na systém orientované (kozmologicky-směrované) – jsou unikátní. Můžeme jej tedy číst také jako neagresivní kritiku konkrétna. Filkovo (vskutku transgenerační) dílo je navíc také kvantitativně velmi rozsáhlé a vnitřně maximálně rozmanité na všech souřadnicích (x-hloubka, y-šířka, z-výška).

Filko (ze svého naturelu „stále“ a „všechno“ a „nej“) nikdy nepřestane „mít, co říct“.

I když REGISTRACE představuje všechna autorova období a všechny typické polohy, nedosahuje svými náležitostmi parametrů kompletní retrospektivy. Filkovo dílo je stále ohromně se rozprostírající, rozptýlené. Potřebuje mnohem dlouhodobější výzkum a konečný „úklid“ (syntézu). Souhrnnou analýzu, catalogue raisonné bude / by bylo velmi obtížné sestavit…

To není v možnostech a ani zájmem tohoto projektu.

Tato snad nejrozměrnější výstava děl Stana Filka (k dnešnímu dni) má ambici technicky třídit a seřazovat soustředěný výběr (seznam, registr). Rozsáhlost zahrnuje nejen objem Fait Gallery, ale také její dnešní obsah (počet prací dopravených do galerie z více zdrojů). Fait Gallery také (například) umožňuje svou výškou vystavit díla, která by jinde nebylo možné nainstalovat. REGISTRACE tak úplně poprvé představuje mnohá díla, která ještě nikdy nebyla zveřejněna.

REGISTRACE chce umožnit téměř didaktický vstup do encyklopedie ~ tezauru zásoby i gramatiky tohoto všestranného umělce (seznamovat, registrovat). Chce předestřít logiku >> logistiku jeho uvažování, výrazových prostředků a postupů produkce i distribuce. Popisuje jeho logos („co“, jmenovatel), graphó, páthos i nomos („jako“ činitel) v směřování ke kosmos („nač“). Ukazuje úžasnou variabilitu Filkova výkonu na přítomně prostorově uspořádaných variantách jeho jednotlivých veličin, sort.

REGISTRACE chce pomoci číst a (případně i) porozumět těmto dílům / tomuto dílu. Už jejich / jeho prohlížení vyžaduje uplatnění relativně velké míry pozornosti (kontemplace) a následné kombinatoriky. Filko přednáší „cizími“ jazyky, jejichž doslovný překlad nám příliš nepomůže. Musí být výkladový a alegorický. Výkladovost znamená, že se REGISTRACE komentáři nemůže vyhnout.

Kurátor a architekt jsou tady spíše registrátory (kustody, matrikáři) starajícími se o pořádek v matricích (matrixu) Filkových proto-archivních mřížek. REGISTRACE je fenomenologickým/typologickým i metodologickým přístupem k jeho myšlení, práci i jazyku. Z tohoto jazyka vychází také tvorba rodiny architektonických, nábytkových modulárních prvků / sdk system. Pódia, stoly, vitríny, stojany, policové regály… jsou užitkovými platformami komunikace. I když jejich materiály, konstrukce a jejich geometrie z/odpovídají jak Filkovu vokabuláři, tak charakteru Fait Gallery, nejsou komentáři k umělcově tvorbě či lokalitě. Chtějí být jenom zprůhledňující, zpřehledňující oporou, bází. Používáním reflexní fólie se snaží ambient co nejvíce neutralizovat na místo užitečné fakticity.

REGISTRACE je procesuální. Akcentuje pozorování a chápání vývoje stávání se před výsledkem bytí. REGISTRACE už ani nemůže být výstavou Stana Filka. Jeho (vždy na místo osobitě reagující) osobní/osobité instalování prací in situ zůstane nenapodobitelné. Nechce si hrát na / předstírat NĚHO, jeho archu. Nechce imitovat. Ale smí se O NĚM vyjadřovat legitimně (kvazi-archivně). Takže to není „výstava Stana Filka“, ale „výstava o Filkovi“.

REGISTRACE chce zabezpečit (i v prostoru, architekturou výstavy) přehled výhledem. Chce zpřístupnit různorodost pozadí nejen jeho idejí, ale také faktických reverzů jeho děl (jsou často podobně významné jako přední strany). Dá se tu hovořit o nelineární texto-časo-prostorovosti jak ve významu prací samotných, tak v průběhu jeho náročné sebe-muzeologizace (nebo mytologizace), tak také ve vrstvách přítomné REGISTRACE. V podstatě jen sebe-muzeologizaci se Filko věnuje po návratu z emigrace domů = od počátku 90. let 20. století až do smrti. Jeho interpretační sebe-muzeologizace(rekultivace formou lingvistického obratu) je fyzicky obrazoborecká. Je jistým způsobem möbiovská. Překresluje, převrtává, readjustuje. Vstupuje do své minulosti robustně až brutálně. Fyziognomicky je sám v souladu (v harmonii) se svou obrovskou prací. Jeho dílo je mu mimetickým (a naopak). Iluzivní mimésis je pra-podstatou všeho umění. Re-vitalizuje. Re-konstruuje. Ignoruje fysis i čas proti zachovávání ~ pro vylepšování. Je mimořádně kontra-konzervativní. Všechno považuje za ekvivalentní, referenční, odkazové. Všechno vnímá jako generické z mnohého jednoho (odkud) k jedinému jednomu (kam). Zůstává tak permanentně mladý do svých posledních dnů. Vytváří „třetí“ díla. REGISTRACE se soustředí na celek = Filkovo všechno.

Také pro přítomnost „třetího“ díla, konstrukce tohoto automaticky polyfonického a multimediálního (polymúzického) ambientu neuplatňuje chronologii a vyhýbá se periodizaci (i když nepopírá jejich nezastupitelný význam v možném catalogue raisonné).

Na jedné straně se REGISTRACE koncentruje na formální (objekt-orientované) činitele. Na straně druhé obsahové/tematické (subjekt-orientované) jmenovatele. U autora se objekt a subjekt (proměnné přechodných skupenství) alternují a prolínají se. Filko nachází materiál odpovídající vyjádření jeho myšlenek – versus – v materiálech nachází vyjádření svých myšlenek (či doby…). Výstava se také snaží ozřejmovat pnutí, energetické či logické synapse (struny), všudypřítomnou infrastrukturu mezi nimi. Následují zákonitosti (bezdrátových i drátových) zasíťování organizačních, hierarchických (infografických, diagramických, organigramických) molekul a struktur. Snaží se vysvětlovat přiloženými (paralelními) vysvětlivkami (tezaurem) i prostorově/architektonicky. Usměrňuje tak také pohyb, trasy (či fraktály) čtení návštěvníků. U Filka nejsou tato propojení ani jedna-ku-jedné, ale jsou křížem-krážem (vysloveně) = dia-, meta- a trans- (skrz), kinetickými pavučinami objektu, obrazu a textu (aditivním a komparativním pletivem verzí) a ultra- či hyper- (nad). U autora je výška pokračováním hloubky, = jednou osou. Nějakým způsobem rotující uhlopříčka (i překřížení, křižovatka) je v jeho pracích tímto směrem význačná (všemi směry jako kvazar). Tak jako Filko spojuje (malbou, kresbou) body (díry) hvězd do souhvězdí a opatřuje je také explicitními i přenesenými názvy, nebo je obohacuje přerušovanými grafémy drah. Také u něj se jednotlivosti sdružují fragment-k-fragmentu. REGISTRACE tak seskupuje hybridní základ komponentů. Vychází z faktu, že (například) modrý koordinant na mapě zároveň patří do skupiny (dimenze kosmických) modrých, a stejně tak do média map. Nemůžeme je od sebe odtrhnout. Logistika seskupení REGISTRACE je asociativní. Je více analytická než syntetická.

REGISTRACE nevnímá Filka jako složitého a komplikovaného, ale jako složeného a komplexního, směřujíc k jeho pochopení.

Jeho bytostně vytvářený systém obsahuje typologicky-orientovaný (alegorický) znak a objekt, jeho barevné kódování (jak na objektu, tak v něm samotném, ale i mezi, a stává se také samostatným uměleckým dílem) a jakési masory (poznámkový, interpretační aparát, též právoplatně autonomní). Filkův logos a graphó (i pharmakon) pojmenovávají, narativně popisují, aby vyústily do akronymického zevšeobecnění = ustanovení nadosobního znaku platnosti. Od gnóze k dogmatu. Z duše do ducha. Jeho pořádek celku (kosmos) připomíná periodickou tabulku prvků (věc, název, značka, kvantitativní vyjádření / číslo, barva, zařazení do podskupiny…). Jednotlivé atributy se tato výstava snaží srozumitelně dabovat, či alespoň titulkovat. REGISTRACE je jakési simultánní (vůči Filkovým dílům a s časovým odstupem od něj fyzicky konsekutivně) tlumočení experimentálního jazyka gematrické (i digitální) perspektivy. Viz následující (v osnově REGISTRACE stěžejní) kapitola – tezaurus (pokladnice). Tezaurus má přímý vztah k didaktice jeho Transcendentální meditace – TEXT ARTu (knihtisk na papíry, 1980).

Filko vychází ze synkreze mediteránního mýtu (především žido-křesťanského tradicionalismu se spekulacemi o slovanském pohanství…), historie umění, masmediální reflexe (či zprostředkování) a populární vědy (především fyziky, a technologií). Zaobírá se a stále avantgardně vytváří novou axonometrii západní (evropské…) a potom nadplanetární mystiky – v jeho vidění étos. Jeho jazyk je přetkaný zindividuálněnými verzemi archetypálních hieroglyfů. I proto REGISTRACE uvádí více historických analogií k možným análům jeho myšlení a tvorby – na bázi komparativního či metaforicky tušeného „něčeho (ještě nepojmenovaného) a něčeho jiného (již pojmenovaného)“. Odkazy na odkazy.

Filkovy soustavy principů reagují soustavně na všechno aktuální (přeimpulzovanost tepu jsoucnosti). Oplývá výjimečnou schopností okamžité přizpůsobivosti či přivlastnění si jakýchkoliv vlastností ~ podobnost se sebe (jakousi reverzní mimesis). V kuse se zaobírá korelací mezi fyzickým a metafyzickým. Na druhé straně se soustředí na urputnou materiální, materiálovou (textovou…) retrospektivu své biografie ~ autobiografie. Jeho retrospektivní rekonfigurace zpochybňuje osobní čas. Některé fáze rekonfigurace nazývá klony ve smyslu jakési identi-fikce. Podle klonů i heteronymizuje vlastní ego. Diasporického sebe používá jako zrcadlo přenesenosti (u něho centrum, jádro) lidstva (včetně hlubokého velkého-třesku) a naopak – lidstvo (a celý vesmír) vidí v konceptu „já“ či – „já“ odevzdává lidstvu. Z obraznosti na obraz. To je mód (či meme) jeho specifického altruismu. Zároveň se dívá stále před (futuristicky) a nad (para-teologicky a kosmisticky) sebe. Je to jakási permanentní mimotělní zkušenost či fantazie. A zpětné překreslování sebe sama je tak zajištěním kontroly (posílení) čtení jeho samého (jako totemu, pro některé znalce kultu) jinými v budoucnu. Textem se ctižádostí reinkarnace si zabezpečuje nesmrtelnost. Zanechává dostačující souřadnice. REGISTRACE je následuje.

Když hovoříme o systému – jeho lucidním záměrem je všeobjímající re-normativizace s výrazným návrhem nevšední morality. Re-normativizace předpokládá, že je třeba se zbavit také nánosů (obyčejů, předsudků, dox) předešlé politické skutečnosti (naučeného >> odnaučit se). Jedině tak budeme moci ustanovit (jedinou) pravdivou substanci, koherenci (epistému). Tak Filkovo dílo neakceptuje rozdíl mezi subjektivním a objektivním. Všechno je všechno v totalitním (auto- a kosmokratickém) nároku (v jeho víře pravdy / pravdě víry). Univerzální pravda musí překročit práh skupenství fyzického / fyzikálního vesmíru a sociálně se musí zbavit morálního relativismu.

Není snad žádné místo, oblast ani médium (či ismus), kterým se Stano nevěnoval. „Pomaloval“ skutečně VŠECHNO, co měl k dispozici.

Filko by rád svazky (a také svitky) svého ars magna seřadil lineárně (jako žebříky Ramona Llullu a Leibnitzovy monády, kabalistická schémata Isaaca Luriu, anebo také stromy/míry bytí Porfyria z Tyru). Avšak chápal, že jednotlivé prvky (a metody, metodiky) souvisí a spájejí se, prolínají na základech přitažlivosti, magnetismu, sympatií obsahů (materiálů…) a hodnot. Je si plně vědom, že už mnohá z prvních slov jsou také složená či vícevýznamová. Ví, že existují flexibilní částkové afinity, přechodná skupenství – což je vlastně celá povaha (predátorského) současného umění… Jedna z jeho prací se (rizomaticky) týká více platforem jeho genealogického pahýlu naráz.

Vytváří tak (pro nás multimodální a modulární i multimediální) kosmologii alchymie internetu všeho. Takže ho musíme zobrazovat a číst hypertextově, metajazykově, asymetricky, synchronně, všechny elementy naráz. Možné čtení této améby (či tekutého krystalu) zabezpečuje jenom prostorové uspořádání.

Považovat Filka (jak se to stále zacykleně činí) za konceptualistu je nesprávné. Jeho dílo se od (generačně) legendárních 60.–70. let 20. století radikálně mění. A jak je zmíněno – také se hmatatelně kresebnými a jinými vstupy do jeho vnitra morfuje přímo autorem. Musíme o něm hovořit jako o kontinuálně současném umění (či Současném umění). Z jistého úhlu pohledu (nebo ptačí perspektivy, i to je v možnostech Fait Gallery) se dá považovat za symptomatickou bernou minci (či token) celé poválečné historie umění (včetně exkurzů do ranějších avantgard a připomínání umění klasického), integraci všech stylů a směrů (nerezignující na představu slohu). Také s ohledem na to, že používá celé spektrum médií, bychom jej mohli považovat za zodpovědného, plynulého reprezentanta všech mediálních strategií po avantgardách. Potom vytváří své terminus technicus, -logie, -ismy.

Hlavní svislost jeho ikonických soustav je vyjádření víry v pokrok (akcelerovatelnou evoluci), stoupání. Pojmenovává ji sledem energetických plexů, nodů, které nazývá čakrami (body, rámci…). Je holisticky (celostně) totožný v nitru těla, jakož i v celém osobním žití, civilizačním zápolení, v celém vesmíru. Tak jako sefiry kabalistického stromu ~ Adamovo tělo a jejich hyperobjektová emanace.

Filko je povznesen nad říši hmoty a těla. Jeho dodatky k obvyklé fyzické realitě (včetně reál-politiky a plebejského tempa…) jsou povýšenecké. Lidé jsou pro něj figurky v třídimenzionální hře. Objektifikuje. Svou pozici vidí podobně jako mise-en-scène – avšak jako scenárista a scénograf (logos,graphos, pharmakon, tekton, architekton…). Ale také režisér, ředitel, architekt. Jsoucno pro něj není JAKO drama, ale JE (disko-postmoderní) fraška, komerc.

Věří v reinkarnaci (znovu-narození se). Instinktivně >> intuitivně >> spiritualisticky myslí na dosažení něčeho nejvznešenějšího. Povznáší ho to nad naše vrstvy. Možná k tomu, co se v judaismu nazývá Ein sof. Celý život se postupně připravuje na vstup (henosis = stání se jedním) do nelimitovaného, neformálního (odformálněného) fluida. Plánuje a realizuje turné skrze zlatou a bílou k transparentní, díře… k nic odosobnění, odhmotnění. Jeho kategorická kontemplace se tak v mnohém podobá také (valentiniánsky) gnosticismu a nese i střípky buddhismu či nihilismu. Je sice věřící, ale nedá se u něho zaregistrovat žádná projevená láska k Bohu nebo („konkrétnější“) Bůh jako takový (kromě něho samotného inkarnovaného). Jeho práce má spíše opačný posun (podobně ikonoklasmu židovskému nebo islámskému) – lidi a svět redukuje na geometrická schémata. Těla mění na tělesa, tělíska.

REGISTRACE se (až na minimální výjimky) snaží vystříhat psychologizace a (odstupem) také nesouhlasů (mimo navržených analogií), nebo dokonce názorů. Chce být co nejméně osobní. Chce jej (organizovaným vyskladněním sbírek) analyzovat, hovořit o něm bez pomlouvání. Chce se o něho starat. Avšak je třeba podotknout, že i Filkův eminentní zájem o kosmos (a všechno nad tímto pohrdaným profánním životem) je možná vyloučená, sublimující úzkost z režimu, ve kterém vyrůstá a ze kterého (na čas) utíká. Možná i pouze jen z krajiny, která pro něj byla příliš malá (tedy ne primárně pro její totalitní režim). Tomu by odpovídaly i podobně laděné horizonty úvah jeho vzdálenějších (vůči Mlynarčíkovi, Lakymu, Zavarskému), už (dá se říct) přímo politicky laděnějších kolegů Júliuse Kollera či Rudolfa Sikory. S nimi spolupracuje i na manifestech Čas I (1973) a II (1974).

REGISTRACE je tedy i našimi masorami Filkových masor jeho jednotlivých prací a celého jeho nedělitelného díla. Jak je tady vícekrát uvedeno – umělcovy finální aktivity se soustředí na re-vytvoření, integraci jednoho díla ze všech per se (magnum opus) par excellence. To se týče i jeho (dnes snad jenom dočasně opuštěného) merz-bau ateliéru-objektu na Snežienkové ulici v Bratislavě a zamýšlené konečné archy ve Veľkej Hradnej = jeho rodišti.

Stručnost je nevyhnutelná pro potřebu zvládnutelné komunikativnosti (uživatelské přátelskosti) tohoto ohromného fenomenologického, typologického, metodologického objemu. Srozumitelnost interpretace pokládá REGISTRACE za klíčovou pro tlumočení >> pochopení díla Stana Filka (v detailech, jednotlivých děl i) v celku. Série přednášek a programů bude doplněním prostorového řešení a průvodního textu.

REGISTRACE je vyjádřením úplného respektu vůči Filkovu nároku na „všechno“, a tak nemůže být myšlena jako dokončená práce. Je jednou z etap (možná) nekonečné štafety výzkumu děl a díla Stana Filka mnohými.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

Jdi zpět