Ivan Pinkava / [ANTROPOLOGIE]

Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.

31.05.2014 - 11.09.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 29. 5. 2014 v 19.00

Kurátor: Jiří Pátek

Ivana Pinkavu zajímají kategorie a obsahy, které nalézáme u samých kořenů západní civilizace. To jak jim rozumíme a jak přijímáme rozličné podoby, kterými se otiskují do naší duchovní a materiální existence, pro něj představuje mentální rozhraní, přes které je možné proniknout do prostor, v nichž je utvářeno naše vědomí. Ikonografie obrazů a způsob, jakým autor prezentuje vlastní tvorbu, osciluje s až obsesivní intenzitou kolem podstaty člověka. I přes tuto výraznou styčnou plochu však nelze říci, že by byly Pinkavovy obrazy divácky snadno přístupné. Nevolají totiž svou otázku: kdo jsme? v řádu obecného diskurzu.

Autorovo přemýšlení a tvorba jdou naopak zcela záměrně mimo tento diskurz, s jasným záměrem vyhnout se jeho nátlakovosti. Realizují se v hlubším ponoru. Pinkava totiž nikdy vnitřně nepřijal možnost redukce lidského společenství na síť utilitárních vztahů v podobě, jakou se pokusili imputovat do současného diskurzu proroci postmoderny. Všechny pocity prázdnoty, běsi a úzkosti, které probleskují jeho fotografiemi, mají svůj původ ve vědomí zahrnutí a připoutání k vyššímu nadindividuálnímu celku. Není to pozice, do níž se může kdokoli dosadit vlastní vůlí, což dává i poněkud jiný smysl praktikám, které z takové pozice vycházejí.

Zdůraznit tuto skutečnost právě u Ivana Pinkavy má svůj dobrý důvod. Sofistikovaná ikonografie plná odkazů a citátů z klíčových textů a uměleckých děl, od nichž jako civilizace odvozujeme svou identitu, vyloženě vybízí k tomu, opatřit autora etiketou postmoderního tvůrce. K tomu ovšem, jak bylo právě naznačeno, chybí hlubší předpoklady. Svým způsobem to potvrzuje také soubor fotografií nazvaný Remains, jehož prostřednictvím se Pinkava v roce 2012 podíval na své poslední tvůrčí období. Vedle dobře známých variací na tělo a tělesnost do něj zahrnul ve významné míře i obrazy docela obyčejných věcí. Vazby, které mezi sebou živé a neživé objekty vytvořily, jako by zpětně potvrzovaly to, co ti, kteří znají kompletní autorovu produkci, museli tušit už dávno.

Ivanu Pinkavovi šlo vždy o prověřování jemných distinkcí, hledání zlomových momentů a prostupů, v jejichž rámci je možné přijímat kvalitativně odlišné věci prostřednictvím identických kategorií. V expozici připravené pro Fait Gallery mají převahu fotografie z posledních let, které, jako určité novum, stimulují diváka, aby sledoval předkládané zrakem nezatíženým zaužívanými schématy. Co je ale možná důležitější, vybízejí i k úvahám, kam dál může jít Pinkavův zájem o archeologii mentality západního člověka. Protože stylizace, kterou zvolil u některých předmětů běžné potřeby, okupuje samu hranici pojmové komunikace. Pro recipienta připraveného nechat se navést popiskou a pak šifrovat rafinované kódování, na něž je u autora Pinkavova intelektuálního formátu zvyklý, musí být zjištění, že je nejdříve vtáhnut obrazovou plochou a až dlouho potom se začnou hlásit běžné čtecí mechanizmy, příjemnou změnou. Ta změna musí mít ale obdobu i někde hluboko v systému autorova uvažování.

Jiří Pátek

Jdi zpět